Věřím, že většině Čechů, když uslyší název Rwanda, se okamžitě vybaví termín genocida. Máte to i po 25 letech stejně?
Ano, mám. Vybaví se mi okamžitě rodina, o které jsem toho hodně napsal. Během svého výzkumu zobrazení genocidy v médiích jsem našel zpravodajské video, které v roce 1994 během prvního týdne vraždění natočil britský novinář Nick Hughes. Je velmi drastické.
Genocida ve Rwandě
Během sto dnů mezi dubnem a červnem 1994 vyvraždili hutuští radikálové v této středoafrické zemi na 800 tisíc členů etnické skupiny Tutsi a umírněnějších Hutuů. Šlo o dopředu naplánované, zorganizované a systematické zabíjení, kdy se proti sobě postavili často sousedé nebo členové jedné rodiny. Rychlost zabíjení byla enormní. Podle vlády zahynulo každý den přibližně 10 000 lidí a 400 za hodinu. V tomto ohledu šlo o pětkrát horší masakr než při holokaustu.
Kromě skoro milionu mrtvých přinesla více než dva milionů uprchlíků a také tisíce dětí, které se narodily ženám, jež Hutuové - někdy i hromadně - znásilnili.
Vidíte na něm dva lidi, jak klečí na špinavé ulici, která je zhruba kilometr od místa, kde jsem teď já, když spolu mluvíme. Je to starší muž a mladá žena, klečí, modlí se, mají ruce nad hlavou. A pak je lidé s pálkami a zemědělskými nástroji zabijí. Umlátí je k smrti. (hraná verze tohoto záběru se objevila ve filmu Hotel Rwanda z roku 2004, pozn. red.)
Tyto záběry odvysílala CNN, německá ZDF i další média po světě a pak jako by zmizely. Já jsem na ně později narazil a z akademického hlediska je mnohokrát studoval, ukazoval je svým studentům, aniž bych věděl, kdo ti lidé jsou. Říkal jsem jim, že to video ve veřejnosti tenkrát nevyvolalo dostatečné emoce, že lidé nepochopili, že se jedná o genocidu.
Jako novinář jsem měl to štěstí, že se mi později podařilo příbuzné těchto dvou obětí najít. Pokaždé když do Rwandy přijedu, jdu za nimi. Ti dva lidé zemřeli 11. dubna 1994. Letošní 11. duben strávím s touto rodinou. Půjdu s nimi na pamětní místo na okraji hlavního města Kigali, kde je pohřbeno na jednom místě hodně, hodně lidí. (pozn. red.: samotná těla těchto obětí se nikdy nenašla)
Kdy se vám podařilo zjistit identitu tohoto otce a dcery, které jste tolikrát viděl zemřít?
Myslím, že to bylo v roce 2008. Pro list Toronto Star jsem o nich poprvé psal 11. dubna 2009, na 15. výročí jejich smrti.
Proč trvalo tak dlouho zjistit jejich jména? Znamená to, že kromě vás nikoho nezajímalo, kdo umírá na nejznámějším záznamu z rwandské genocidy?
Během svého výzkumu jsem potkal kameramana, který tento záběr z kopce nad Kigali natočil. Zeptal jsem se ho, jestli se někdy pokusil tyto oběti identifikovat. V ten moment to samozřejmě nešlo. Byl od nich docela daleko, byla to válečná zóna, nemohl sejít na ulici a zeptat se lidí, kdo jsou tito mrtví - to prostě bylo nemožné. Po několika letech se vrátil zpátky k televizi CNN a vyptával se několika sousedů. Někteří měli zhruba nějaké tušení, ale nepodařilo se mu najít jasné vodítko k té rodině. Sám přemýšlím, jestli z tohoto incidentu sám Nick Hughes neměl trauma, možná prostě nechtěl jít do hloubky. Zeptal jsem se ho, jestli mu nevadí, když po nich budu pátrat já, a on mě spojil s rwandským filmařem, který mi pomohl v hledání i překladu.
