Když jsme spolu mluvili před půl rokem, ještě jste se rozhodovala, kam se v politice vydáte. Nezvolila jste si nakonec lehčí cestu, jestliže budete v čele kandidátky Starostů a nezávislých ve volbách do Evropského parlamentu?
Nikdy jsem si nevybírala lehčí cesty. A neudělala jsem to ani nyní tím, že budu jako nezávislá kandidovat za STAN. Když jsem kandidovala jako jediná žena na prezidentku, tak to nebylo v mnoha ohledech lehké. V zemi, kde ještě nikdy nebyla zvolena prezidentka. A podobně když jsem předtím kandidovala na rektorku univerzity, kde nikdy rektorkou žena zvolena nebyla. Nota bene v době, kdy mi ještě nebylo ani 40 let.
A do toho nevylučujete, že byste přijala nabídku stát se eurokomisařkou.
Soustředím se na kandidaturu do Evropského parlamentu, nic jiného teď neřeším.
Neodehrává se ale to zásadní ohledně směřování země tady na domácí půdě? V prezidentské kampani jste vzbudila naděje v mnoha lidech, často mladých. Neslyšíte od nich třeba výtky, že je "opouštíte"?
Když se setkávám s mladými lidmi, tak mám nesmírně pozitivní reakce. Mladí dnes vědí, že mohou snít o čemkoliv a mohou se stát kýmkoliv. Setkávám se například s tím, že mi rodiče mladých dcer říkají, jak jsem je inspirovala v jejich vlastním životě a plánech. Z toho mám velkou radost a motivaci do další práce. Úspěch mladé generace je zásadní pro úspěch naší země.
Myslíte si, že jste využila ve prospěch naší země "kapitál", který jste v kampani nabrala? Tedy ono velké množství příznivců a vliv?
Já jsem přesvědčena, že ano. Podle mě to není jen o využití nějakého kapitálu či potenciálu, ale také o jisté dávce osobní odpovědnosti. A tu jsem ukázala například tím, že jsem nezaložila politickou stranu, byť na mě mnozí naléhali, abych to udělala. Jenže tím bych jenom dál tříštila síly v pravicovém nebo středopravicovém spektru a mohlo by se stát, že bychom měli v další vládě i extremistická hnutí. Což bych si jako občan této země nepřála.
Děláte dost pro to, aby se to v parlamentních volbách za dva roky nestalo?
Snažím se být co nejvíce užitečná. Nadále učím studenty na Mendelově univerzitě v Brně a opravdu maximum času věnuji veřejnému vystupování. Snažím se mimo jiné mladým lidem vysvětlovat, že s prezidentskou volbou nic neskončilo, tehdejší moje témata jsou pořád na stole, třeba otázka bydlení či reformy vzdělávání.
Věřte mi, že mladým lidem také stále zdůrazňuji, že musí být angažovaní a dostatečně silní na to, aby je museli politici začít poslouchat. Mluvím o důležitosti rovnosti šancí i o tom, že naše země má obrovský potenciál. Jen bude nutné vyhrnout rukávy a pustit se do práce.
Přesto asi sama cítíte, že část vašich kritiků má pocit, jestli vaším hlavním motorem veřejného působení nejsou osobní ambice.
Když je u nás ambiciózní muž, tak mu všichni zatleskáme, že má vysoké pracovní nasazení a jak je skvělé, že je kompetentní. Ovšem má-li ambice žena, tak je hned podezřelá a velmi často ji označíme za kariéristku. Mít ambice není přece nic divného, ambice nejsou sprosté slovo. Bez ambic nejde dělat politika ani nic jiného. Zároveň jsem i svým jednoznačným postojem po prvním kole prezidentské volby ukázala, že mi jde o víc než pouze o osobní ambice. To je asi všechno, co bych k tomu chtěla říct.
Nejde třeba také o to, že si člověk musí uvědomit, kde má strop svých schopností?
To je samozřejmé. Kdybyste se mě například zeptal, jestli bych vzala trénování slovenského národního hokejového mužstva, tak vám samozřejmě řeknu, že nevzala. To bych nezvládla. Teď už si dělám legraci.
Když se vás nedávno týdeník Respekt zeptal, jestli byste případně šla sestavit vládu, kdyby padl kabinet Petra Fialy, tak jste odpověděla: "Pak bych samozřejmě vládu sestavit šla." Možná i proto si vás někteří spojují s velkými ambicemi.
Vždycky jsem chtěla novinářům odpovídat na všechny i velmi hypotetické otázky. Nechtěla jsem být ten, kdo odpoví obvyklou formulací: Bez komentáře. Tady se mi to vymstilo. Je to poučení i pro tento rozhovor.
Ale podstatou je to, co jste odpovědí v Respektu napověděla o sobě samé. Mnohé lidi jste možná utvrdila v tom, že máte až příliš velké ambice, když se cítíte na sestavování vlády.
Nebudu už odpovídat na žádné podobné hypotetické otázky.
Rád bych se jen dobral k tomu, co je vaší hlavní motivací pro politické působení. Proto mě zajímá vaše odvaha k možnému sestavování vlády.
