Aktuálně.cz k 60. výročí neštěstí znovu uveřejňuje reportáž z roku 2010.
Nádraží, jako je to ve Stéblové, jsou po Česku stovky. Malá staniční budova s místností výpravčího a čekárnou, zavřená pokladna, tři koleje, lavičky, vedle přejezd se závorami. Z jedné strany listnatý les, ze druhé louky. Rovina jako stůl.
V pozadí silnice spojující Pardubice a Hradec Králové. Dvě krajská města spojuje i místní trať, takže tady obvykle zastaví tak dva vlaky za hodinu. Na budově malé stanice je ze strany od Pardubic stále viditelný starý nápis Stéblová, zbudovaný přímo ve fasádě. Je tam už desítky let a byl i u toho, když se Stéblová v listopadu 1960 tragicky zapsala do dějin nejen české, ale i evropské železniční dopravy.
Když se přijíždí od Pardubic, těsně před cedulí Stéblová, která na silnici ukazuje začátek vesnice, stojí blízko trati nenápadný oplocený pomník s nápisem Pro vzpomínku na železniční neštěstí 14. 11. 1960.
Ten den se tady v 17:43 čelně střetly dva vlaky. Jeden tažený parní lokomotivou na trase z Liberce do Pardubic. Druhý motorák na cestě z Pardubic do Hradce Králové.
Oba jely rychlostí přibližně šedesát kilometrů za hodinu. V sešrotovaných vagonech obou souprav skončil život 118 lidí, někteří z nich zemřeli v nemocnicích. Desítky dalších přežily s těžkými zraněními, včetně amputací rukou či nohou.
V dějinách českých zemí to je dodnes nejtragičtější nehoda a od té doby v Evropě došlo co do počtu mrtvých jen k jediné havárii, kdy zemřelo více lidí (v roce 1974 na nádraží v Záhřebu zahynulo 153 osob).
Dnes jednaosmdesátiletá Jaroslava Hlaváčková žije ve vesnici Čeperka, která leží na trati hned za Stéblovou. Mezi třinácti lidmi z Čeperky, kteří ten večer zahynuli, byli tři její příbuzní. Otec, strýc a sestřenice. Její manžel a syn přežili díky tomu, že stihli předchozí vlak.
"Když se můj otec dlouho nevracel, šla jsem na nádraží, abych zjistila, co se děje. Cestou mi jeden soused řekl, že se srazily vlaky," vzpomíná na den, který změnil život mnoha rodinám mezi Pardubicemi a Hradcem Králové.
Mnoho obětí - hlavně těch z předních vagonů - srážka roztrhala. Desítky cestujících uhořely. Některé ostatky nebyly identifikovány, někteří lidé jsou dodnes vedeni jen jako pohřešovaní.
"Otce dlouho nemohli najít. Říkali mi, že asi nebudu mít do hrobu co pochovat, protože žádné ostatky nemají. Nakonec jsem ho identifikovala jen podle hnědých polobotek, které si krátce předtím koupil," vyprávěla Jaroslava Hlaváčková.
O nehodě se nesmělo příliš informovat
Ještě mnoho let poté špatně spala, brala prášky na uklidnění a vůbec se nemohla přiblížit ke stanici ve Stéblové. "Otec měl mít původně v tento den už dovolenou, ale po dohodě na pracovišti si ji odložil. Říkal, že ho nezabije, když na ní půjde o několik dní později. Bohužel ho to zabilo," vzpomínala Hlaváčková.
Na tragické události jsou pozoruhodné dvě věci. Tehdejší moc chtěla rozsah havárie pokud možno co nejvíce utajit s odůvodněním, že by ji mohli zneužít "nepřátelé socialismu".
Tehdejší sdělovací prostředky včetně Rudého práva a agentury ČTK měly z Ústředního výboru KSČ (možná dokonce přímo od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného) nařízeno, aby informovaly o nehodě jen velmi stručně. Soudní proces byl neveřejný, postižení v tichosti odškodněni, na vše se mělo co nejrychleji zapomenout.
