Rozhovor - Ačkoli se koalice stále dohaduje na křeslech v nové vládě, blíží se chvíle, kdy bude moci prezident Miloš Zeman naplnit avizované výhrady k předloženým kandidátům.
Prezident řekl, že bude do složení vlády aktivně zasahovat, a jak známo, jako příklad uvedl svůj postoj k případnému návrhu „neodborníka" Martina Stropnického na post ministra obrany.
Podle předního ústavního právníka Aleše Gerlocha však ústava nedává prezidentovi prostor odmítnout ministra jen kvůli odbornosti. "Pokud by na něm (Stropnickém) premiér trval, bylo by legitimní vyvinout tlak na prezidenta," komentuje příklad nastolený prezidentem.
Na druhou stranu ale děkan Právnické fakulty UK přiznává prezidentovi právo vyjádřit se právě k resortu obrany: „Jsou dvě oblasti - zahraniční věci a obrana -, kde má prezident republiky z ústavy určité pravomoci: Zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Do těchto resortů má silnější ingerenci než jinde a toho se může dovolávat. Může říct: Mám vhodného kandidáta, který se problematikou zabýval a mohl by vyhovovat."
Aktuálně.cz: V článku 68 Ústavy ČR se říká, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh ostatní členy vlády. Jak to číst: Prezident může jmenovat, nebo musí jmenovat?
Aleš Gerloch: Samozřejmě to znamená, že musí jmenovat. Prostor pro uvážení je ovšem dán ústavním článkem 70, kde se říká, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Tedy nejen předseda vlády, ale i prezident republiky má nejenom právo, ale i povinnost zkoumat, zda jsou splněny tyto podmínky. Tedy nejen že nemusí, ale přímo nesmí jmenovat někoho, kdo má tuto ústavní překážku.
Navíc ale prezident zatím jenom pověřil určitou osobu jednáním o sestavení vlády. Jsme tedy v situaci ještě před tím, než se aplikuje článek 68. Takže když nyní přijde pan Sobotka s určitým seznamem, tak to není ve fázi, kterou ústava předvídá. Je to jen určitá konzultace a prezident republiky mu může k některým osobám uvádět své výhrady. Ale bude ovšem na panu Sobotkovi, aby potom, bude-li jmenován předsedou vlády, seznam dále upravoval, jednal s koaličními partnery.
Bude-li pak ale jmenován premiérem, je to situace jiná, protože už se dostáváme do ústavní roviny - a aplikuje se článek, že předseda vlády navrhuje členy vlády a prezident je povinen je jmenovat, nemá-li k tomu nějaké ústavní nebo zákonné důvody.
A.cz: Nemůže si pak ale prezident vymyslet jen jakousi záminku, když ústava jasně neříká podmínky? Jinými slovy: Není to pak na libovůli prezidenta?
Úplně ne. Východiskem je už článek 62, který dává prezidentovi pravomoc formovat vládu, protože říká, že jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi. Čili to je komplex pravomocí, které jsou pak blíže rozvedeny v dalších částech ústavy, kde jsou už stanoveny určité limity.
A ohledně jmenování, které nás teď zajímá, nezná ústava žádné zvláštní podmínky. Nestanoví například, že člen vlády musí být občanem ČR, nebo že musí mít určité vzdělání nebo věk.
V tomto smyslu je zřejmé, že člen vlády je spíše politická funkce, že to není funkce odborná, na kterou by se požadovaly např. odborné předpoklady. Je to věcí politických stran, jejichž úlohu ústava výslovně zmiňuje. Formuje-li se tedy vláda politická - což je teď náš případ -, je jasné, že jsou to političtí představitelé stran. Teprve druhořadé je, jestli jsou odborníci v určitém resortu. Takže požadavek odbornosti je skutečně až druhořadý, ne-li třetiřadý.
A.cz: Prezident Miloš Zeman už ale mluvil o Martinu Stropnickém, že nechce druhou Karolínu Peake a že ministrem zahraničí by být mohl, ale ministrem obrany nikoliv, protože na ni není odborníkem. Je toto vůbec prostor pro prezidenta, pokud nemá důvod podle článku 70?
No právě! Článek 70 mu tento prostor nedává. Protože klade jedinou podmínku: Nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce.
A.cz: Takže kdyby premiér trval kupříkladu na Martinu Stropnickém, musel by ho prezident jmenovat?
Určitě ano. S tím, že by to samozřejmě reálně nemusel udělat, ale potom by zde mohl být legitimní tlak předsedy vlády, aby tak učinil. V takové situaci by prezident legitimnímu tlaku asi těžko odolal, protože nebude mít třeba dostatečné argumenty, že třeba dotyčný není dostatečným odborníkem.
Celkem logicky sám prezident republiky není odborníkem v resortech, které by měl posuzovat. Odbornost se týká výkonu odborné funkce, kde je zase někdo schopen to odborně posoudit. Například výběr soudce: Soudce musí být odborník, ústava přímo předpokládá, že musí mít vysokoškolské vzdělání v příslušném oboru. U ministrů ústava žádnou odbornost nepředepisuje a bylo by to také absurdní.
