Lesníci jako Nita se museli dlouho spoléhat na mapy a tradiční shromažďování dat, které bylo plné nepřesností. K dispozici však nyní mají i pohled z ptačí perspektivy, a to díky americkému špionážnímu programu z 20. století: projektu Corona. V jeho rámci Američané vyslali v 60. a 70. letech minulého století na oběžnou dráhu satelity, které měly odhalit tajemství sovětské armády. Tito vzdálení pozorovatelé za dobu svého provozu shromáždili zhruba 850 000 snímků, které byly utajené až do poloviny 90. let.
Současní ekologové, kteří sledují vzácná či již zaniklá přirozená prostředí, vdechli snímkům satelitního systému Corona nový život. Společně s moderními počítačovými technologiemi pomáhají fotografie z vesmíru archeologům identifikovat stavby dávných civilizací, ukazují, jak se krátery po amerických bombách shozených za války ve Vietnamu proměnily v rybníčky, a připomínají, že druhá světová válka ovlivnila lesní porosty ve východní Evropě.
Ačkoliv jsou statické, panoramatické snímky obsahují jasné stopy po dynamickém životě na povrchu naší planety - zaznamenaly kolonie tučňáků v Antarktidě, termitiště v Africe nebo pastvy dobytka ve Střední Asii.
Moderní družice jsou na dráze příliš krátce
"Je to Google Earth v černobílém," popsala snímky biogeografka Catalina Munteanuová z Humboldtovy univerzity v Berlíně. Pomocí snímků Corony ukázala, jak se svišti navzdory destruktivní zemědělské politice Kazachstánu po desetiletí vrací do těch stejných nor.
Moderní družicové systémy jako Terra, Aqua či Landsat vyslané americkým Národním úřadem pro letectví a vesmír (NASA) nebo evropský Copernicus vědcům studujícím životní prostředí pravidelně přináší aktualizované snímky povrchu Země. Tyto satelity se však na oběžné dráze pohybují pouze několik desetiletí - nanejvýš čtyři - a většina z nich má nižší rozlišení než fotografie satelitů Corona.
V roce 2019 například skupina vědců použila fotografie programu Corona, historické mapy a moderní satelity, aby našla proměnlivé hranice jezera ve středním Nepálu. Díky tomu mohli určit, jak se vodní plocha zachová do budoucna, a odhadli, že v následujících 110 letech může přijít až o 80 procent vody. Ztráta takové vodní plochy by ohrozila schopnost jezera zásobovat hydroelektrárnu či poskytnout zavlažování a měla by neblahé dopady na tamní turistiku, poznamenávají odborníci.
"Snímky z minulosti můžeme použít pro informace o budoucnosti," dodává geolog a spoluautor zmíněně studie C. Scott Watt z univerzity v anglickém Leedsu.
Snímky programu Corona v 60. letech nezřídka zachytily přirozená prostředí předtím, než je lidé zaplavili, zastavěli nebo zorali a než v někdejší divoké přírodě postavili města, přehrady, pole či průmyslové zóny.
Některá zjištění jsou bez historických snímků nemožná
"V mnoha případech nás přivedly ke krajinám, které už dávno vymizely, které již neexistují. Corona je pro nás strojem času," uvádí archeolog Jason Ur z Harvardovy univerzity, který se na snímky ze špionážních satelitů často spoléhá při svém výzkumu.
V roce 2013 se biolog Kevin Leempoel rozhodl vypátrat historické hranice mangrovových lesů v národní přírodní rezervaci na jihu Číny. Záznamy před rokem 1980, kdy začaly povrch planety pravidelně mapovat satelity, byly neúplné.
"Byla tu velká mezera - chyběl nám pohled z jiné doby," uvedl Leempoel, který nyní pracuje pro britské Královské botanické zahrady v Kew. S pomocí černobílých snímků z programu Corona ručně vyznačil měnící se obrys lesa a zjistil, že se plocha mangrovníků mezi lety 1967 až 2009 zmenšila o více než třetinu. Takové zjištění by bez historických fotografií nebylo možné, dodává Leempoel.
