Praha - Za dluhy se platí. Dva týdny událostí v eurozóně a USA nám připomněly, že tenhle sedlácký imperativ by měl odteď stát na první stránce každé ústavy.
Evropa si nejprve 21. července konečně přiznala, že dluhy Řecka jsou nesplatitelné. Daňoví poplatníci už se nazachraňovali dost, teď je řada i na bankách a investorech. Riziko podnikání, další staré dobré pravidlo.
Také v USA si byli nuceni přiznat, že s jejich dluhem to tak dál nejde. Amerika přitom dala ostatním jasně najevo, že její úloha globálního policajta, kterou zvlášť pro Evropu hrála po celé planetě od druhé světové války, končí. Pošlete hochy z Afghánistánu domů, Libyi ať řeší zbytek NATO, od 1. srpna šetříme.
Podle všeho jsou tyto události na obou březích Atlantiku začátkem dlouhého a bolestivého oddlužování, které se bude připomínat opakovanými politickými krizemi s příčinami v ekonomice a naopak.
Ďábelský tanec dluhů a stagnace
"Měli bychom se smířit s tím, že Evropa a Amerika jsou v cyklu oddlužování, jehož důsledky s námi budou po mnoho let," napsal Mohamed El-Erian, šéf největšího světového obchodníka s dluhopisy společnosti Pimco.
Vysoké dluhy, které Evropa a USA nakupily, se totiž v kombinaci se slabým růstem mění v to, co profesor ekonomie na Standfordu Michael Boskin nazývá "ďábelským tancem," ve kterém se oba tanečníci vzájemně roztáčejí do spirály.
Že přitom nejde o spirálu vzestupnou, je nabíledni.
Ekonomové Ken Rogoff a Carmen Reinhartová spočítali, že jakmile poměr dluhu k HDP té které země dosáhne k 90 procentům, jeho obsluha se výrazně prodražuje a vyhlídky růstu strmě klesají. A právě to se teď na obou stranách Atlantiku děje.
Dluh USA byl na konci roku na 93 procentech HDP. Bez úspor by podle profesora ekonomie z Harvardu Martina Feldsteina vzrostl roku 2035 na 190 % HDP.
Varování ztracené dekády. Vlastně už dvou
Evropa už na tak depresivní čísla ani čekat nemusí.
Přes 150 procent se nedávno přehouplo Řecko, devadesátku ale koncem loňského roku atakoval i "motor Evropy" Německo s Francií (viz graf). Česko může být za svých zhruba 40 % dluhu k HDP opravdu rádo.
Nápadně to celé připomíná Japonsko, jehož "ztracená dekáda" po splasknutí tamní bubliny v roce 1989 už načala třetí pokračování.
Do tamních 225 procent dluhu k HDP má zatím daleko i Řecko.
Problémy se stárnoucí populací, s rostoucími výdaji státu na zdravotnictví a s důchody jsou naopak stejné v Japonsku, EU, Americe i u nás.
Podle profesora Boskina je navíc pravděpodobné, že záchranu z peněz daňových poplatníků ještě budou na obou březích Atlantiku potřebovat banky a někde i zadlužené regionální vlády. Politikům se už přitom proti vůli voličů nikoho zachraňovat ani stimulovat nechce a začínají naopak sahat k razantnímu oddlužení.
Katastrofický scénář všedního dne
"Lekce z naší dluhové krize spočívá v tom, že pokud nastane další finanční kalamita, fungujeme bez záchranné sítě. Zvykněte si na to," popsal novou situaci před dohodou o americkém dluhu Jeffrey Garten, profesor na Yale a autor několika knih o moci USA v éře globalizace.
V propojeném světě virtuálních peněz přitom každý dluží každému. Radikální jednostranné oddlužení by mohlo rychle přerůst v lavinu.
Po spuštění řízeného bankrotu Řecka zesílil tlak finančních trhů na Itálii a Španělsko, když investoři dostali strach, že by o peníze mohli přijít i tam. Spojeným státům pořád hrozí úprk části investorů od dluhopisů, protože jim navzdory dohodě o dluhu dál hrozí snížení ratingu.
Katastrofický scénář paniky, zamrznutí finančních trhů a nové globální recese je tak pořád reálný, i když už míň pravděpodobný. Politici se proto snaží všemi silami takové katastrofě vyhnout.