Už dříve jsem, poměrně náhodou, našel přesné místo, kde k této vraždě došlo. Vydali jsme se tam, ťukali jsme lidem na dveře. Časem jsme našli dvě ženy, každá žila na jedné straně té ulice. V detailu popsaly, jak ti dva lidé zemřeli, řekly mi, kdo to byl. Tyto sousedky poprvé daly těm dvěma mrtvým jména, identitu a pak mě zavedly k jejich rodině. K matce té rodiny a jejím dalším dětem.
Vybavujete si, jak jste se cítil, když jste poprvé tuto matku viděl?
Ano, do nejmenšího detailu. Bylo to velmi emotivní. Ta žena nevěděla, že existuje nějaké video z oné vraždy, nedívá se na CNN. Já jsem jim ho nechtěl ukázat, ale ona na tom trvala, chtěla vidět poslední okamžiky života svého muže a dcery. Hodně pak plakala.
Kdo je Allan Thompson
Allan Thompson je kanadský novinář a profesor žurnalistiky na Carleton University v Ottawě. Dlouhodobě se zabývá rolí médií během rwandské genocidy. Na toto téma mu nyní ve vydavatelství CIGI Press vychází kniha Media and Mass Atrocity: The Rwanda Genocide and Beyond.
Pětapadesátiletý Thompson také založil projekt The Rwanda Initiative, v rámci kterého zajišťoval stipendia pro rwandské novináře na kanadské univerzitě, studenty z Kanady naopak posílal na stáže do médií ve Rwandě. Sedmnáct let pracoval pro deník Toronto Star. Letos kandiduje za liberální stranu premiéra Justina Trudeaua do federálního parlamentu.
Vy jste také plakal.
Ano, a to ve chvíli, kdy matka poslala svou dceru pro fotografie jejího otce a nejstarší sestry, aby mi je ukázala. To bylo velmi emotivní, protože já jsem je do té doby nevnímal jako konkrétní reálné lidi. Tohle se pro mě stalo takovou metaforou toho, jak se média ke Rwandě zachovala. My jsme to zabíjení vnímali hlavně jako statistiky, protože obětí bylo tolik, ta čísla byla zkrátka obrovská. Jen málokdo si dokázal vytvořit k obětem vztah jako k lidem - se jmény a životy. On byl automechanik, ona mladá žena, která zpívala v kostelním sboru.
Věděl jsem, že když si lidé přečtou jejich příběh, budou cítit něco víc. Bude to pořád Rwanda, ale porozumí jí o něco lépe.
Tím ale vaše pátrání v tomto příběhu neskončilo.
Poté jsem mluvil s řadou dalších lidí a podařilo se mi najít jednoho z těch zabijáků. Byl ve vězení, kde si odpykával trest za něco jiného, udělal jsem tam s ním rozhovor. On samozřejmě tvrdil, že to neudělal, zapíral. Ale hodně lidí si bylo velmi jistých, že to byl on.
Darth Vader genocidy
V reportáži o něm jste zmínil, že jste si podali ruku. Jaké to bylo potřást si rukou s někým, kdo dost pravděpodobně tou rukou zabil lidi, které už jste vlastně tak trochu znal?
Já jsem nebyl v takové situaci poprvé. V soudní síni v Tanzanii (právě v Tanzanii sídlil mezi lety 1994 a 2015 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, pozn. red.) jsem si potřásl rukou s mužem, který se jmenuje Théoneste Bagosora. Pokud je ve rwandské genocidě nějaký Darth Vader, nějaký strůjce všeho, pak to byl Théoneste Bagosora. Já jsem s ním v té síni, kde ho soudili, udělal rozhovor.
Podal jsem mu ruku a okamžitě mi to připomnělo název knihy Roméa Dallairea, jeho biografii Podat ruku ďáblovi (kanadský velitel Pomocné mise OSN pro Rwandu, který se snažil varovat před genocidou, pozn. red.). Když se vrátil z Rwandy, řekl, že už ví, že existuje bůh, protože on si potřásl ruku s ďáblem. A pokud existuje ďábel, tvrdil tehdy, pak existuje bůh.