Druhou pozoruhodností je fakt, že i přes poměrně rozsáhlé vyšetřování a výslechy desítek svědků se nepodařilo, a téměř jistě už nepodaří, zjistit, co přesně způsobilo, že vlak s parní lokomotivu, jedoucí z Liberce do Pardubic, opustil předčasně stanici ve Stéblové, a vydal se tak vstříc protijedoucímu motorovému vlaku.
Za tmy a husté mlhy někteří lidé viděli ve stanici nezřetelné zelené světlo, dávající povolení k odjezdu. Ale co to bylo za světlo a od koho pocházelo, na to se nikdy nepřišlo.
Klíč k rekonstrukci toho, co se onoho temného večera za zimy, mlhy a velmi slabého osvětlení ve stanici Stéblová stalo, leží ve Státním oblastním archivu v Zámrsku nedaleko Pardubic.
Sem přemístili hromadu policejních spisů a protokolů z Krajského soudu v Hradci Králové, kde se v roce 1961 konal proces s obviněnými. V tichu studovny archivu, v prostorách bývalého zámku, tak z dobových zápisů a poznámek vystupuje drama nejtragičtějšího podvečera v dlouhé historii české železnice.
Jediné fotografie nehody a hořících vagonů, pořízené ještě během večera a noci krátce po srážce, pocházejí právě z dokumentace k vyšetřovacímu spisu, uloženého v zámrském archivu.
Rekonstrukce tragédie
Co se tedy 14. listopadu 1960 krátce před šestou hodinou večer ve Stéblové stalo?
Za zimy kolem tří stupňů nad nulou, tmy a husté mlhy se na slabě osvětleném nádraží objevil ve směru z Hradce Králové v 17:40 vlak číslo 608 tažený parní lokomotivou. Zastavil na první koleji.
Ve Stéblové obvykle čeká na příjezd protijedoucího motoráku číslo 653, přijíždějícího z Pardubic. Obě soupravy se zde pravidelně křižují.
Několik lidí vystupuje, skupinka osob naopak k vlaku číslo 608 přichází a chystá se nastoupit. Výpravčí sleduje příjezd před nádražní budovou, ale pak jde dovnitř, aby připravil vše pro vjezd protijedoucího vlaku 653.
V mlze a slabém osvětlení je na nádraží velmi špatná viditelnost a všichni později uvádějí, že viděli jen nezřetelné siluety lidí.
Neuplynula ani celá minuta od zastavení, když starší průvodčí, stojící na konci vlaku 608, dává dopředu bílým světlem znamení k odjezdu. Přebírá ho i mladší průvodčí uprostřed vlaku a od něj pak strojvedoucí.
Tajemné zelené světlo
Tento moment zůstal záhadným a nevysvětleným. Starší průvodčí tvrdil, že viděl záblesk zeleného světla a domníval se, že výpravčí mává povolení k odjezdu.
Další dva svědci z nádraží - jeden z lidí stojících u vlaku a také muž, který poblíž staniční budovy sedal na kolo - údajně zelené světlo rovněž viděli.
Jenže výpravčí nic signalizovat nemohl, neboť v té chvíli nestál u kolejí, ale byl uvnitř budovy. Nikdy se nepřišlo na to, o jaké zelené světlo šlo. Zda se jednalo o optický klam, o nějaký odraz, či zda se vůbec nějaké světlo objevilo.
Podezření padlo na mladšího průvodčího, který měl u sebe baterku se třemi barevnými filtry, včetně zeleného. Ten ale tvrdil, že jeho světlo bylo ve stanici bílé, což potvrdil strojvedoucí a pak i posudky expertů.
Výpravčí a výhybkář katastrofu neodvrátili
Nikdo z vlakové čety soupravy číslo 608 se nepozastavil nad tím, že protijedoucí vlak ve Stéblové ještě nestál na druhé, vedlejší koleji. Podle výpovědí se všichni domnívali, že kvůli zpoždění dojde ke křížení obou vlaků v následující stanici Rosice nad Labem.
