KOMENTÁŘ. Populistické recepty ODS ani ČSSD nefungují. Možnou cestou k narovnání pokřivených pravidel je zrušit živnostníkům výdajové paušály a naopak dovolit úlevy i zaměstnancům.
Stínový ministr financí Jan Mládek z ČSSD šlápl do lejna a ještě ho rozmazal. Dělení společnosti na hostitele (v tomto případě zaměstnance) a parazity (živnostníky) patří do politické kultury asi tolik jako pálení vlajek nebo rozbíjení výloh. Férově si ale přiznejme, že vedení tlustých čar mezi slušnými a zkorumpovanými, přizpůsobivými a nepřizpůsobivými nebo prostě „námi" a „jimi" voliči i novináři stále častěji přecházejí mlčky, nebo se na to dokonce chytají.
Mládek měl smůlu, že v OSVČeské republice není podnikání tématem politickým ani ekonomickým, ale náboženským. A proto nikdo dlouho nesklidil tolik facek zprava i zleva jako on sám poté, co se na sjezdu ČSSD nahlas zamyslel nad tím, zda jsou výrazné rozdíly v odvodech zaměstnanců a živnostníků do veřejných rozpočtů férové.
Že je to legitimní otázka, jen vznesená nekorektními slovy? Že to byla ČSSD, kdo kdysi zvyšoval paušální náklady a snižoval tak malopodnikatelům daně? Na to všechno zapomeňte. ODS má teď volební trumf: oranžový sprej proti živnostníkům. Socialistický pesticid proti soli země, nositelům rizika, hrdinům bez stravenek a dovolené.
Ještě větší problém než s Mládkovým slovníkem mám se třemi věcmi. Za prvé, srdcervoucí pravicový obraz živnostníků je převážně karikaturou. Za druhé, i kdyby byl skutečný, není argumentem pro sazbu pojištění. A za třetí: dva trhy práce jsou problém, který by měla vláda opravdu řešit. Bez emocí.
Riziko jako požehnání
Sám Mládek v řetězu svých omluv přiznal, že „podnikatelé nesou riziko", takže si nějakou formu zvýhodnění zaslouží. Zkopíroval tak stereotyp, který sice není mimo, jako každý stereotyp ale zdaleka neplatí absolutně. Naťukněme ho hned dvěma kladívky: konkrétními příklady i abstraktní úvahou.
Nese větší riziko OSVČ nacucnutá na některý z dotačních struků (solární energie, školení), nebo zaměstnaný řidič tramvaje, který osm hodin denně brázdí pěší zónu? Nese větší riziko nezávislý marketingový konzultant, nebo učitelka odjíždějící s dětmi na školu v přírodě? Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží? Ti druzí, samozřejmě.
Ale oni mají nárok na dovolenou a stravenky a krém na opalování, slyším. Mají. Jenže to je jen zákonem vynucené přesměrování zisku, které zaměstnanec tvoří ve své souhře se zaměstnavatelem. Živnostník si za své tržby může koupit ranec stravenek, nebo žádné. Odjet na dovolenou na čtyři měsíce (znám takové), nebo na ni nejet čtyři roky (znám i takové). Jsou to lidé na volné noze, kdo by měl být vděčný za vynucené úlevy zaměstnancům: zvyšují totiž tržní cenu jejich vlastní práce ve srovnání s těmi, o které se firmy musí starat jako o malé děti. Což mimochodem některé stejně nedělají, zákonům navzdory.
Ale živnostníci si sami shánějí zakázky, zkoušíte to teď. Shánějí. Tak jako zaměstnanci si sami budují svůj kariérní kapitál studiem, pak si obvykle sami shánějí práci a čtyřicet let ji neustále znovudobývají. Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit. Skončíte ve zkušebce, po smlouvě na dobu určitou, po druhé důtce. Bez odstupného.
Pak ještě můžeme obrátit perspektivu docela a připustit možnost, že riziko, jež nesou někteří živnostníci, je při srovnání s klídkem některých zaměstnanců skvělým sociálním pojištěním. Nicolas Nassim Taleb to v knize Antifragile vylíčil na povídačce o dvou bratrech. Jeden je taxikář a každý den čelí problémům: v téhle čtvrti je mizerné rito, s tímhle otravným rádiem dostávám menší tuzéry, na tenhle inzerát nikdo nezavolal. Okamžitě ale na všechny malé pohromy může svobodně zareagovat úpravou svých služeb: změnit plac, změnit ceny, změnit čas šichty, změnit reklamu nebo hudbu v autě. Mikrotraumata totiž budují silnější svaly i silnější pozici na trhu práce. Druhý bratr pracuje v bance, tedy naopak ve skleníku. Deset let chodí do kanclu a nedostává žádnou zpětnou vazbu z trhu, až jednou zkolabuje celý sektor a on musí bez jakýchkoliv znalostí jiných odvětví začít od nuly. Kdo z těch dvou šel bezpečnější cestou? Ten, který čas od času zažíval nebezpečí.
Čím těžší osud, tím vyšší odvody
Do vysvětlování a obhajování principu „vyšší riziko, nižší odvody" se snadno zamotáte jako delfín do sítě na tuňáky. Ukázali jsme si, že je risk dost přelétavá kategorie; tu sedne na zaměstnance, tu na živnostníka. Háčků má tahle logika ale víc.
Dokončení komentáře a diskuzi najdete na webu Peníze.cz.
| Pokračování článku a diskuze: Čtěte zbytek textu na Peníze.cz, kde najdete i diskuzi |