Kdo je Théoneste Bagosora
Rwandský důstojník, jenž sehrál klíčovou roli ve rwandské genocidě. Bagosora byl zodpovědný za organizaci jednotek domobrany, po Rwandě distribuoval zbraně. Odhaduje se, že během tří měsíců před genocidou se do země i díky němu dostalo více než půl milionu mačet, které pak Hutuové použili k vyvražďování Tutsiů. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu Bagosoru původně poslal na doživotí do vězení. V roce 2011 soud v odvolacím procesu snížil trest na 35 let vězení, na svobodu by se tak měl dostat v 89 letech.
Ale ten muž, kterého jsem potkal ve vězení, byl normální člověk. Pořád se snažil tvrdit, že ty dva lidi nezabil, ale pamatoval si konkrétně ten den, to místo, znal jejich rodiny. Víceméně připustil, že možná zabil jiné lidi, ale ne tyhle dva. Nevěděl jsem, jak si to přebrat. Ale on rozhodně není nějaká výjimka, ve Rwandě jsou tisíce a tisíce lidí, kteří se podíleli na vraždění. Někdy zabíjeli lidi, které neznali, jindy své sousedy.
Mnoho lidí se postupem času setkalo s vrahy svých partnerů, rodičů, sourozenců tváří v tvář. Řada z nich mluví o tom, že jim dokázali odpustit. Vnímáte vy ten proces následného smiřování jako úspěšný?
Myslím, že do určité míry úspěšný byl. Politika usmiřování tu je neuvěřitelně silná. Je poměrně kontroverzní, protože její motto je, že neexistují etnika - že etnika byla konstrukcí minulosti, která vedla ke genocidě, a teď ve Rwandě žádné etnické skupiny nejsou. Nejsme Hutuové a Tutsiové, všichni jsme Rwanďané. Ve mně to trochu provokuje otázku - když tu nemáme ty dvě skupiny, kdo s kým se tedy usmiřuje?
Pokud ale někdo věří na duchy, tak by pro něj návštěva Rwandy byla hodně těžká. Jestliže duchové existují, musí tu být opravdu všude. Po Kigali chodí turisté po místech, kde vím, že v roce 1994 ležela těla, například ve fontáně uprostřed kruhového objezdu.
V Kanadě a možná i v Česku občas u silnice narazíte na křížek s květinami, které tam rodiny nosí na památku blízkého, jenž tam zemřel. Pokud by tohle bylo zvykem ve Rwandě, kříže by byly naprosto všude. Nikdy nelze na vzpomínkové akci vyjmenovat najednou všechny oběti.
Kdo je Roméo Dallaire
Kanaďan Dallaire mezi lety 1993 a 94 velel Pomocné misi OSN pro Rwandu a z této funkce se marně snažil zabránit masovému vraždění. Již v lednu OSN informoval o abnormálním množství zbraní, které do země přichází a jež směřuje právě k Hutuům. Předal zprávy také o tom, že v armádě začínají fyzicky vyčleňovat Tutsie. Mezinárodní společenství nijak nezakročilo. V první den krveprolití Hutuové zavraždili deset belgických vojáků, Dallaire jel kolem nich, když byli zajatí, jejich smrti ale nezabránil. OSN mu během genocidy nařídila opustit zemi, on se dál snažil zabránit vraždění. Od návratu do Kanady trpí posttraumatickou stresovou poruchou, v roce 2000 se pokusil o sebevraždu, byl dokonce v kómatu. Od roku 2005 byl devět let senátorem, nyní se věnuje tématu dětských vojáků. Je osobní přítel novináře Allana Thompsona.
Zmiňoval jste Rómea Dallairea. Ten je vnímaný jako člověk, který se snažil všem zvěrstvům ve Rwandě zabránit. OSN ho ale neposlechla a on dodnes bere antidepresiva a trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Vy se s ním dobře znáte, jste přátelé. Jak se on dívá na genocidu, čtvrtstoletí po všem?
Já jsem s ním teď pár měsíců nemluvil, ale chci se s ním v těchto dnech spojit. Rwandu si teď určitě připomíná s některými vojáky, kteří tu v rámci mise byli s ním. Zároveň ale dal velmi důrazně najevo, že se chce se svým životem posunout dál. Je rozpolcený mezi tím, že ví, že jeho osobnost přiměje lidi zajímat se o Rwandu, a tím, že je pro něj hrozně bolestivé na tu dobu vzpomínat. Snaží se o Rwandě mluvit méně a méně. Nyní se soustředí hlavně na svůj výzkum válkou zasažených dětí, který vede na Dalhousie University v kanadském Halifaxu.
