reklama
 
 

Expert: Pro rukojmí jsou největší hrozbou pokusy o záchranu

Aktualizováno 8. 12. 2014 19:38
Jak rozumět neúspěšné akci na záchranu rukojmích Al-Káidy v Jemenu? Exkluzivní rozhovor s mezinárodně uznávaným odborníkem na terorismus a vyjednávání s únosci Adamem Dolnikem.

Rozhovor s Adamem Dolnikem vyšel na Aktuálně.cz koncem října. Vzhledem k víkendovým událostem v Jemenu ho v aktualizované verzi publikujeme znovu.

Praha - Největší nebezpečí, do kterého se jako rukojmí můžete dostat, je, že se vás pokusí zachránit. V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz to řekl Adam Dolnik, mezinárodně uznávaný expert na terorismus a vyjednávání s únosci.

Tragédie, která se stala v sobotu v Jemenu, mu dala zapravdu. Americké jednotky se tam pokusily zachránit fotografa Luka Somerse, zajatého jemenskou odnoží teroristické sítě Al-Káida. Neúspěšně - Somers i Jihoafričan Pierre Korkie (vězněný spolu s ním) záchrannou akci nepřežili.

Vyjednávání s únosci se prý přitom těsně před vojenskou operací chýlilo ke zdárnému konci...

"Na 80 procent všech mrtvých rukojmí je právě z pokusů o záchrannou akci," vysvětlil Aktuálně.cz Dolnik. Mluvil o únoscích (nejen) z Islámského státu, potížích s výkupným i o tom, co všechno může rozklížit protiteroristickou koalici.

Adam Dolnik

Výzkumný profesor na University of Wollongong v Austrálii. Specializuje se na terorismus a vyjednávání s únosci.

Navštívil mj. konfliktní zóny v Afghánistánu, Pákistánu, Súdánu, jižních Filipínách, Kolumbii či na Kavkaze.

Poskytuje výcvik a přednáší pro řadu institucí po celém světě – zvláště pro bezpečnostní složky. Dříve pracoval v Mezinárodním středisku výzkumu politického násilí a terorismu v Singapuru, jako výzkumník v oblasti zbraní hromadného ničení ve spojitosti s terorismem na Institutu mezinárodních studií v Monterey v Kalifornii či na odboru prevence terorismu při OSN ve Vídni.

A.cz: Vaší specializací je vyjednávání s teroristy v takzvaných barikádových situacích. Jako bylo to ve škole v Beslanu nebo v moskevském divadle. Čím se liší od vyjednávání s únosci z Islámského státu, o kterých se teď tolik hovoří?

Barikádové situace s rukojmími jsou jiné než únosy, protože přesně víte, kde ti lidé jsou a kde drží rukojmí. Jsou uzavření v jedné lokalitě, nemohou nikam utéct. Vyjednávání je v tomto případě přímější a rychlejší, než když dojde k únosu a vy nevíte, kde jsou. Nebo víte, že jsou na teritoriu, kde nemůžete použít sílu.

V případě rukojmí Islámského státu sice můžete vědět, že se nachází někde v dané lokalitě, ale je velmi riskantní tam přiletět s helikoptérami a pokusit se  provést záchrannou operaci.

Vyjednávání s únosci pak je o tom, kdy se oni sami rozhodnou s vámi komunikovat. Čeká se klidně rok nebo dva, než vás kontaktují, aby vám dali vědět, že rukojmí mají. Doba, po kterou rukojmí drží, se navíc v posledních letech prodlužuje.

Cena zajatce

A.cz: Jak dlouho rukojmí obvykle drží? 

Když jsou v tom zapleteny teroristické organizace, tak to trvá léta. Před dvěma lety to byly v průměru rok až dva, dnes dva až tři roky.

A.cz: Čím to je?

Jedním z důvodů je, že čím dál tím víc teroristických organizací – minimálně těch napojených na Al-Káidu - operuje v místech, kde mají situaci pod kontrolou, kde se nemusí denně schovávat, nejsou snadno lokalizovatelní a mají pocit, že mají čas.

Další věc je, že spolu s větším rozvinutím elektronické komunikace se zároveň zvýšila jejich zranitelnost. Takže se raději vrací k tradičním způsobům komunikace, například přes řetězec kurýrů, což samozřejmě zabere více času. A pak je tu taktika: když na někom "sedí" rok, tak to na druhé straně vytvoří pocit absolutní beznaděje, která jim potom hraje v dalších vyjednáváních do karet.

Čím dál tím častěji ale také vidíme únosy, kdy únosci zpočátku nevědí, co přesně chtějí.

A.cz: Proč tedy berou zajatce?

Pro teroristickou organizaci, která se tváří, že je paralelní stát, je držení politického vězně symbolem jakéhosi statusu. Občas je to i investice do budoucna.

Pokud jsem třeba velitelem Tálibánu nebo skupiny Abú Sajjáf na jižních Filipínách, tak vím, že dříve či později bude jeden z mých bratranců, kteří vedle mne bojují, ve vězení. A rukojmí se mi budou hodit, abych ho dostal ven.

Rukojmí také někdy představují užitečný živý štít proti útoku ze vzduchu - zvlášť v kontextu útoků bezpilotními letouny v Jemenu, v Pákistánu a v Somálsku.

Dilema s výkupným

A.cz: Proč některé státy přistupují na výkupné a jiné ne?

Logika neplacení výkupného je jasná: když budete odměňovat teroristy za to, že unáší lidi, a budete jim dávat zdroje, tak těch únosů bude víc. A občané vaší země budou v budoucnu hlavními cíli.

A.cz: Někdo ale výkupné platí.

