Štrasburk - DÉFINITIF. Velký rudý nápis na rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku dává jasně najevo, že toto rozhodnutí je už nezpochybnitelné.
České úřady porušily práva rodičů Emílie a Jaroslava Wallových, když jim odebraly jejich vlastní děti, potvrdil soud s konečnou platností už jednou vynesený verdikt.
"Neoddiskutovatelně byly porušeny články 8 a 14 Úmluvy," píše se v konečném rozhodnutí Evropského soudu. "Na rozdíl od většiny případů, které soud dosud projednával, děti stěžovatelů v daném případě nebyly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení."
Soud "nezjistil ani nedostatek citového zázemí či znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů."
Peníze přijdou. A děti?
Soud také opětovně rodině přiznal kompenzaci za morální újmu 10 tisíc euro, kterou musí Česko Wallovým zaplatit do tří měsíců. Zabývat se vyšším odškodněním, které Wallovi žádali, velký senát odmítl. Potvrdil však, že stát selhal a rodině nijak nepomohl.
Od prvního rozsudku, vyneseného před půl rokem, čeští úředníci na přístupu k Wallovým nic nezměnili. Neudělali nic, aby se dvě nejmladší z neprávem odebraných dětí k rodičům vrátily.
Dál tak musí žít vzdáleni 300 kilometrů od své rodiny.
Boj Wallových
Kauza Wallových
- Zoufalý boj manželů Wallových trvá šestým rokem.
- Dvě děti se vrátili z dětského domova před rokem, nejstarší se vrátil automaticky po dovršení zletilosti. O dvě nejmladší stále bojují.
- Přestože Evropský soud konstatoval, že státní úředníci selhali a neměli děti odebrat, a maželům Wallovým uznali odškodnění 10 tisíc eur, Jaromíra a Marii stát dosud nevydal.
- Důvodem odebrání dětí byla především dočasná bytová tíseň Wallových.
ČTĚTE VÍCE:
Potíže Wallových začaly v roce 2000. Sociální pracovníci městského úřadu v Táboře jim - s posvěcením soudu - vzali všech pět potomků. Děti netrpěly hladem, nebyly týrané ani zanedbané, jak ostatně potvrdil i Evropský soud. Sociálním pracovníkům se jenom nezdál vyhovující byt, v němž tehdy rodina bydlela.
Rodiče se léta bránili marně. Nakonec se jim díky Evropskému soudu podařilo dvě z dětí získat zpět, třetí, nejstarší Honza, se k rodičům vrátil z dětského domova, když dosáhl osmnácti let.
Nejmladší Marie a Jaromír ale zůstávají třetím rokem v pěstounské péči ve vesnici na Vsetínsku.
Rodiče neviděli děti čtyři roky
Rodiče sice nedali nikdy k pěstounské péči souhlas, osud těchto dvou dětí však v českých poměrech neřídí oni, ale táborská soudkyně Jaroslava Novotná s doporučením sociálních pracovníků v Táboře v zádech.
Právě ona totiž rozhodla o umístění dětí k pěstounům, a letos v lednu pak zamítla jejich návrat do vlastní rodiny.
Rodina se proti rozsudku soudkyně Novotné odvolala. Krajský soud však dosud nerozhodl, kdy se má odvolácí stání konat.
Wallovi své děti neviděli čtvrtým rokem. Pěstouni setkání rodičů s vlastními dětmi neumožňují.
Chci zpátky své děti
"Dvakrát jsme teď žádali pěstouny, abychom s dětmi mohli být na Velikonoce," říká paní Wallová. "Opět nám napsali, že to nejde. Jedině, pokud přijedeme do Brna do nějaké organizace, kterou navrhují."
Pro rodiče je takové jednání nepřijatelné. "Jak si může cizí žena, která si nechává říkat od mých dětí mámo, rozhodovat, zda, kdy a kde se s nimi můžu setkat," rozčiluje se Wallová. "Vzali nám je neprávem, já s nimi chci být."
Rodiče doufají, že jim pomůže krajský soud, který nebude podjatý tím, že o odebrání dětí rozhodl. Doufají, že rozhodne přímo o jejich návratu domů. A když ne, aspoň nařídí sociálním pracovníkům, aby děti na návrat do vlastní rodiny postupně připravili.
Úředníci, mrtví brouci
Sociální pracovníci navzdory verdiktu Evropského soudu dosud žádnou pomoc k návratu dětí nenabídli. Nepomohlo ani upozornění ministerstva spravedlnosti, že "odsouzený stát se musí snažit vrátit situaci do stavu, který byl předtím", - tedy vrátit děti k rodičům.
Nikdo nevysvětlil předpěstounům, že oni o styku dětí s rodiči nesmějí rozhodovat a nikdo nepomohl Walovým kontakt s dětmi zprostředkovat.
Ministerstvo práce a sociálních věcí jen uvedlo, že jeho úředníci projednali případ s městským úřadem Tábor i krajským úřadem Jihočeského kraje. Místo pomoci ministerstvo rodičům dává jen řadu doporučení, co mají udělat.
Mezi jiným Wallovým doporučuje obrátit se na pracovníky městského úřadu Tábor, tedy na ty samé úředníky, kteří jim před sedmi lety děti odebrali.
"Mohou se na MÚ Tábor kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc při zajištění kontaktu se svými dětmi. Je ve spojení s příslušným orgánem v místě bydliště pěstounů a podle dostupných informací nemají pěstouni žádné výhrady proti kontaktu dětí s rodiči a jsou připraveni s manželi Wallovými v tomto směru spolupracovat," uvádí se v odpovědi z ministerstva.
"Pokud by v tomto ohledu kladli pěstouni nějaké překážky kontaktům dětí s rodiči, je možné požádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby tuto otázku s pěstouny projednal a zajistil odstranění případných problémů."
Pracovníci tiskového odboru dál vyjmenovávají, co rodiče ještě mohou - podat k soudu návrh, aby pravidla jejich kontaktu s dětmi upravil, nebo požádat městský úřad o poskytnutí mimořádné dávky k úhradě nákladů na cestu za dětmi, nebo na úhradu nákladů při pobytu dětí u rodičů, pokud by k nim děti přijely na návštěvu.
"Zase je to ve starých kolejích - my musíme, a ti, co to způsobili, nehnou ani brvou," říká paní Wallová. "Je to silné kafe, že po nás chtějí, abychom důvěřovali těm, kteří nám naše děti vzali."
Omezení moci pěstounů
Například ve Francii, kde se v roce 1992 stalo pěstounství regulérní profesí, by taková situace nenastala. Každé pěstouny má na starosti státní (krajská) služba, která zaměstnává psychology, vychovatele. Ti zajišťují, že je dítě umístěno v blízkosti bydliště rodičů a že je s nimi v kontaktu.
Systém je nastaven tak, že prioritou je právě kontakt s rodiči. Pokud nemají peníze, aby se mohli za svými dětmi dostat, vychovatel je za nimi přiveze služebním autem. Děti vozí i za rodiči, kteří jsou ve vězení.
"V Česku je pěstounství v praxi považováno za adopci a pěstouni se tak chovají, to je nepřijatelné," říká Ivana Hybnerová, která se téměř dvacet let věnuje ve Francii práci s dětmi a rodinami. "Je nutné omezit v Česku pravomoci pěstounů," dodává.
"Pěstouni jsou zaměstnanci státu, dostávají od něj peníze, musí to být profesionálové," říká Hybnerová. "Nesmí si děti přivlastňovat, nechat si říkat táto, mámo. A především nesmí rozhodovat o tom, zda děti můžou za rodiči, nebo ne."
