Přestože by se mohlo zdát, že dnes už děti zajímají hlavně mobily, čtení knih mezi nimi neztrácí na oblibě. Podle dva roky starého výzkumu Národní knihovny ČR čtou děti naopak o trochu více než v roce 2013. Problém je, že čtou obvykle děti, které mají ke knihám vztah podpořený rodiči-čtenáři, většinou ze vzdělanějších rodin. Nadchnout pro čtení i ostatní pak může nejčastěji škola.
"Většinou stačí jen malý impulz k tomu, aby čtenářství začalo ve školách vzkvétat. Jen přítomnost knih ve škole zařídí, že na ně narazí i ti žáci, kteří je z domova moc neznají. A to je jedna z podmínek, aby děti četly," popisuje Hana Košťálová, programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu a metodička čtenářských dílen.
Čtenářské dílny ve školách umožňují, aby i děti (nečtenáři) začaly mít rády knihy. Princip dílen je přitom jednoduchý - vyčlenit jednu hodinu českého jazyka či literatury na to, aby si děti mohly v klidu celou hodinu číst titul podle svého výběru. "A třeba i schované na zemi pod lavicí nebo na kterémkoli místě ve třídě, kde jim to bude příjemné," radí Košťálová.
Právě i tyto detaily, že si děti mohou vybrat místo, kam si s knihou zalézt, jsou podle ní důležité. Podstatné je také nechat děti, aby si mohly opravdu jen číst, bez plnění některých dalších úkolů. "Další povinnosti ubírají čas na čtení a mohou děti otravovat," upozorňuje Košťálová. Například otázka, co by si vzaly s sebou ze svého světa, kdyby měly vstoupit jako nová postava do knihy. Ta vlastně s textem vůbec nesouvisí, ale přitom se podobný typ otázek objevuje poměrně často.
Rozečtené děti sice podle odbornice potřebují úkoly spojené se čtením, ale musí být vymyšlené tak, aby dětem pomáhaly pochopit celé dílo a rozvíjely schopnost číst. "Rozumný úkol například je, když mají žáci zkoumat, kdo je vypravěčem příběhu, a přemýšlet, co by se stalo, kdyby příběh vyprávěl někdo jiný. Zjišťují třeba, že kdyby autor zvolil jiného vypravěče, tak by se příběh úplně proměnil," vysvětluje Košťálová.
I učitelé se potřebují učit
Někdy je ale těžké podpořit pedagogy v tom, aby takovou hodinu s dětmi každý týden naplánovali. V rámci češtiny toho musejí stihnout hodně - mluvnici, sloh, literaturu, na druhém stupni je navíc provází přípravy na přijímací zkoušky. Často říkají, že nemají čas na to, aby stihli všechno probrat. "Na setkání do škol zvu učitele, kteří už dílny čtení zavedli a funguje jim to. Ostatní pedagogové jim spíš věří, že se to dá zvládnout, než kdybych je přesvědčovala já," říká Košťálová.
Ale když se to podaří, mohou se pak podělit o spoustu příběhů, jak si děti našly cestu ke knihám. "Můj oblíbený je o chlapečkovi, kterého dříve čtení vůbec nebavilo. Po roce čtenářských dílen mu ale planou oči a říká nadšeně: Já jsem letos přečetl šest knížek! Má z toho hroznou radost a vůbec mu nevadí, že se spolužačky chlubí šestatřiceti nebo dvaceti přečtenými knihami," vypráví Košťálová. Chlapec vyprávěl, že narazil na knížku Modrožlutí ďáblové, a protože má rád fotbal, hodně ho zaujala. Je na sebe hrdý, že zvládl i takhle "těžkou" knížku. A už popisoval, co bude číst v létě.
Podle Košťálové učitelům profesní vzdělávání prospívá a bylo by potřeba, aby měli ve školách k dispozici zkušenější kolegy, pedagogické konzultanty, kteří by jim s jejich problémy mohli pomáhat. A i když se škole podaří někoho takového do školy dostat, stejně trvá, než si k němu učitelé najdou cestu a pro radu si za ním přijdou.
V Česku to totiž není obvyklé. Když se učiteli ve třídě nedaří, jde si pro radu nanejvýš k nejbližším kolegům, protože to vnímá jako své selhání. "Jsem přesvědčená o tom, že devadesát procent učitelů chce pracovat dobře, a pokud to tak nedělají, je to proto, že nevědí, jak na to," říká Košťálová.
"Myslím hlavně na to, aby to pomohlo dětem"
Než se Hana Košťálová pustila do projektu Pomáháme školám k úspěchu, pracovala jako lektorka a certifikátorka v programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Díky němu měla možnost srovnávat řadu let vzdělávání v Česku a v jiných zemích.
Líbil se jí systém třeba v Kanadě. a to nejen přístup státu, ale také škol a učitelů. "Byli jsme tam v roce 2012 a v té době mi přišlo, že vedení vzdělávacího resortu ví, co chce, má vizi, které se drží a kterou naplňuje," uvádí Košťálová.
Také učitelé se přímo dozvědí, co je priorita, a k tomu také dostávají veškerou podporu, popisuje. Třeba ředitelé dostali od ministerstva jakýsi "návod", na co v práci nezapomínat. V něm bylo například to, že každý den během vyučování obejdou celou školu a zastaví se v každé třídě, aby všichni věděli, že se o dění ve škole zajímají. "Zdálo se mi dobré, že využívali metody, které mají oporu ve výzkumu. A dokázali je zprostředkovat učitelům, aby si mohli zvolit účinné způsoby výuky," vypráví.
Za svůj přínos českému vzdělávání obdržela Hana Košťálová letos na jaře medaili ministra školství Roberta Plagy. "Myslím, že jsem ji dostala proto, že se vzdělávání věnuji už hodně dlouho. A pokaždé, když něco dělám, myslím hlavně na to, aby to pomohlo dětem. Bylo by fajn, kdyby se podařilo dostat víc podpory pro učitele přímo do škol," říká.
Od čtení se nyní v projektu Pomáháme školám k úspěchu přesune také k psaní. Začnou organizovat dílny psaní, v nichž by se děti měly učit, jak využívat psaní k poznání sebe samého i toho, jak funguje svět. Právě na to, že studenti často neumějí napsat souvislý text, si stěžují třeba češtináři, kteří opravují maturitní slohy. "Schopnost číst a psát se tak krásně propojí," doplňuje Košťálová.
Článek vznikl ve spolupráci s Nadací The Kellner Family Foundation.
