Aktuálně.cz: Dlouho jste působil ve službách českého ministerstva zahraničí - ať už jako první náměstek, anebo velvyslanec v Izraeli. V posledních letech bylo v zahraničí uneseno nebo zatčeno mnoho Čechů…
Tomáš Pojar: Takových případů je víc. Ne všechny ministerstvo zahraničí medializuje a ne vždy se veřejnost dozví, že se český občan ocitl v zahraničí v problémech a že byl propuštěn za pomoci českých diplomatů nebo zpravodajských služeb.
Důležité je, že jsme mu pomohli a on se mohl v ideálním případě vrátit domů. O této pomoci nemusí dotyčný člověk dokonce ani vědět.
Vždy záleží na okolnostech, kdy a proč se informace o unesených Češích zveřejní. Někdy se to udělá automaticky, jindy se to z taktických důvodů drží pod pokličkou co nejdéle - například kvůli většímu manévrovacímu prostoru při vyjednávání s protistranou.
Zabýval jste se jako náměstek ministra takovými případy?
Ano. Šlo o několik různých případů.
A můžete být konkrétní?
Zkrátka a dobře se vyskytly a já nemohu být konkrétní. Mluvíme tu o detailech pomoci lidem v nouzi nebo ve smrtelném ohrožení. Takže snad pochopíte, že to nechci rozvíjet.
Byť se o unesených Češích nemluví, nezapomíná se na ně
Co se začne po únosu či zatčení Čecha na ministerstvu zahraničí dít?
Vznikne pracovní skupina, někde se tomu říká krizový štáb. Je složený z lidí z ministerstva zahraničí, zpravodajských služeb, může tam být někdo z Kanceláře prezidenta republiky, z Úřadu vlády… Prostě ze všech relevantních institucí, které mohou pomoci. Například otevřít "kanály": ať už k únoscům, anebo státům, ve kterých jsou naši lidé zadržováni.
Většinou se spolupracuje s tamním českým velvyslanectvím anebo s takovým, které by mohlo pomoci. Hledá se, kde ten člověk přesně je a jaký je skutečný důvod - nejen deklarovaný - jeho zadržení.
Když se důvod rozkryje, zvolí se způsob, jak našeho člověka dostat zpět domů. Třeba i s pomocí zahraničních partnerů nebo spojenců.
Takže pokud se například o aktivistech Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi (zatčených a zadržovaných v Turecku) nebo kuchaři Pavlu Hrůzovi (uneseném v Libyi) zrovna nemluví či nepíše, tak to ještě neznamená, že se na ně zapomnělo a že se na jejich osvobození nepracuje?
Přesně tak. Určitě se pro jejich osvobození stále něco podniká. Přinejmenším ministerstvem zahraničí anebo zpravodajskými službami.
S únosci vyjednávají všichni
Má se s únosci vyjednávat? Mezinárodně uznávaný expert na vyjednávání Adam Dolnik mi například řekl, že vyjednávají všichni, protože jde přece o záchranu lidí. Ne všichni to ale prý přiznávají.
S únosci se podle mě - kvůli vámi uvedeným důvodům - má vždy vyjednávat. Podstatná je ale cena, kterou stát může za svého občana únoscům nabídnout. To je naprosto klíčové. Stanovení cenové laťky je vždy velmi složité.
Musí se zvážit, kdy se to "vyplatí", aniž by to v budoucnu ohrozilo další české občany - ať už jde o peníze, nebo jiné "ocenění", třeba formou výměny. Výsledek bude vždy určitou referencí pro další možné únosce, ale i státy, které by mohly v budoucnu nějaké Čechy zadržet.
Aby se pro záchranu jednoho člověka neohrozily životy nebo svoboda mnoha dalších lidí. To je klíčová a velmi složitá otázka.
Nicméně máte vždy štěstí, když je na druhé straně někdo, kdo chce vyjednávat. Existuje nemálo únosů, kdy třeba islamisté nehodlají o rukojmích s nikým vyjednávat, protože je chtějí rituálně veřejně popravit.
A pokud jde o věznění? Jako například Petra Jaška v Súdánu, kterého o víkendu přivezl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek…
V takových případech vždy velmi záleží, za co byl zatčen, zda byl zadržen z našeho pohledu právem a co mu v dané zemi hrozí.
Máme tu osvobození pana Jaška anebo téměř deset let starý případ zadržených entomologů v Indii (Petra Šváchu s Emilem Kučerou zadrželi kvůli údajnému nelegálnímu sběru brouků - pozn. red.). Něco jiného je ale vyjednávání o lidech, kteří byli zatčeni za pašování drog. I těm musí český stát v rámci možností pomáhat.