Téměř všechny státy říkají, že neplatí výkupné, ale jenom u některých se dá říct, že to skutečně pevně dodržují – třeba Velká Británie. Nevím ale, na kolik se dá říct, že to pomáhá, aby nedocházelo k únosům Britů.

A ještě k financím: už jenom ta komunikace, konzulární služby, zahraniční politika, která se do únosů promítá, a aktivita zpravodajských služeb stojí neuvěřitelné peníze. Takže některé vlády jsou ochotny výkupné zaplatit, coby nejjednodušší a nejlevnější alternativu.

Někdy se to dělá přes proxy, například prezident Burkiny Faso zaplatí v Mali tři miliony dolarů a Kanada - ač jde o její rukojmí - vlastně fakticky únoscům nezaplatí. Pak se ale předpokládá nějaká nepřímá kompenzace.

Často také dochází k zaplacení přímo ze strany rodiny nebo zaměstnavatele uneseného anebo z pojistky proti únosu.

A.cz: A co když jsou rukojmí dva - z různých zemí, z nichž jedna platit chce a druhá nechce?

Samozřejmě to strašně narušuje vztahy mezi státy. Teoretický příklad namátkou: máte Brita a Španěla, jejich vlády musí pracovat spolu a snaží se najít společný postoj. Potom jedna strana tajně zaplatí a to znamená smrt toho druhého zajatce.

Anebo naopak: únosci vědí, které země neplatí a jejich občan přijde o hlavu hned na začátku - jakožto investice do zvýšení ceny prvního zajatce.

Svým způsobem je i tohle způsob, jak rozklížit partnerství...

A.cz: Jak vůbec mohou země jako Británie vyjednávat, když nikdy výkupné neplatí?

Hlavním cílem je získat čas. Ten čas může pomoci například k taktické intervenci - že je najdou a zkusí zachránit.

Dále je možné motivovat další místní aktéry, aby vyvinuli tlak na propuštění, například příslibem humanitární pomoci, politického azylu na Západě a tak dále.

Šance na záchranu? Nevelká

A.cz: Jak velké jsou šance, že se záchrana povede?

Bylo pár úspěšných pokusů, ale mnohem více neúspěšných. Na 80 procent všech mrtvých rukojmí je právě z pokusů o záchrannou akci.

Největší nebezpečí, do kterého se můžete dostat, je, že se vás pokusí zachránit. Existují samozřejmě i alternativy, například že se za vás postaví nějaká kmenová šúra, která je potom nějak jinak nepřímo odměněna.

A.cz: Kdyby záleželo jen na vás: kam až byste vy osobně ve vyjednávání s únosci zašel?

Dnešní teroristické organizace znají velice dobře naši taktiku, je velmi těžké je čímkoli překvapit. Ale pokud bychom chtěli zamíchat kartami, tak je zapotřebí myslet méně dogmaticky.

Islámský stát, stejně jako spousta dalších teroristických organizaci, například opakovaně požaduje propuštění doktorky Afíji Siddikíové, která je v Texasu odsouzená na 86 let a nikoho nezabila. Tu bych – kdybych mohl – zkusil vyměnit nejen za rukojmí, ale i za "džihádistu Johna", který na videu popravuje a na svých rukách má mnohem více krve.

Ten člověk bude mít ve své organizaci bezpochyby spoustu nepřátel, protože to příliš personalizuje, objevuje se ve videích a je to o něm. Říká třeba "Obamo, jsem zpátky!", jako by šlo jen o něj.

Přidat  toho člověka do vyjednávání by mohlo vnitřní dynamikou dané organizace docela zajímavě otřást. Také na finanční úrovni je třeba se bavit o jiných možnostech než jen černobíle o tom, zda platit, nebo neplatit výkupné. Například o možnosti zaplacení "nákladu na hoštění rukojmích".

V tomto scénáři není placeno "výkupné", ale mnohem menší suma, která pomůže únoscům pustit rukojmí a neztratit u toho tvář. Ale tohle všechno jsou ve finále zásadní politická rozhodnuti, která vyjednavači příliš neovlivní.

A.cz: Na čem záchranné akce nejčastěji ztroskotávají?

Většinou se nacházíte na nepřátelském území, takže vůbec nevíte, jak se k místu dostat. Musíte mít přesné informace, jak vypadá dům, ve kterém jsou rukojmí drženi, jestli tam vede tahle konkrétní chodba, jestli a kdy zahne doprava... I extrémně dobře připravené a zahrané operace už ztroskotaly na malých detailech, které se změnily na poslední chvíli.

Konkrétně třeba případ pokusu zachránit Christophera McManuse v Nigérii. Únosci měli bohužel dost času, aby jeho i Itala, co tam byl s ním, popravili. Plán budovy bohužel nebyl přesný, získat detailní informace je velmi složité.

Ještě ale existuje jedna alternativa, jak dostat rukojmí ven - takzvaný ulehčený útěk. Tedy podaří-li se vám infiltrovat skupinu nebo někoho uvnitř uplatit, aby nechal otevřené dveře. To se taky občas stane. Že rukojmí uteče sám.

A.cz: Mluvíte o spoustě problémů, které záchranu unesených komplikují. Co je podle vás ten největší?

Největším problémem je vždycky vaše vlastní strana. Konkrétně souboj jednotlivých složek, politika, lidi, kteří úplně nerozumí tomu, jak to má fungovat, a přesto rozhodují o postupu...

Já osobně své rodině vždycky říkám: pokud mě někde unesou, tak nikdy nevyjednávejte přes vládu. Přes žádnou vládu. Byrokracie vždycky všechno zpomalí, musí se brát ohled na často nejasný legislativní rámec, je tam spousta omezení, osobních ambicí a tak dále.

Pokračování rozhovoru s Adamem Dolnikem čtěte ZDE.

autor: Kateřina Vítková | 30. 10. 2014 5:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama