Praha - Politik a poslanec komunistů Josef Vondruška se nevyhne vyšetřování, že týral politické vězně za minulého režimu.
Bývalý dozorce dnes už zaniklé věznice v Minkovicích na Liberecku vinu popírá a říká, že respektoval všechny předpisy.
"Já nemám proč se hájit. Každá společnost na světě má určitá pravidla, která se musí dodržovat. A kdo je porušuje, je sankcionován."
Poslanci vydali kolegu-bachaře do rukou policie - ČTĚTE ZDE
Aktuálně.cz: Chtěl jste být vždy policistou?
Ne, já jsem byl údržbář ve fabrice hned vedle věznice. Že jsem šel studovat a byl pak dozorcem, vyplynulo ze situace. Chodili tam příslušníci a mluvili se mnou: že když studuju večerně tu průmyslovku, abych šel k nim, že mají pravidla, hodnocený postup, že na tom neprodělám. Já jsem tam jako dozorce poté neměl výrazně vyšší plat než jako údržbář. Skončil jsem jako vedoucí provozu, který má pod sebou asi 500 odsouzených, 300 pracovníků a 6 tisíc hrubého.
A: Proč jste odešel z vězeňství?
Ministryně spravedlnosti Burešová zrušila v roce 1990 věznici v Minkovicích a Preciosa pak hledala údržbáře.
A: Líbila se vám ta práce dozorce?
Vězeňství nikdy nebylo populární složkou společenských činností. I seriály se točily o kombajnech až po celníky, ale o věznici nikdy nic nebylo. Žádný stát se tím nechlubí, ale každý uznává, že bez fungujícího vězeňství by měla společnost velké problémy. Dělal jsem tu práci, protože byla potřebná, a bral jsem to také jako společenský úkol. Kdyby k tomu tak všichni přistupovali i nyní, nechyběly by české policii tisíce policistů.
A: Ale uplatňovalo se "fyzické napomínání", to nepopřete...
Vězení má samostatný život, vztahy mezi vězni a příslušníky jsou specifické. Každý to tam musí nějak přežít. Je to jako každý kolektiv, v práci či ve škole. Něco je možné a něco absolutně není. Stejně jako může někdo tvrdit, že vesmír vypadá tak a tak a pak zjistíte, že ve vesmíru ani nebyl.
A: Ta obvinění jsou ale naprosto konkrétní. V protokolu jsou popsány údery i následky...
Ale když se nad tím zamyslíte, jestli je to vůbec fyzicky možné? Ten člověk by musel vypadat, jako když ho přejede tank. Výpovědi jsou fantaskní. Soudnému člověku musí být jasné, že jsou přinejmenším přehnané.
A: A vzpomínáte si na pana Wolfa nebo Hučína?
Nepamatuji si je, ani jednoho.
A: Ale oni si pamatují...
To je zvláštní, že tak podrobně. A že si nestěžovali hned anebo aspoň v devadesátém roce. I tehdy byl systém velmi silné kontroly ve vězeňství. Mohli o tom napsat rodině, ty dopisy kontroloval vychovatel, a taky orgánům, prokurátorovi, soudci, prezidentovi. To byla pošta, která nebyla cenzurována.
A: Verdiktu soudu se tedy nebojíte?
Musí to dojít nějakého konce. Nikoho netěší, když chodí se zabláceným oděvem. Kdyby mě nevydali, měl bych asi klid, ale zase by si každý mohl ukázat prstem. Když se takto vše vyšetří a dokáže, pak mně zbývá jen spoléhat na to, že soud bude nepodjatý, že se ukáže pravda. Jak se říká: padni, komu padni. Věřím, že budu očištěn. Vím ale, že jsou lidé, kteří mně věří i bez soudu a také ti, kteří mně nebudou věřit, ani když budu mít papír s kulatým razítkem.
