Říčka Olešenka se při úpatí Orlických hor v česko-polském pohraničí, hluboko pod zříceninou Frymburk, převaluje tmavou soutěskou. Nad místní úzkou silnicí, na dohled od městečka Nový Hrádek, je dojezd sjezdovky Panská Stráň. Jinak jsou zde, na východní výspě někdejšího náchodského okresu, na svazích Roubalova kopce, Krahulčí a Lysé hory, převážně smrkové lesy.
V ohbí silnice před osadou Doly se rozprostírá malý areál několika budov. Vysoký komín umocňuje vzezření továrny. Dříve tu byl panský mlýn, pak tkalcovna, později konzervárna. Ovšem dnes tu sídlí laboratoře gnotobiologie Mikrobiologického ústavu Akademie věd, v nichž se věnují výzkumu lidské imunity. Od roku 1953 zde fungovala biologická stanice a také laboratoře vojenského ústavu hygieny a epidemiologie. Před téměř půl stoletím areál využíval Ústav experimentální medicíny ČSAV.
Ve středu 5. února 1975 přijel do laboratoří montér firmy Nuclear, rakouský občan Kurt Wener. Měl zkontrolovat a opravit americký přístroj MARK II., určený pro kapalnou scintilaci. Čeští vědci jím měřili slabou radioaktivitu vydávanou beta zářiči čili prvky, které umožňují sledovat například posun látek v těle nebo jejich hromadění v orgánech.
Mohlo jít o naprosto banální situaci. Ale to by zrovna nesměla Československo svírat tuhá normalizace prosycená paranoií vládnoucí garnitury a Wener by nesměl být, tehdejší terminologií, vízovým cizincem z kapitalistického Západu.
Vystrašení a nepoučení zaměstnanci ústavu ho k zařízení nepustili. A telefonicky informovali vedení Akademie věd v Praze, Krajskou správu Sboru národní bezpečnosti v Hradci Králové a Státní bezpečnost v Rychnově nad Kněžnou. Několikahodinové přesvědčování a vysvětlování nepomohlo, třiatřicetiletý rakouský montér proto ve 12.30 hodin odjel s nepořízenou.
Tajná policie však záhy spustila sérii výslechů, protože se domnívala, že přídavný panel amerického přístroje MARK II. obsahuje paměťové prvky, které mohl Wener zneužívat. StB se obávala, že je ohroženo státní tajemství. Mnozí totiž věřili, že zdejší výzkum povede k vývoji léku proti rakovině.
Státní bezpečnost následující měsíc perlustrovala pracovníky ústavu, z nichž se někteří podíleli na budování výzkumného reaktoru v Řeži u Prahy, včetně vedení. Až do února následujícího roku pak "vytěžovala" konfidenta s krycím jménem Češpiva, který na své kolegy donášel. Případ dostal název Akce Onkolog.
Ve čtvrtek 20. února 1975 se podrobil výslechu pětačtyřicetiletý laborant Stanislav Jelínek, který ovládal přístroj MARK I. A byl jedním z těch, kteří odmítli Wenera vpustit do laboratoří. V Archivu bezpečnostních složek se dochoval přepis informátora Češpivy. "K osobě Ing. Jelínka se hovoří, že v mládí prodělal obrnu. To zanechalo stopy na jeho chůzi. Pochází z vesnice nedaleko Prahy," nadiktoval muž a naznačil, že v rodině jeho kolegy byly rozepře.
"Ty se vyřešily záhadnou smrtí obou rodičů, kdy otec i matka byli nalezeni ve studni, která byla na dvoře jejich domku. Ve studni byl i Jelínek, který měl na těle řezné rány," doplnil koncem září 1975 na schůzce s řídícími důstojníky tajný spolupracovník Češpiva.
V ten moment se na scénu dostala hororová událost z února 1968, která se do paměti několika generací Čechoslováků vryla pod pojmem Studna. Stejně jako legendární díl normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana.
Stanislav Jelínek ml. byl jeho ústřední postavou. "Ujali se ho manželé Kusákovi a Jelínek vystudoval vysokou školu chemickou. Pracoval v některém výzkumném ústavu a pro nějaké neshody odešel sem. V roce 1968 prý vystupoval z ultralevých, až anarchistických pozic. Dokonce se proslýchá, že politiku strany prosazoval i s pistolí v ruce. Proto na něho tehdejší zaměstnanci podali stížnost. Je nadále členem strany (KSČ), ale z ROH údajně vystoupil (Revoluční odborové hnutí, monopolní odborová organizace, v níž bylo členství pro zaměstnance prakticky povinné a automatické - pozn. red.)," napovídal informátor Češpiva estébákům.