Novinářů nebylo dost
Vy jste ve Rwandě během genocidy v roce 1994 nebyl. Přijel jste až v roce 1996 a vím, že jste několikrát řekl, že se stydíte za to, že jste sem tehdy dobrovolně neletěl. Je to něco, čeho budete do smrti litovat? Nebo už po těch letech cítíte, že jste - s velkou nadsázkou řečeno - svůj případný dluh už splatil?
Měl jsem šanci být jeden z mála reportérů u jedné z nejdůležitějších událostí 20. století a já jsem tu nebyl. Mohl jsem velmi snadno požádat vedení listu The Toronto Star, aby mě sem poslalo. Náš africký zpravodaj byl totiž tak trochu připoutaný v Jihoafrické republice, kde končil apartheid. Vedení ho odmítalo z místa do voleb pustit. Mě ale ani nenapadlo se zeptat. Stále cítím, že jsem tu měl být. Jestli by to něco změnilo, to nevím. Bylo tu několik velmi dobrých novinářů, ne moc, ale byli dobří. A i jim trvalo několik týdnů, než si to poskládali a pochopili, že jde o systematickou, předem naplánovanou genocidu.
Co přesně tedy média udělala špatně, proč novináři na místě nedokázali informace předat dál tak, aby lidé pochopili, že jde o genocidu?
Jedna věc byla, že tu těch novinářů nebylo dost. Média fungují jako taková organická, stále se vyvíjející potvora. Nějakou větší vlnu většinou udělá systematická práce většího počtu novinářů, ne jeden sólokapr. Ve Rwandě jich nikdy najednou nebylo víc než deset, většina pak navíc byla evakuovaná. To není kritika těch, co tu byli, ale spíše editorů v New Yorku a Washingtonu.
Tam byl okamžik, kdy těmto médiím chodily záběry z místa a jejich vedení si říkalo: Ach, další mrtví, další těla, stejnou zprávu jsme měli včera, co je ta dnešní zpráva? A bylo to těžké, protože to opravdu vypadalo pořád stejně, byla to tak neuvěřitelná čísla. Navíc ze začátku - třeba u příkladu té nahrávky dvou obětí, o kterých jsme mluvili na začátku rozhovoru - lidé opravdu nechápali, co se děje. Ano, viděli, že někdo někoho zabijí. Ale říkali si: Afričané zabíjejí Afričany, takže to musí být nějaké kmenové násilí.
Mám pocit, že to ale byla jediná nahrávka, na které byla opravdu vidět vražda.
Byla ještě jedna, shodou okolností ze stejného dne a natočená ze stejného místa. Zachycuje školu vzdálenou asi kilometr od kopce, kde byla kamera. Natočil to kameraman Reuters, ale nebyla tak násilná. Je na ní vidět, že někdo někoho bije, ale není to tak do očí bijící, že lidé umírají.
Tohle mě stále fascinuje - 800 tisíc lidí zemřelo během sta dnů a my máme jen dva případy, kdy jsou vraždy průkazně vidět na videu. Představte si, kdyby se to dělo dnes. Každý má telefon, má u sebe kameru. Předpokládám, že bychom měli tisíce a tisíce nahrávek na sociálních sítích. Otázkou je, jestli bychom reagovali jinak než bez nich. Člověk by doufal, že ano.
My jsme pro Rwandu neměli žádný kontext, opravdu tomu nikdo nerozuměl. A o 25 let později děláme ty samé chyby. Nepokrýváme malé konflikty, nepouštíme se do složitých příběhů, dokud nedojde k nějakému výbuchu. Až pak se snažíme vysvětlit, co se stalo. To už tomu ale nedokážeme zabránit, to už jen dokumentujeme.
Takže se média nepoučila? Vidíte paralely s Rwandou v Jižním Súdánu nebo třeba Sýrii?