Vlak s parní lokomotivu se rozjel - ke zděšení výpravčího uvnitř staniční budovy. Vyřítil se ven a snažil se soupravu doběhnout.
Vlakvedoucí u soudu řekl, že běžící postavu z okna viděl, ale kvůli mlze a tmě nepoznal, že jde o výpravčího snažícího se za každou cenu zastavit vlak. Myslel si, že to je cestující, který nestihl včas nastoupit.
Parní lokomotiva pak projela výhybku, nastavenou na příjezd motoráku z Pardubic. Strojvedoucí na to nezareagoval. Na návěstidle svítila červená na znamení "stůj", ale strojvedoucí, jeho pomocník na lokomotivě, vlakvedoucí ani průvodčí to nezaznamenali.
Vlak, řítící se vstříc tragédii, se ještě pokusil zastavit výhybkář na kole, ale rychlostí už nestačil. Výpravčí ze Stéblové učinil poslední pokus. Zavolal muži, obsluhujícímu závory na hradle u Rosic nad Labem, aby se on pokusil zastavit protijedoucí motorový vlak číslo 653.
Tento železničář zvedl drnčící telefon přesně ve chvíli, kdy motorák kolem něj prosvištěl. "Právě projel," řekl do sluchátka. Varovat strojvedoucího motorového vlaku už nestihl, chybělo možná několik sekund…
Pak už byla katastrofa neodvratná. Strojvedoucí páry a motoráku se uviděli navzájem ve vzdálenosti zhruba šedesáti metrů od sebe, srážce už zabránit nemohli.
V 17:43 se ozvala obrovská rána, údajně slyšitelná až do vzdálenosti dvou kilometrů. Výhybkář na kole, marně stíhající vlak číslo 608, spatřil z dálky jeho koncová světla stojící na místě. Bylo jasné, že je zle.
Oheň dokonal zkázu
"Zdravotníci a vojáci, kteří tam zachraňovali zraněné a vyprošťovali lidi zpod trosek, vyprávěli, že někteří lidé v šoku utíkali pryč od nehody, jiní zmateně bloudili po polích kolem tratě," vyprávěla Jaroslava Hlaváčková.
Všechny vozy motorového vlaku číslo 653 byly silnou parní lokomotivou totálně zdemolovány kromě posledního, který se utrhl.
Počet obětí by možná nebyl tak vysoký, kdyby pomocník strojvedoucího páry po srážce nevyklopil rozžhavené uhlí pod lokomotivu. Obával se výbuchu kotle.
Ovšem uhlí se smísilo s naftou unikající z motoráku. Vzplál obrovský oheň. Lidé, uvěznění v troskách vagonů motoráku, kvůli tomu uhořeli.
Při procesu, který se konal v únoru 1961, dostali strojvedoucí, vlakvedoucí, pomocník strojvedoucího a starší průvodčí vlaku číslo 608 s parní lokomotivou tresty od jednoho a půl do pěti a půl let vězení.
Pro těžce zraněné cestující a pro příbuzné těch, kteří u Stéblové zahynuli, ale martyrium pokračovalo mnoho dalších let.
"Můj syn měl zrovna ten den desáté narozeniny. Od té doby jsme je už žádný rok neslavili," vzpomínala paní Hlaváčková na den, kdy ztratila ve vlaku otce a další dva příbuzné.
Při pokusu kontaktovat další pamětnici - paní Kohoutovou ze Stéblové - řekl do telefonu její syn: "Matce už je přes osmdesát, a kdykoliv si na ten den vzpomene, strašně se rozruší a je jí pak zle. Raději se jí, prosím, na to neptejte."
Pamětníci vzpomínají, že i přes snahu oficiálních míst tragédii ututlat se v Hradci Králové ujalo rčení "hrůza jak u Stéblové" jako označení čehosi, z čeho jde strach a mráz po zádech.