Případ domnělého špiona Wenera a amerického přístroje postupně vyšuměl a upadl v zapomnění. Případ Studna naopak na sklonku 70. let, kvůli uvedení propagandistického seriálu o policistovi Janu Zemanovi v televizi, ve společnosti silně rezonoval. Děj se vracel k událostem, které v zimě 1968 otřásly středočeskou obcí Vonoklasy. A nejen tou…
Roztavený budík ukazoval 3.25 hodin
Mrazivá noc z pondělí na úterý 13. února 1968. Zápis praporčíka Veřejné bezpečnosti Kauckého ze služebny v Radotíně z toho dne doplňuje neúprosný symbol. Dva červené křížky. Dva zmařené lidské životy.
"V nezjištěnou dobu po půlnoci vznikl požár v obci Vonoklasy rodinného domu č. 96, který je majetkem Stanislava Jelínka, nar. 1911. Ohledáním bylo dále zjištěno, že je ve studni ve vodě mrtvola výše jmenovaného a v prvním poschodí na požářišti další mrtvola, a to manželky Marie Jelínkové, nar. 1914."
U kapličky v severní části Vonoklas se z hlavní silnice odpoutává cesta rozdělující místní osadu ve dví. Domek č. 96 stojí třetí v řadě po pravé straně. Sousedé rodinu Jelínkovu popisovali jako velmi uzavřenou, otce Stanislava st. pak jako málomluvného podivína, jehož neuropsychopatická konstituce se stále zhoršovala.
"Ze tří stran byla zahrada oplocena třímetrovým dřevěným plotem, který byl oplechovaný, aby do zahrady a na domek nebylo vidět. Jen ze severovýchodní strany byl nižší plot, který však byl trojitý," popsal Jelínkovu paranoii v Kriminalistickém sborníku na konci roku 1968 major Josef Strouhal, vyšetřovatel případu.
Jednopatrový domek Jelínkových sestával v přízemí z předsíně, záchodu, kuchyně a komory, v patře pak ze dvou pokojů, z nichž bylo možné vyjít na balkon. Na jihovýchodním konci pozemku stála kůlna na dříví a tři včelíny. Dva metry od domu byla přes jedenáct metrů hluboká studna s rumpálem, zhruba do poloviny vyztužená betonovými skružemi o průměru 80 centimetrů. Hlouběji stěnu tvořila zvětralá břidlicová skála s jílovitými vrstvami.
Že stavení hoří, nahlásili sousedé požárnímu sboru v Radotíně kolem čtvrté hodiny ranní. Asi pětačtyřicet minut od chvíle, kdy plameny poprvé spatřili. V osadě nebyl telefon. Budík v ložnici, jehož ručičky zalilo roztavené sklo, se zastavil ve 3.25.
Vyšetřovatelé zjistili, že požár byl založen úmyslně minimálně na dvou místech. V kuchyni na stole, čemuž měly posloužit slaměné rohože ze včelínů a hadry posypané Travexem, a v ložnici, popřípadě ve vedlejším pokoji.
"V ložnici pod oknem leželo na zádech silně ohořelé tělo Marie Jelínkové. Neuhořela zaživa, ale byla ještě před tím zavražděna. Pitvou se zjistilo zlomení lební kosti, bezprostřední příčinou smrti bylo tupé poranění hlavy s následným zadušením masivně vdechovanou krví. Udeřena byla zezadu do pravé poloviny hlavy válcovým předmětem (tyčí, trubkou, holí apod.), je nutno předpokládat další údery do obličeje," upřesnil kriminalista Strouhal.
Tělo Stanislava Jelínka st. bylo nalezeno ve studni u hladiny v sedmapůlmetrové hloubce. Příčina smrti: utonutí. "Dále u něho byla zjištěna řezná rána na levém zápěstí s poškozením loketní tepny, která byla způsobena nejméně dvěma řezy ostrým nástrojem, nejspíše nožem," uvedl vyšetřovatel.
Syn Jelínkových, po obrně částečně ochrnutý, byl nalezen až k ránu. Lehce sněžilo. Vyčerpaný a zkrvavený seděl na plotě domku v sousedních Černošicích. Husova ulice č. 881. Cestou přes zalesněný kopec se trmácel přes dva kilometry. Jen v ponožkách. Domácí bačkory, které měl v noci nazuté, byly nalezeny ve studni.