Mezi tlakem voličů a finančních trhů tak volí scénář pomalého oddlužení.
USA banánovou republikou
Způsoby, jak toho dosáhnout, jsou Podle El-Eriana dva - tištění peněz, nebo škrty. EU i USA se v posledních týdnech vydaly spíš tou druhou cestou.
Navzdory hrozivým číslům o zadlužení to však hned dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii považují za to nejhorší možné řešení. Josef Stiglitz dokonce tvrdí, že se tím prokázala "ideologická krize západního kapitalismu."
Recept škrtů totiž podle něj podváže slabé ekonomiky ještě víc, což se opakovaně ukázalo v krizích v Latinské Americe, východní Asii a naposledy Řecku a Irsku.
Druhý nobelista, Paul Krugman, tvrdí mnohem ostřejšími slovy totéž. "Extrémní pravicoví radikálové" si podle něj počínali jako středověcí doktoři, kteří nemocnému pouštějí žilou. Vydírání, kterým si v USA škrty vynutili, podle něj "posune Ameriku daleko na cestě ke statusu banánové republiky."
Cupování společenské smlouvy
Podle Stiglitze omezování výdajů "cupuje zbytky společenské smlouvy" díky níž jedinec postupuje část svých práv, aby za to výměnou dostal jisté výhody. Pravicová ideologie tak podle Stiglitze "znovu ohrožuje globální hospodářství - nebo alespoň ekonomiky Evropy a Ameriky, kde tyto ideje nadále vzkvétají."
Jenže ani velmi vyhranění pravičáci nemají zrovna triviální argumenty.
"Pokud neuděláme změny dnes, zbankrotují Spojené státy dříve nebo později. A je určitě lepší, když to bude dříve než později," vysvětlil vlivný kongresman a přesvědčený libertián Ron Paul, proč on by volil radikální a rychlý řez. Argentina, která zbankrotovala poměrně nedávno, teď patří v Latinské Americe k hospodářským premiantům.
Dnes je ale jiná doba a náklady, které by mohla přinést panika z takového způsobu oddlužení USA - největšího dlužníka světa -, neumí nikdo odhadnout.
Rostoucí ceny potravin, životních nákladů a nekonečných škrtů už dříve strhly arabskou revoluci a do ulic vyhnaly protestující od Evropy po Izrael. Další růst nezaměstnanosti, který by globální recese mohla přinést, by mohl začít ohrožovat demokracie i tam, kde jsou zavedené, včetně Evropy. Další na řadě by mohl být třeba režim v Číně, druhé ekonomice světa.
"Nejvýznamnější hrozbou naší národní bezpečnosti je náš dluh," zdůraznil opakovaně také náčelník amerického vojenského štábu admirál Mike Mullen.
Potrvá to roky a bude to bolet
Zbavit se tohoto nepřítele prostřednictvím přebytků z mdlého ekonomického růstu je podle Boskina i El-Eriana nemožné. Vleklý a otravný spor o to, jak státy zbavit dluhů a neobětovat přitom životní úroveň voličů, bude proto Evropu a USA pronásledovat po mnoho příštích let.
Frontové linie už jsou narýsovány, vedou kolem toho, zda by USA měly zvýšit rozpočtové příjmy z daní a jestli má Evropa oklestit přebujelý sociální stát. Ekonomové vesměs na obojí odpovídají ano.
"Tlaky na oddlužení s námi zůstanou po léta a vlády budou míchat z jídelníčku možností. Periodická dluhová dramata a krize proto jen tak brzy nezmizí. Dluh je prostě příliš velký a ekonomický růst není dost vysoký na to, aby ho odstranil bezbolestně," upozornil El-Erian.
USA a Evropa budou světu ekonomicky dominovat ještě dlouho, stejně dolar a euro. Jejich dosavadní náskok ale začne svět dotahovat o něco rychleji.
Čína už Japonsko předehnala a je druhá. Doba, kdy Brazílie přeskočí Británii a třeba i Francii, zatímco Indie odsune Kanadu, se zřejmě krátí (viz graf). A tím i čas, kdy jejich názor získá na váze v mezinárodních finančních institucích od Mezinárodního měnového fondu po Světovou banku. Zvykejme si.