Sýrie byla fascinující, konflikt tam také pokrývalo málo novinářů, bylo to hrozně nebezpečné. Někdo ale spočítal, že ze Sýrie máme víc minut videozáběrů, než bylo minut v reálném čase. Všichni točili, svědci, útočníci, vojáci. Ale my nevíme, jak k těmto záběrům přistupovat, jak jsou spolehlivé, kde přesně vznikly.
V Jižním Súdánu hrála stejně jako ve Rwandě roli nenávistná propaganda v médiích. Tentokrát to nebyl rozhlas, ale sociální sítě. Podobně tomu bylo i v Barmě při perzekuci rohingských muslimů.
Proměna Rwandy
Před lety jste založil projekt Rwanda Initiative, který mimo jiné vzdělával místní novináře. Snažil jste se tak zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo?
Ano. Chybou ve Rwandě nebylo jen to, že tu nebyli zahraniční novináři. Oni tu nebyli ani ti místní, kteří by objektivně informovali o tom, co se tu děje. Někteří se podíleli na genocidě, pracovali v rozhlase, který záměrně šířil propagandu a nenávist, jiní se báli, další byli zavražděni - těch bylo asi 50. Tato země potřebuje dobré novináře. (Jedním ze symbolů rwandské genocidy se stalo rádio. Režim v něm otevřeně mluvil o Tutsiích jako o "švábech", které je potřeba vyhubit. Právě v rozhlasu zazněla výzva, která odstartovala masové vraždění, pozn. red.)
O Rwandě se někdy mluví jako o ekonomickém zázraku Afriky. Vnímáte to stejně, nebo jde spíš o přirozený vývoj?
Sice sem zhruba jednou ročně jezdím, ale nežiji tady. Můžu ale říct, že za těch 20 let se Rwanda neuvěřitelně proměnila. Když jedete z letiště do centra, vidíte spoustu nových staveb, podniků, nákupních center v západním stylu, restaurací, barů, kasin. A všude je tu pouliční osvětlení, naprosto všude. Svítí navíc celou noc.
Rwanda's President, Paul Kagame, joined those who were taking part in the Walk of Remembrance from Rwanda's parliament to the stadium, where an evening vigil took place to mark the 25th. We had a chance to speak briefly before marching to the emotional ceremony at the stadium. pic.twitter.com/0o7PoUlY0e
— Allan Thompson (@ElectAllanT) April 7, 2019
Zaznívá samozřejmě kritika, že jde o příliš autoritářský režim (Prezident Paul Kagame je v úřadu od roku 2000. Nechal upravit zákon, aby mohl kandidovat více než dvakrát, pozn. red.). Je autoritářský, ale poměrně zajímavě - má progresivní enviromentální, genderovou, ekonomickou a investiční politiku. Investoři sem rádi vozí peníze, cítí se tu bezpečně. Řada lidí má ale pocit, že je úřady sledují. Ti, kdo bojují za svobodu slova, ze Rwandy nadšení nejsou. Vadí jim, že tu není u mnoha témat otevřená diskuse. Já doufám, že ten ekonomický rozmach vytvoří prostředí, ve kterém dojde k pokroku také v ostatních oblastech.
Je tohle to, co doufáte, že uvidíte při své příští návštěvě Rwandy?
Ano. Rád uvidím otevřenou diskusi v médiích, kde lidé budou moct říct to, co si myslí bez ohledu na nějaká tabu. Rwanda je mladá společnost, velmi brzy tu bude víc lidí, kteří genocidu přímo nezažili, než těch, kteří ano. Čtvrt století po 100 dnech vraždění přemýšlím nad tím, kdy tu lidé začnou měnit to, jak si tuto tragédii připomínají.
Zajímá mě, kdy budou moct novináři přijet do Rwandy a nemluvit s lidmi o genocidě. Budou s nimi moct mluvit o jiných věcech - o tom, co je dnes dobře a co špatně, co funguje, co nefunguje. Ne každý novinář, který jede do Německa dnes, s lidmi mluví o nacismu a nacistech. Kdy se tedy dostaneme do bodu, kdy tady genocida nebude ústřední téma každé konverzace?