Stanislav Jelínek ml., vysokoškolsky vzdělaný fyzik, skončil po činu v psychiatrické léčebně. Pokusil se o sebevraždu. Opakovaně měnil výpovědi. Nejprve nepřímo naznačoval, že by za děsivými vraždami mohli stát sousedé. Nakonec však vypověděl zcela jiný příběh.
Jeho otec byl podle něj večer 12. února 1968 skleslý, málo jedl, byl bledý a ustrašený. Zdržoval se v kuchyni v přízemí. Často chodil ven na vzduch, bylo mu špatně. Jelínek ml. pracoval ve svém pokoji v prvním patře. Hodinu před půlnocí za ním přišla matka a nabádala ho, ať už jde spát. Byla v županu, než odešla do postele, sdělila mu, že se jí otec zdá poněkud divný.
"Asi kolem 23.30 hodin Jelínek ml. uslyšel, že po schodech jde a pak do ložnice vešel jeho otec. Po několika málo minutách zaslechl nejdříve zvuk podobný vrzání postele a vzápětí sténavý výkřik své matky. Vešel proto do ložnice rodičů, kde se nesvítilo. V přítmí uviděl, že otec stojí nad postelí a něco drží. Co to bylo, nepoznal. Matka ležela na posteli hlavou obráceně, než spávala, a pod sebou měla peřinu. Levou nohu měla z postele dole. Již jen chrčela. Z té hrůzy omdlel," vylíčil Jelínkův popis hrůzostrašné chvíle major Josef Strouhal.
Ve studni pocítil touhu žít
Když se probral, šílený otec ho držel za límec saka, třásl jím. "Také tě tu nenechám, všechno musím zničit," řekl prý a nařídil, aby sekerou osekal stromky na zahradě. Odevzdaný a šokem strnulý syn to učinil. Poškodil osmadvacet ovocných stromů. Zabralo mu to bezmála hodinu. Posléze ho otec donutil, aby si kapesním nožem podřezal hrdlo a zápěstí a skočil do studny. Zmatený Stanislav ml. to skutečně udělal. Byť se řízl jen slabě a povrchově.
"Ve studni však pocítil touhu žít a snažil se o sebezáchovu. Vylézal opíraje se o záda, ruce a nohy tlakem na okruží. Jelínek st. mezitím založil požár domu, posléze si nožem podřezal zápěstí a také skočil do studny. Vahou svého těla znovu srazil do vody syna, pracně vylézajícího. Ve vodě se ho snažil utopit tím, že ho bral kolem krku. Stahoval ho pod vodu," popisuje pětistránkový policejní dokument uložený v Archivu bezpečnostních složek. Jediný, který se z vyšetřovacího spisu dochoval.
V chladné vodě hluboko pod zemí se mladý muž podle svých slov zoufale utkal s otcem o život. A podařilo se mu soka utopit. Z šachty se pak namáhavě vyškrábal ven, přelezl plot a vyčerpaný utekl pryč. Do vedlejší obce. Při rekonstrukci činu hasič stejnou cestu ze studny absolvoval za více než půldruhé hodiny.
Kriminalisté výpovědi syna uvěřili, byť je nejprve měnil. Neměli zkrátka indicie, že by to mohlo být jinak, a případ uzavřeli s tím, že vrahem je otec Stanislav. A ten onu hororovou noc zahynul. Nebylo koho stíhat.
Nicméně pochybnosti o správném závěru vyšetřování se objevily záhy. A panují dodnes. Zejména kvůli malé šířce studny. Osmdesáticentimetrový průměr de facto znemožňuje, aby se částečně ochrnutý syn dostal nad otcovo tělo, které by po pádu do šachty zafungovalo jako smrtící špunt.
Na druhou stranu Stanislav Jelínek ml. ve studni prokazatelně byl. Na jílovité stěně nad hladinou byly otisky podrážek jeho bačkor a manšestrového saka, měl oděrky na konečcích prstů, loktech i kříži, jak se soukal ven, a na skružích kriminalisté objevili jeho vlasy a šmouhy, jež odpovídaly jeho krevní skupině. Otec měl jinou. Podle badatele Jaroslava Mareše pak proti oficiální verzi hovoří i nově nalezené dokumenty.
Stanislav Jelínek po propuštění z léčebny pracoval jako vědec ve výzkumných ústavech, včetně laboratoří experimentální medicíny na úpatí Orlických hor, oženil se a zemřel v roce 2003. Nikdy svou verzi nezpochybnil.
