Minulý týden se Zdeně Mašínové ozval prezident Petr Pavel. Krátce poté dceru člena protinacistické odbojové organizace Tři králové a sestru bratří, kteří se v 50. letech prostříleli z komunistického Československa na Západ, navštívil. "Najednou se ohlásil. To mě velmi překvapilo. Bylo to hezké. Byl tady asi dvě hodiny, dost jsme si povídali," vzpomněla na úvod. Prezident ocenil její odvahu i výjimečný přehled o dění v Česku a ve světě.
Rovnou se vás na prezidenta zeptám. Ministryně obrany Jana Černochová z ODS vám navrhuje udělit státní vyznamenání, bavili jste se o tom?
Objasňovali jsme si některé věci. Vznesla jsem námitku, že nejsem srozuměná s tím, abych dostávala vyznamenání jen kvůli jménu. Kvůli tomu, že jsem z rodiny Mašínů. Naše rodina se snažila v naší nádherné, ale nešťastné zemi bojovat proti zlořádu - nacistickému i komunistickému. Považovali jsme to za povinnost, ne abychom za to brali nějaká ocenění. To se nedělá a to jsem mu řekla.
Vy byste to nepřijala?
O tom jsme mluvili dost dlouho. Ještě nejsem úplně rozhodnutá. Uvidím, má to být k 28. říjnu. Na rozmyšlenou mám dost času. Ale myslím, že od tohoto člověka by to bylo přijatelné.
Když loni Miloš Zeman vyznamenal posmrtně vašeho otce, odmítla jste z jeho rukou vyznamenání převzít. Od Petra Pavla byste jej převzala?
Pravděpodobně ano.
Mám to chápat tak, že jste ráda, že je prezidentem právě on?
Asi ano. Nedávná volba rozpoutala velké diskuse. Mnoho mých známých, dobrých a informovaných, se rozhodlo k volbám nejít. Já se o to dost zajímám a myslela jsem si, že by nebylo vhodné nejít. Hrozilo, že jiná volba by tuto funkci do určité míry zlikvidovala. Proto jsem šla a nabádala k tomu spoustu lidí. Po všech informacích jsem se rozhodla dát hlas jemu.
Neměla jste problém s jeho komunistickou minulostí, když vaši bratři proti tomuto režimu bojovali a vy jste si v něm taky vytrpěla svoje?
Nejde jen o minulost. Dostala jsem od něj knížku o jeho životě, kterou dělala paní redaktorka Jolana Voldánová. Je v ní dost informací. Vzhledem k tomu, kolik času strávil v zahraničí, a vzhledem k vysoké funkci, kterou zastával (předseda vojenského výboru NATO, což je nejvyšší vojenská funkce aliance - pozn. red.), ten jeho přestupek nebyl asi tak velký. Jede se dál. Je nutné tuto zemi zajistit a funkce obsadit schopnými lidmi.
A nevadí vám, že zatímco vás by vyznamenal, vaše bratry vyznamenat nechce?
Ne, ta doba byla nesmírně tvrdá. Já tu byla nucena žít od narození až pravděpodobně do konce. Nacismus i komunismus byly kruté režimy a podle toho se proti nim, bohužel, musely používat kruté prostředky. O tom jsme se taky bavili. Pro každého je to ale jeho osobní věc, včetně prezidenta. Každý si na to musí udělat svůj názor.
Jak často jste v kontaktu s bratrem Josefem, který žije ve Spojených státech a odmítá se do Česka vrátit?
Každý den. Na to je ta dnešní technika dobrá. Třikrát jsem za ním ve Státech byla.
Kdy jste se viděli naposledy?
Asi před třemi lety. Cestování je přece jen náročné a člověk musí uvážit, co si může dovolit.
Zdena Mašínová
- Mladší sestra odbojářů Ctirada a Josefa Mašínových se narodila 7. listopadu 1933. Její otec, generál prvorepublikové československé armády Josef Mašín, za druhé světové války působil v odbojové skupině Tři králové proti nacistům. Bratři bojovali po válce proti komunistickému režimu a v roce 1953 se probili do Západního Berlína.
- Činnost bratrů poznamenala většinu následujícího Zdenina života. Komunistické úřady ji několik měsíců věznily, po propuštění v roce 1954 ji i nadále sledovaly. Její matka zemřela ve vězení, strýce Ctibora Nováka - vojáka a odboráře - komunisté popravili.
- V roce 1956 se Zdena seznámila s o dvacet let starším Rudolfem Martinem a později se za něj provdala. Z Prahy se přestěhovali do Olomouce. Vyvdala dvě manželovy dospívající děti, vlastní mít nechtěla.
- V roce 2017 získala do vlastnictví rodný statek svého otce v Lošanech u Kolína. V roce 2022 v něm otevřela Památník tří odbojů připomínající rodinnou historii. Jeho vznik byl možný díky penězům Mašínové a veřejné sbírce.
Říkala jste mu, že vás prezident chce vyznamenat?
On se o tom nerad se mnou baví, vždy se pohádáme. Jako sourozenci. Nebyl třeba nadšený, že jsem se pustila do Lošan (rodinný statek přebudovala na Památník tří odbojů - pozn. red.). Teď ale uznává, že jsem měla pravdu. My jsme se od mládí vždycky popichovali. Starší bratr Ctirad pro nás byl autoritou, ale s Josefem jsme si věkově blíž - a podle toho náš vztah vypadal.
V USA jsou příští rok volby a Josef je velký republikán. Současného prezidenta Joea Bidena zvoleného za demokraty dost kritizuje. O tom se taky hádáte?