Prosím, neberte to osobně, ale já už k tomuto fakt nebudu nic říkat. Zmiňovaný rozhovor mi jasně ukázal, k čemu to potom vede. Jsem navždycky poučena.
Úsporný balíček je první vlaštovkou
Dobře, pojďme tedy k politické a ekonomické situaci. Česko nutně potřebuje spořit a projít reformami, daří se to vládě?
Jako země jsme strašně málo akceschopní, strašně pomalu děláme konkrétní kroky. Točíme se v kruhu. Musíme to změnit.
Proč to tak je? Co je nezbytné udělat, abychom vykročili zostra správným směrem?
Myslím si, že nám nechybí vizionářství, současný premiér Petr Fiala má oproti tomu minulému vizi, máme i strategii, ale teď je potřeba dupnout do pedálů a začít vize naplňovat. Jde prostě o to, abychom začali a měli jasný časový plán.
Kdo by co měl udělat, aby změny nabraly spád?
První krok udělala vláda právě nyní, kdy Poslanecká sněmovna hlasy vládní koalice schválila konsolidační balíček. Já to považuju za první vlaštovku.
Ovšem mnozí odborníci namítají: Je to málo, Česko potřebuje zásadní změny.
Balíček není dokonalý, ale zaplaťpánbůh za to, že byl schválen. Teď se ale nesmíme ukolébat tím, že bylo všechno vyřešeno. Je to jen velmi malý krůček na velmi dlouhé cestě. Takže musí následovat všechny další reformy, jako reforma vzdělávání, zdravotnictví i daňového systému. Stejně jako digitalizace státu a výrazné snížení administrativního břemene a regulace, kterým podléhají firmy.
Musí následovat prorůstová opatření. Musíme být zemí, kterou nebudou zahraniční firmy obcházet, musíme být zemí, kde si zahraniční matky nebudou vytahovat z českých dcer dividendy, ale budou je tady chtít reinvestovat. Toho se dá dosáhnout jenom tak, že vytvoříme příznivé podnikatelské prostředí, součástí kterého bude úplná digitalizace stavebního řízení a také digitalizace v oblasti daní či sociálního a zdravotního pojištění a další věci.
Za kolik let se toho podle vás dočkáme? Za deset, dvacet let?
Chci věřit tomu, že se dočkáme podstatně dříve.
Z čeho vaše víra vychází, jestliže Česko toto neudělalo za spoustu minulých let?
Je vidět, že tato současná vláda na rozdíl od té minulé skutečně naslouchá odborníkům, kteří o všech těchto změnách mluví. Neřekla bych, že nás odborníky vláda vždy poslouchá, ale určitě naslouchá. Pevně věřím, že alespoň část těchto věcí realizuje.
Neustále čekáme, co nám stát dá
Před několika dny jste byla na Tchaj-wanu. Čeští politici tam často jezdí a mluví o tom, jak by Česko mohlo skokově vyrůst na výrobě čipů právě díky spolupráci s Tchaj-wanem. Jak si v tomto podle vás vedeme?
Tato spolupráce by skutečně mohla naší zemi přinést mnoho dobrého, ale na místě jsem se bohužel přesvědčila, že Česko zatím žádnou konkrétní a cílenou nabídku tchajwanským firmám neposkytlo.
Opravdu? Vždyť v posledních měsících pořád slyšíme, jak se na tuto spolupráci připravujeme.
Ne. Mluvila jsem na Tchaj-wanu mimo jiné s řediteli tamních velkých technologických parků i zástupci některých společností z tohoto odvětví průmyslu a oni mají poměrně jasnou představu, co od spolupracujících zemí chtějí. Potřebují dostatek kvalifikovaných lidí, fungující infrastrukturu a také nějaký komplexní balíček jednoduché administrativy a celkového zázemí.
Což naše země nenabízí?
Tchajwanské firmy od nás očekávají konkrétní nabídku s popisovaným
zázemím, ne nějakého obecného průvodce. A žádnou takovou konkrétní
nabídku nedostali.
Překvapilo vás to?
Mě to až tak nepřekvapilo. Spíš jsem překvapená z toho, že když už Česko vypadlo ze zemí, kde bude tchajwanská továrna na čipy, tak souběžně s tím neběžela debata, že nic není ztraceno a Česká republika se může zapojit do subdodavatelského řetězce. A že nikdo u nás jasně nahlas neřekl, máme o toto zájem, pojďme zformulovat konkrétní nabídku pro firmy, aby přišly, protože to je prostě jedinečná příležitost naskočit do vlaku výroby a distribuce čipů.
Zase jsme u toho, proč Česko přešlapuje v řadě oblastí na místě, případně jde dopředu příliš pomalým tempem. Kde je ten zakopaný pes?
Myslím, že příčinou mnoha našich problémů je také neochota některých lidí ke změnám. Což se potom projevuje i v chování politiků, kteří nedělají dostatečně velké reformy.
Takže je to i v nás samotných?
Mnozí lidé totiž žádné změny nechtějí, nesou je negativně. I když by i pro ně znamenaly lepší život. Jsme rádi, když svět běhá ve svých starých kolejích a neustále čekáme, co nám stát dá. Místo toho, abychom hlavně přemýšleli, jak se sami o sebe dokážeme postarat.
