Tufay Basfil byl na cestě z Eritreje pět let, než ho ve Středozemním moři zachránila loď Lékařů bez hranic. | Foto: Julie Remy/MSF

Tufay Basfil z Eritreje

"Jmenuju se Tufay Basfil a jsem z Eritreje. Jsem na cestě už pět let, protože chci utéct před vojenským režimem ve své zemi. V Eritreji musí každý vykonávat vojenskou službu, která nikdy nekončí. Oficiálně musíme sloužit deset let, ale ani pak to nemusí skončit. Nedostáváme ani pořádný plat, jen něco kolem 10 dolarů na měsíc. To není dost ani na to, abychom uživili své rodiny.

Sám jsem opustil Eritreu a šel jsem pěšky do Tábora č. 26, hned za eritrejskými hranicemi v Súdánu. V tomto uprchlickém táboře jsou jenom Eritrejci. Zůstal jsem tam pět let. Jakmile policisté zjistili, že někdo pracuje, chtěli úplatky a peníze. Proto jsem se rozhodl tábor opustit.

Trvalo nám sedm dní dostat se ze Súdánu na libyjskou hranici. V dodávce nás bylo asi třicet. Řidič jel velice rychle a dva lidé z dodávky vypadli, on ale ani nezastavil. Po cestě zemřela spousta lidí.

Poblíž Benghází nás zastavili libyjští milicionáři, kteří stínali hlavu lidem, kteří nevyznávali islám.

Když jsem v Tripolisu čekal na loď, která by mě odvezla do Evropy, zajali mě na pět měsíců pašeráci. Když se kdokoliv z nás odvážil o něco požádat, dávali nám elektrické šoky nebo stříleli nad našimi hlavami, takže kulky dopadaly zpátky na zem kolem nás. Mlátili nás nebo mučili ohněm.

Jedenkrát denně jsme dostávali malou porci těstovin, kterou jsme sdíleli v deseti lidech. Jídla nebylo dost a někteří z nás neměli ani kousek. Voda, kterou jsme dostávali, byla odporná a slaná.

Násilí v Libyi bylo strašné. Pašeráky neobměkčilo ani to, že některé ženy byly těhotné. Jedna ztratila své tříleté dítě jenom tři dny před tím, než jsme se dostali na rybářskou loď.

Jediné, co chci, je žít v míru."