Ankara/Moskva - V televizi se prezident nekritizuje. Zprávy popisují jen to, jak pracuje a řeší problémy.
Jeho kritiky posílá policie do vazby i za aktivitu na sociálních sítích. Projevy opozice jsou čím dál častěji postihované jako podpora terorismu nebo separatismu.
Prezident má právo veta ve všech podstatných rozhodnutích. Opozice je buď formální, nebo vytlačená mimo parlament.
Zní to jako Rusko Vladimira Putina? Ano, ale tady jde o Turecko Recepa Tayyipa Erdogana.
Ještě větší pravomoci
O víkendu schválil turecký parlament reformu, která rozšíří prezidentské pravomoci. Díky ní by Erdogan mohl vládnout zemi s velmi malými omezeními až do roku 2029.
O návrhu teď rozhodnou Turci v referendu, které se bude konat letos na jaře. Pokud ho schválí, Erdogan bude moci za dva roky znovu kandidovat na prezidenta na dvě pětiletá volební období. Dosavadní mandát se mu jakoby smaže.
U ruského modelu je to podobné. Změna ústavy v roce 2008 umožnila prezidentovi kandidovat na dvě šestiletá volební období. Předchozí roky se nezapočítaly, takže Putin v roce 2012 znovu kandidoval a bez dalších změn může v Kremlu sedět až do roku 2024. Pokud nepřijde další změna.
Recep Erdogan se před svou prezidentskou érou stal v roce 2003 tureckým premiérem. U moci je tak v zemi už patnáct let, o tři roky méně než Vladimir Putin v Rusku.
Změna na prezidentský systém vlády ponechá Erdoganovi kontrolu nad justicí, armádou, akademickou sférou nebo státním rozpočtem. Umožní mu kdykoliv vyhlásit výjimečný stav, vládnout pomocí dekretů a jmenovat ministry.
Funkce premiéra tak de facto ztratí význam.
Čistka po puči
Od pokusu o puč v Turecku loni 15. července pozatýkaly tamní úřady přes 100 tisíc lidí. Šlo o důstojníky, novináře, akademiky, státní úředníky, kurdské aktivisty nebo politiky.
Mezi nimi byli i ti, kteří kritizovali prezidenta na sociálních sítích - Twitteru nebo Facebooku. V Rusku je to podobné: nebezpečí stíhání se vystavují lidé i tím, co vkládají na sociální sítě.
Podobná jsou i státem ovládaná média. Vysílání turecké televize TRT se čím dál víc podobá ruským prokremelským kanálům.
I protiteroristické zákony jde v obou zemích snadno zneužít proti jakémukoliv oponentovi. Z obhájce kurdské identity se tak stane člen zakázané Strany kurdských pracujících (PKK) nebo ho stát zařadí ke stoupencům muslimského duchovního Fethullaha Gülena. Ten žije v USA a Erdogan ho označuje za strůjce červencového převratu.
"Erdoganovi se po puči podařilo vybičovat nacionalistické cítění. To bylo v Turecku přítomné vždycky, teď má ale ještě extrémnější podobu. Navíc tam funguje pocit vnějšího ohrožení, zejména kvůli válce v Sýrii. Erdogan taky neustále zdůrazňuje, jak Turecko ohrožují zahraniční mocnosti. Manipuluje s médii a prezentuje se tak, jak se mu hodí," řekl Aktuálně.cz turkolog Petr Kučera, který nyní působí na univerzitě v Hamburku.
Podle něj je ale podstatné, že v době, kdy byl Erdogan premiérem, turecká ekonomika výrazně rostla.
"Řada lidí se má lépe než před patnácti lety. I když jsou náznaky, že se hospodářství začíná zhoršovat. Kdyby se dnes konaly volby, jeho Strana spravedlnosti a rozvoje znovu dostane kolem padesáti procent hlasů," odhaduje Kučera.
"Ne všichni ve straně stojí plně za Erdoganovou politikou. Jsou tam proudy, které mají jiné představy, ale z nějakého pudu sebezáchovy proti prezidentovi politici nejdou," dodává český turkolog, působící v Hamburku.
Patří Turecko do EU?
Turecká ambice stát se členem Evropské unie uvázla na mrtvém bodě, hlavně kvůli situaci po červencovém puči.
Ankara nedokáže splnit podmínky EU. Ani řada členských zemí Unie nechce jednat s Tureckem jako s někým, kdo by se po odchodu Velké Británie mohl stát osmadvacátým členem.
EU zajímá hlavně stabilita Turecka. Klíčové je pro ni, aby Ankara dodržovala dohodu o zadržování a navracení uprchlíků, mířících z Blízkého východu po takzvané balkánské stezce do Evropy.