Ještě k výkupnému. Například po osvobození Antonie Chrástecké a Hany Humpálové, které byly uneseny v Pákistánu, padla částka, za kterou je nakonec únosci propustili. Zveřejňovat, nebo nezveřejňovat výši výkupného?
Asi se nedá zabránit tomu, aby v médiích létaly nějaké sumy nebo se o nich spekulovalo. Dost velký problém ale nastane, pokud se z toho stane téma pro politickou diskusi, nebo to dokonce komentují představitelé českého státu. To by rozhodně neměli dělat, natož aby veřejně hovořili o podrobnostech vyjednávání nebo potvrzovali jeho scénář.
Míníte tím prezidenta Miloše Zemana, který řekl, že za Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou se únoscům zaplatilo sto padesát milionů korun?
Z toho bychom se měli poučit a příště nic neříkat.
Česko by mělo mít "osvobozovací komando"
Co si jako renomovaný bezpečnostní analytik myslíte o poslaneckém návrhu, podle kterého by bylo možné na záchranu zajatých Čechů vyslat v utajení a do několika hodin armádní komando? Přesněji do oblastí, kde není s kým vyjednávat.
Poslanecký návrh o nasazení českých speciálních jednotek k osvobození unesených Čechů má velké opodstatnění. Jde o trumf při vyjednávání s únosci. Když vědí, že vládnete schopnostmi své zajaté občany osvobodit, tak kalkulují úplně jinak a vy to můžete zahrnout do svého vyjednávacího arzenálu. Aniž byste tento trumf musel použít.
Čím většími možnostmi vládnete, tím více karet máte v ruce. A zvětší se tudíž i váš manévrovací prostor. Všechny karty přitom ani nemusíte použít. Některé je dobré si schovat a nehrát s nimi.
Umím si například představit, že pokud by se vědělo, kde se v Libyi nachází Pavel Hrůza, tak by české komando mohlo ve spolupráci s Američany či Brity provést operaci na jeho vysvobození.
Pokud je mi známo, tak se české zpravodajské služby angažovaly i při pomoci entomologovi Petru Kučerovi, který odmítl čekat na nejistý verdikt soudu a Indii tajně opustil.
Zpravodajské služby se angažují ve všech případech. Jde jen o míru jejich angažovanosti. Mají své kontakty, mají i své protějšky. Představují diskrétní cestu, jak pomoci lidem v nouzi. Ale záleží na zemi, ve které je člověk unesen či zatčen.
V mnoha problematických zemích jsou silové struktury, a tedy zpravodajské služby velmi významnými institucemi. Významnějšími než třeba tamní ministerstvo zahraničí. Proto je "zpravodajský kanál" důležitější než "velvyslanecko-diplomatický". Diplomacie je v oněch problematických zemích většinou velmi slabá.
Zpravodajci mají na místě často mnohem větší možnosti, páky i kontakty. A tudíž i větší manévrovací prostor při vyjednávání. Jakkoliv je role českého ministerstva zahraničí jako koordinátora vyjednávání nezastupitelná.
Bude únosů přibývat?
Co poradit lidem, kteří se vydávají do právně i bezpečnostně nestabilních částí světa?
Měli by si vždy uvědomovat, kam a proč jedou, a podle toho se zařídit. Pokud už se rozhodnou cestovat, je třeba respektovat pravidla zemí, které chtějí navštívit. Jakkoliv jim mohou být protivná. Stát má samozřejmě povinnost přijít svým občanům na pomoc, avšak ne za každou cenu. A ne vždy může uspět.
Takže i když se český stát bude o vaše vysvobození velmi snažit, domů už se nikdy vrátit nemusíte. Anebo se vrátíte až za velmi dlouhou dobu. S ohledem na to, co se dnes ve světě děje, bude únosů lidí v budoucnu přibývat. Neměli bychom tedy spoléhat na to, že nás stát z průšvihu za všech okolností vyseká. O pomoc se bude vždy "jen" pokoušet.
Někdy ta cena může být natolik vysoká, že by byli ohroženi jiní čeští občané, kteří se v průšvihu neocitli vlastním přičiněním. Petr Jašek je ale jiná váhová kategorie, protože on v Súdánu lidi zachraňoval. Je tedy jen dobře, že mu pomohli.
A co Markéta Všelichová s Miroslavem Farkasem, kteří jsou v Turecku?
I tady bychom měli tlačit na jejich propuštění. Protože jejich zatčení v Turecku je jednoznačně politicky motivované. Nejde o kriminálníky.
Tlačit bychom měli na Turecko i s ohledem na další české občany, aby nebylo tak jednoduché je jen tak sebrat. Čechů jezdí do Turecka hodně.
Vyjednávat s Tureckem je ale něco zcela jiného než třeba se Súdánem či únosci, kteří chtějí peníze. Turecko je přece jen fungující stát, jakkoliv se vydalo na stále horšící se autoritářskou cestu.