Praha - Život v kontejnerech nebo ve stanech. Taková je realita dnešních uprchlíků. Podle pracovnice organizace Člověk v tísni Jitky Škovránkové ve světě žije nejvíce uprchlíků od skončení druhé světové války. Stále více lidí proto nasedá do chatrných dřevěných bárek a snaží se na nich překonat Středozemní nebo Egejské moře. A budoucnost? Pro některé Evropa. Pro většinu z oněch více jak čtyřech milionů uprchlíků Sýrie, kam se chtějí po skončení bojů a občanské války vrátit. Je to přeci jejich domov a ten plachty azylových táborů nenahradí.
A jak podle ní vnímají situaci kolem uprchlíků Češi? "Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jitka Škovránková
Je dlouhodobou pracovnicí neziskové organizace Člověk v tísni. Pomáhala v roce 2012 zakládat humanitární programy pro Sýrii a následně koordinovat pomocné práce ve válkou postižených regionech. Poté, co se zhoršila bezpečnostní situace, koordinuje se svými lidmi humanitární pomoc ze sousedního Turecka.
Definitivní kolaps pro Sýrii i celou Afriku znamenalo arabské jaro. Jak revoluce změnila vnitřní pořádky v Sýrii?
Prostřednictvím internetu se rychle šířily revoluční myšlenky arabského jara i revoluční nálada či nadšení. Masy lidí vyšly do ulic. Vznikla velmi křehká a slabá opozice a problém byl na světě. Problém právě těchto "arabských revolucí" tkvěl v tom, že jim chyběla dlouhodobější vize a snaha dát starým věcem nový řád.
A co to znamenalo pro tamní obyvatelstvo?
Každý druhý Syřan musel opustit svůj domov. Podle odhadů OSN zhruba 12 milionů lidí. Část z nich zůstala v Sýrii, část z nich se přesunula do sousedních zemí.
Jaká je tedy situace uvnitř uprchlických táborů?
Uvnitř Sýrie neexistují žádné koordinované uprchlické tábory. Jde vlastně o neformální shluknutí lidí, které z domovů vyhnala válka. Společně si začnou zařizovat kuchyni, dodávky pitné vody, toalety i neformální školství. To vše vede většinou zvolená samospráva.
Takže tam nevládne anarchie.
Syřané se od počátku velmi dobře organizují, protože stát zkolaboval. Zdravotní péči v táborech zajišťují většinou mobilní kliniky místních či zahraničních nevládních organizací, nicméně jde ale jen o omezenou péči. Ne všude se očkuje, většina matek rodí doma. Okolní státy jsou však hodně solidární a v případě nouze se snaží pomoci.
Kde jsou uprchlické tábory rozmístěny?
Nejvíce jich je u tureckých hranic. Většinou jsou přímo nalepené na hranici s Tureckem. Tábory v dalších státech už organizuje OSN.
Jak vypadají tyto tábory, které jsou mimo syrské území?
V Turecku je poměrně tvrdý režim. Lidé mají stany či kontejnery, dostávají jídlo a základní věci potřebné k životu. Žijí ale za dvojitým vysokým plotem, pod dohledem strážních věží. Ven mohou pouze na propustku, a to na několik hodin. Nevládní organizace dovnitř nesmí. V táborech žijí ti nejchudší a nejohroženější lidé, kteří mají malou šanci začít nový život v nové zemi bez vnější podpory.
Kolik tisíc lidí v takových podmínkách denně žije?
Oficiální čísla hovoří zhruba o čtyřech milionech lidí. Dá se ale předpokládat, že jich je mnohem více.
A část z nich každý den na člunu míří přes Egejské moře do Evropy. Proč nesměřují do kulturně i nábožensky bližších zemí, jako je například Saúdská Arábie?
Více než 3,9 milionu z celkových čtyř milionů uprchlíků se usadilo v jednom z okolních států. Do EU jich směřuje naprosté minimum a většina se snaží zůstat v kulturně i nábožensky blízkých zemích. Nemohu mluvit za všechny, ale z mé zkušenosti se lidé především chtějí vrátit zpátky do Sýrie.
Skončí podle vás tato "uprchlická krize"?
Až dojde ke stabilizaci Blízkého východu, část lidí se bude postupně vracet, tak jako tomu bylo třeba v případě války na Balkáně. Do té doby budou pravděpodobně každoročně počty žadatelů o azyl v EU přibývat.
Jak je tedy potřeba k uprchlické krizi přistupovat?
Je třeba oddělovat ekonomické migranty a válečné uprchlíky. Válečným běžencům bychom měli, podle mého názoru, zajistit dočasný azyl. Až situace, která je vyhnala z vlastní domoviny, pomine, mají se vrátit či mohou zůstat, pakliže jsou úspěšně zapojení do života společnosti ve smyslu práce, bydlení a tak dále.
Češi jsou ale vůči jakémukoliv přijímání uprchlíků skeptičtí. Myslím, že to jde vidět i na premiérovi Sobotkovi.
Jako Evropané přistupujeme k problému velmi odlišně. Za současnou národní hysterickou reakci kolem pár stovek Syřanů a Eritrejců se před zbytkem světa stydím. Bohužel nám chybí politická či společenská elita, která by šla lidem příkladem a naopak neutužovala v lidech iracionální fobie. Dospělejší názor by měla pomoci formovat i média, která bohužel spíš sahají po senzačních titulcích o tom, jak budeme chránit hranice, až se přivalí obávaná uprchlická vlna.
Není chyba v porozumění na obou stranách? U těch, kteří se uprchlíků bojí, ale i těch, kteří na ně čekají s otevřenou náručí?
Bohužel mám pocit, že ani českým neziskovým organizacím, včetně Člověka v tísni, se nedaří odpovědět veřejnosti na ty konkrétní problémy a vyvrátit její obavy a poskytnout dobré příklady. Oháníme se hodnotami a sdílenou zodpovědností, za nimiž i já osobně plně stojím, nicméně mám pocit, že bychom měli být i trochu praktičtější.
Jak tedy konkrétně Člověk v tísni pomáhá lidem v postižených oblastech?
Snažíme se o dlouhodobější a hlubší změny, tak aby se ti lidé postavili na vlastní nohy a z postižených zemí neodcházeli. Podporujeme například zemědělce, aby znovu obdělali půdu. Pořádáme veřejné práce, při kterých si stovky rodin vydělávají na živobytí a přitom pomáhají třeba s opravami rozbombardované infrastruktury, nebo podporujeme tamní občanskou společnost, která leží mimo znesvářené strany a ozbrojený konflikt.
