Kábul - Humanitární organizace Spojených národů jsou znepokojeny nárůstem počtu afghánských dětí, které riskují život ve snaze dostat se ze své rodné země do bezpečnější Evropy.
Podle posledních dostupných dat, která zveřejnila Refugee Agency, vzrostl počet dětí do osmnácti let, jež požádaly minulý rok o azyl v Evropě z 3800 na více než 6000.
Tato čísla jsou však podle OSN jen pouhý zlomek dětských migrantů. Řada z nich totiž o azyl nepožádá, neboť nevědí, že na to mají právo, nebo se bojí, že by je na základě takové žádosti zavřeli nebo vypověděli ze země.
Cesta napříč Evropou začíná po hazardní cestě z Afghánistánu přes Pákistán, Írán a Turecko většinou v Řecku. Dnes sedmnáctiletý Abdullah se rozhodl pro útěk a nebezpečnou cestu už v jedenácti letech.
Je členem etnické skupiny Hazara a poté, co jemu a jeho otci vyhrožovali členové hnutí Taliban, rozhodli se Abdullahovi rodiče, že pošlou syna pryč.
"Pokud bych zůstal, riskoval bych, že mě zabijí," řekl podle zpravodajského serveru BBC Abdullah. Mladík pracoval po útěku ze své rodné země pár let v Íránu, kde si dokázal ušetřit dostatek peněz na další posun na mapě.
Přesunul se do Turecka a odtud v nafukovacím člunu do Řecka. Tam se vydal celkem čtyřikrát, než byla jeho mise úspěšná. V Řecku je však velice složité získat azyl, a tak se řada dětí - a mezi nimi i Abdullah - nakonec rozhodne ve svém nuceném výletu pokračovat.
"Z Řecka jsem se mezi koly nákladního auta dostal na palubě trajektu do Itálie," vysvětlil Abdullah. "Trvalo to čtyřicet hodin, bez jídla a pouze s jednou lahví vody. Bylo to velmi těžké a hodně jsem se bál," dodal.
Abdullahovi se to však podařilo a neskončil jako další dva afghánští chlapci, kteří tuto strastiplnou cestu nepřežili. Jednomu z nich bylo třináct let. Sedmnáctiletý mladík nyní žije v opuštěných kasárnách na okraji italských Benátek.
Vojenské ubytovny byly přestavěny na centrum pro děti, jako je on. Každý týden se v tomto centru ubytuje dalších pět dětí z Afghánistánu.
"Poskytujeme jim zázemí. Chceme, aby měli kde spát," řekl sociální pracovník Paolo Sola. "Zároveň jim nabízíme lékařské ošetření a případně i kurzy italštiny," dodal.
"Ale speciálně afghánští chlapci zde zůstávají jen několik týdnů," vysvětlil Sola. "Chtějí pokračovat ve své cestě. Řada z nich chce do Velké Británie nebo skandinávských zemí," podotkl.
Důvodů, proč volí právě tyto destinace, je mnoho. Některé děti někde zaslechly, že školy například v Norsku jsou velice kvalitní, jiní už mají ve Velké Británii, kde je rozsáhlá afghánská menšina, kamarády nebo vzdálené příbuzné.
Často se tak stává, že když přijde Sola ráno do práce, zjistí, že některý z chlapců utekl. "Dokonce jsme tu měli jednoho sedmiletého hocha."
"Zůstal tu tři týdny a pak zmizel. Bylo velice těžké si přiznat, že utekl. Chtěli jsme ho chránit. Ale na druhou stranu je tu nemůžeme držet proti jejich vůli. Můžeme jim jen vysvětlit, s čím vším se mohou na své cestě setkat. Většinou nám ale stejně nevěří," řekl Sola.
Řada sociálních pracovníků si stěžuje na nedostatek konzistentní politiky v rámci Evropské unie. Tvrdí, že to přispívá k nebezpečí, které pak děti na svých cestách za lepším zažívají, a nahrává to pašerákům.
"V Evropě existuje celá škála různých standardů. V Řecku nemáte například téměř žádnou šanci, že azyl získáte, zato v ostatních zemích máte šanci až padesátiprocentní," řekla Laura Boldriniová z organizace pro utečence, kterou zaštiťuje OSN.
V Řecku pak dětem řeknou, ať si radši zažádají v Itálii, v Itálii jim doporučí Francii a tak dále. "Ve výsledku jsou to pak pašeráci, kteří na tom všem vydělají," dodala Boldriniová.
