Valletta - Na jih Evropy jen od začátku roku dorazilo přes 100 000 uprchlíků z Blízkého východu a Afriky.
Na útěku někteří stráví i několik let. Co je vedlo k tomu, že opustili rodnou zemi? A proč se - na vratkých přeplněných lodích - vydali na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře?
Přečtěte si autentické výpovědi - zprostředkované humanitární organizací Lékaři bez hranic - těch, kteří cestu přes moře zvládli.
"Jmenuju se Freweini, je mi 38 let a pocházím z Eritreje. Můj muž je mrtvý, zůstalo mi po něm pět dětí: tři vlastní a dvě nevlastní. Starám se také o nemocnou matku. Před dvěma měsíci jsem opustila Eritreu a od té doby jsem s nikým z nich nemluvila.
Před třemi lety jsem začala mít problémy se zády. Předtím jsem mohla kamkoliv doběhnout a dělat, cokoliv jsem chtěla. Dnes sotva někam dojdu. Musím chodit o berlích a každý den mě trápí bolesti.
Potřebuju operaci zad. Snažila jsem se podstoupit zákrok doma, tam ale operaci nemohli provést - leda bych zaplatila 30 000 dolarů. Místo toho jsem se tedy obrátila na tradiční medicínu, při které se používá oheň. Moji bolest ale neodstranila, jenom mi spálila kůži. Po celém těle mám jizvy.
Kvůli problémům se zády jsem se rozhodla opustit Eritreu. Místní obchodníci a ostatní ve vesnici mi pomohli posbírat dost peněz, abych mohla zaplatit za cestu do Chartúmu a pak dál do Libye. Vyrazila jsem na vlastní pěst, pěšky se svými berlemi. Došla jsem do Chartúmu a odtamtud jsem jela dodávkou do Libye, kde jsem nastoupila na loď.
Po celou cestu mi někdo pomáhal. Všichni byli nápomocní - zvedali mě, když jsem potřebovala, nebo mě dokonce nesli. Jsem jim všem hrozně vděčná.
Když jsem se dostala na loď, neměla jsem tušení, jak dlouho může cesta trvat. Pak jste se objevili a zachránili nás. Nezáleží mi na tom, do jaké země v Evropě půjdu. Jediné, co chci, je operace mých zad, abych byla schopná pomoci svým dětem. Doufám, že brzy budu moct zase normálně chodit."
