Pokud by Klaus nevyhrál, bude to v Evropě výjimka

Petr Holub
14. 2. 2008 10:00
Úřadující prezident při obhajobě neprohrává
Statisticky by měl vyhrát. Vyhraje?
Statisticky by měl vyhrát. Vyhraje? | Foto: Ludvík Hradilek

Praha - Úřadující prezident při své obhajobě prakticky nikdy neprohrává. Ještě víc to platí u nepřímé volby.

Zatím jediný příklad prezidenta, který neobhájil v nepřímé volbě, nabízí Estonsko. V roce 2006 neuspěl Arnold Rüütel. I když neměl mezi voliteli většinu, pokusil se nastoupit ve třetí volbě, protože vládní favorit Toomas Ilves dvakrát neuspěl. Rüütelova snaha nakonec zřejmě vyburcovala estonské volitele, aby přece jen Ilvese zvolili.

Příklady z ciziny jinak ukazují, že úřadující prezidenti buď obhájí, anebo raději znovu nekandidují, když nemají jistou podporu mezi voliteli.

Typickým vzorem je Německo, které má s nepřímou volbou nejdelší zkušenosti. Z devíti prezidentů pouze tři kandidovali znovu: Theodor Heuss v roce 1954, Heinrich Lübke o deset let později a Richard von Weizsäcker v roce 1989. Všichni úspěšně.

Ostatní se obhájit nepokoušeli, protože sestava volitelů z bundestagu a ze spolkových zemí jim nezaručovala většinu. Zatím se nikdy nestalo, že většina složená z vládních stran svého kandidáta neprosadila, i když v případě posledního prezidenta Horsta Köhlera to bylo před čtyřmi lety jen o hlas.

Rüütel přecenil síly

Podobné výsledky hlásí Lotyši a Maďaři, kteří zatím volili prezidenta jen pětkrát resp. čtyřikrát. V Lotyšsku se obhajoba podařila už dvěma prezidentům.

V Maďarsku vládní koalice dvakrát dosadila Arpáda Göncze a jednou Ference Mádla, který na obhajobu rezignoval.

Překvapení se konalo před třemi lety, kdy díky neshodám ve vládním táboře uspěl opoziční kandidát László Szólyom.

Také v Řecku prezidenti kandidují jen ve chvíli, kdy mají jistou stranickou podporu mezi voliteli.

Například Konstantinos Karamanlis neobhajoval v roce 1985, ale až o pět let později, kdy měli jeho konzervativci v parlamentu opět většinu.

Vyhnout se korupci

V Turecku, Itálii a na Maltě mají rovněž nepřímou volbu, funkce hlavy státu se ale v těchto zemích nesmí obhajovat. V Turecku a Itálii mají ovšem sedmileté období, namísto v Evropě obvyklých pěti let.

Speciální příklad je Izrael, který změnil v roce 2000 ústavu a změnil prezidentům pětileté funkční období s možností obhajoby na jediné sedmileté období. Podnětem byl skandál Ezera Weizmana.

Už Weizmanovo první vítězství v roce 1993 připomínalo v jednom detailu současnou českou volbu. V rozhodujícím kole odevzdali volitelé o pět hlasů víc, než se jich sešlo. Muselo se tedy opakovat. (Při pátečním druhém kole na Pražském hradě bylo spočteno o dva hlasy víc, než bylo volitelů.)

Weizman byl odvolán v roce 1999, rok po svém znovuzvolení. Byl totiž podezírán z korupce, která mu měla umožnit obhajobu. I když mu policisté neprokázali žádný trestný čin, byl nucen odstoupit. Pak byla možnost obhajovat prezidentům zrušena.

 

Právě se děje

Další zprávy