A.cz: Miloš Zeman patrně není odborníkem na obranu...
Přesně tak. Ale i kdyby byl třeba profesorem práva, bylo by absurdní, aby se prezident republiky vrhl zrovna třeba na soudce a začal je nějak přezkušovat, protože tomu rozumí. Prezident je vlastně jen supervizorem, má garantovat, že jsou dodrženy ústavní a zákonné podmínky určitého procesu.
Čili např. kauza Rath: Tehdejší prezident (Václav Klaus v roce 2005 - pozn. A.cz), což bylo myslím namístě, řekl, že je David Rath prezidentem České lékařské komory a jako ministr zdravotnictví by byl ve střetu zájmů. Ten sice výslovně není nikde řešen, ale právě na to dopadá článek 70 - tedy jde o činnost, která povahou odporuje výkonu funkce.
A.cz: Zmínil jste, že jsme ve stavu, kdy premiér ještě není jmenován. Může v takové chvíli říct: Nejmenuji vás premiérem, pokud budou ve vládě ti a ti lidé?
Asi to může učinit, ale ve fázi, kdy už je nějaká koaliční dohoda, to má asi jen omezený význam. Ale lze si představit, že bude chtít, aby představitel kanceláře Hradu byl ve vládě zastoupen, bude-li to přijatelné pro předsedu vlády i koalici. Toto může vyjednat.
Připomenu, že za první republiky bylo takovým pravidlem, samozřejmě nepsaným, že ve vládě bude ministrem zahraničních věcí Edvard Beneš. A to se na přání prezidenta Masaryka dodržovalo ve všech vládách, ať byly jakékoliv koalice.
A tady je třeba zdůraznit, že jsou dvě oblasti - zahraniční věci a obrana, kde má prezident republiky z ústavy určité pravomoci: Zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Do těchto resortů má silnější ingerenci než jinde a toho se může dovolávat.
A.cz: Takže jsme zase u té obrany...
Sám argument, že dotyčný není dostatečný odborník, je problematický. Ale prezident může říct: Mám vhodného kandidáta, který se problematikou zabýval a mohl by vyhovovat. Pokud to akceptuje předseda vlády a dohodnou se na tom koaliční strany, tak to možné je. Mluví se třeba o panu ministru Pickovi, že by mohl zůstat.
A.cz: Nehrozilo by pak, že budeme mít věčného ministra Picka za jakékoli vlády?
No, to by byl ten Edvard Beneš z první republiky.
A.cz: Čekáte, že může dojít až ke kompetenčnímu sporu ohledně jmenování vlády?
Je otázka, jestli je namístě. Kompetenční spor je o tom, zda někdo může vykonávat určitou kompetenci: Pozitivní, když dva orgány tvrdí, že ji mají vykonávat, a negativní, když oba tvrdí, že ji vykonávat nemají. Tady v pravém slova smyslu o kompetenční spor nejde, protože není sporu o tom, že předseda vlády navrhuje a prezident republiky jmenuje. Takže nevedou spor o to, kdo má co dělat.
A.cz: Ale jde o spor, zda jedna či druhá strana své kompetence nepřekračuje...
Ano. Pokud je tedy nepřekračuje, protože tady by šlo spíše o nečinnost - pokud by někoho delší dobu nejmenoval. Pokud by se to takto předložilo Ústavnímu soudu, je otázka, jak by se k tomu soud postavil - zda by to vůbec uznal jako kompetenční spor.
Je tu ale i krajní řešení, institut, který ústava nově zná: Hrubé porušení ústavy ze strany prezidenta republiky, které mj. může spočívat právě v nečinnosti.
A.cz: Může prezident argumentovat jako precedentem při jmenování vlády na návrh premiéra situací, kdy Václav Havel odmítl jmenovat v roce 2002 Františka Brožíka viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, jak o tom Aktuálně.cz psalo? Kandidáta na viceprezidenta přitom volí celá Sněmovna...
Společné je na obou případech to, že jde o jmenování prezidentem na návrh jiného orgánu. Tehdejší prezident ale argumentoval tím, že pan Brožík nesplňuje předpoklady řekněme morální, což se nehodí právě pro NKÚ. Čili nešlo o argumentaci odborností nebo výkonem činností nekompatibilních s touto funkcí. A podle mě záleželo na tom, jak se k tomu Poslanecká sněmovna postaví. Ta to tehdy víceméně akceptovala.
Takže pokud by se tato situace brala jako analogická, záviselo by to na tom, jak se k tomu postaví předseda vlády, popřípadě celá vládní koalice. Ústava takovou podmínku nedává, a dokonce bych řekl, že u člena vlády je to v tomto smyslu jiné než u NKÚ. Protože vládu je třeba vnímat jako orgán politický, který odpovídá Poslanecké sněmovně, což znamená, že je závislý na výsledku voleb a že má zprostředkovaně projevovat vůli voličů. Kdežto u NKÚ bychom viděli určitou míru nezávislosti, odbornosti a také vyšší morální kredit, než je běžný standard třeba v politice.