Přestože jsem tam třikrát byla, na několik měsíců, nemohla jsem do toho proniknout a ani neumím perfektně jazyk. Aby do toho člověk mohl proniknout, musí mít všechny tyto možnosti. Takže si to nedovoluji hodnotit.
Nemrzí vás, že bratři odešli přes Německo do Ameriky a už se nevrátili, zatímco vy jste tu zůstala?
Takový byl náš osud. Doba byla tragická. Jejich odboj měl takovou úroveň, že za to naši přátelé zaplatili životem. Bratři neodešli na Západ za lepším životem. Vstoupili do americké armády, v ní byli poměrně dlouho. Chtěli společnost od komunistického zlořádu osvobodit. Většina lidí se na to dívá tak, že kdo odcházel na Západ, šel tam z hmotných důvodů. U mých bratrů to nepřicházelo v úvahu. Oni odcházeli, aby se vrátili.
Ale nevrátili se. Nevyčítala jste jim to?
Nikdy. Jednou se mě na debatě o odboji ptali, jestli jsme neměli za zlé našemu otci, že šel do odboje, přestože měl tři děti. Zůstala jsem úplně konsternovaná. Uvědomila jsem si, že jsem byla vychována ve zcela jiné atmosféře. Otec šel do odboje právě proto, že měl tři děti. Nechtěl, abychom žili jako otroci. Nakonec to za nacistů odnesl životem a za komunistů naše maminka. Ty oběti byly velké a neodpustitelné. To je důvod, proč o tom s vámi jako s mladou generací mluvím.
Vracíte se k té době ve vzpomínkách?
Nerada. Já už ani nejsem moc ochotná o tom mluvit. Jinak to člověk prožívá, když je mu mezi dvaceti a padesáti, a úplně jinak, když je mu přes osmdesát. Ale rozhodla jsem se, že s mladými lidmi o tom mluvit budu, pokud mě o to požádají. To se stává čím dál častěji. Ať se potom sami zachovají podle svého svědomí, až se dostanou do složitých situací.
Myslíte si, že je příběh vaší rodiny pro mladé pořád aktuální?
Velmi. Kdykoliv se mohou podobné hrůzy opakovat. O tom jsem přesvědčena, a proto je nutné mít informace. Každá společnost má to svoje. Nikdy nebude k určitým událostem zaujímat stejný přístup většina. Vždy to budou pouze jedinci, kteří jsou pak schopni ovlivnit společnost. Víte, po roce 1989 jsem byla velmi zklamaná, že ve funkcích zůstali a dodnes zůstávají lidé, co mají máslo na hlavě. Pořád tu mají vliv. Proto je nutné se o tom s mladými bavit.
Na druhou stranu komunistická strana se do parlamentu v posledních volbách nedostala a lidé s máslem na hlavě, jak říkáte, postupně odcházejí. Není to důvod k optimismu?
Já jsem realistka. To je normální vývoj. Jak ale říkám, v jakékoliv formě se jakákoliv totalita může opakovat. Na to je nutné dát si ohromný pozor.
V současné době se objevují názory, že se k totalitě vracíme. Za covidu to říkali lidé, kteří nesouhlasili s protiepidemickými opatřeními, teď to zaznívá třeba od lidí, kterým se nelíbí, že vláda podporuje Ukrajinu. Stěžují si, že nemůžou plně vyjadřovat svoje názory. Jak vy to vnímáte?
Když jsme se rozhodli pro demokracii, mají na názor právo všichni. Jde ale o to, aby to neovlivnilo větší část společnosti. Důležité je školství. Proto jsem vybudovala na rodinném statku v Lošanech muzeum. Udělala jsem to hlavně pro mladé lidi. Školy tam organizují zájezdy. Hodně záleží na kantorech, což jsou opět lidé z mladší generace. Nesmírně důležitá je i rodina a to, jaké postoje do svých potomků uloží.
Zůstaňme ještě u obavy z návratu totalitních pořádků. Je opodstatněné přirovnávat současné nálady k 50. letům?
To je úplný nesmysl. Ti lidé vůbec nevědí, co 50. léta byla.
Já to přirovnání nedávno slyšela na akademickém senátu Národohospodářské fakulty VŠE, když řešil, zda na žádost rektora odvolat děkana Miroslava Ševčíka. Mimo jiné kvůli účasti na demonstracích, kde vystupují lidé sympatizující s Ruskem.
V tomto případě si zřejmě rektor uvědomoval, že tento člověk ve své funkci může ovlivňovat další generace. V tom spočívá nebezpečí. Nejde ale o žádné drama, když se bavíme o odvolání z funkce. Nikdo ho nezavírá do vězení. Jen prostě ve vysokoškolském prostředí se nemůže člověk takhle chovat.
Co si myslíte o tom, aby stát zasahoval proti dezinformacím? Měl by to dělat, přestože se ozvou lidé, kteří to označí za cenzuru?
No samozřejmě. Obzvlášť v dnešní době kvůli elektronice, internetu. Je to nesmírně účinná zbraň, která snadno ovlivní statisíce lidí a může mít nedozírné následky. Je to už mnohde vidět. Vezměte si, co se děje na Ukrajině. Pokračovalo by to dál do Evropy, kdyby se tomu nezamezilo. Je to hrozně nebezpečná situace.
Když jste zmínila Ukrajinu, jak hodnotíte pomoc Česka?
Kdyby pomoc nebyla, byl by to důvod k emigraci. To je úplně samozřejmé. Tohle individuum z Kremlu by jinak dál pokračovalo do západní Evropy. O to mu už v minulosti šlo, že ano.
Dříve jste říkala, že nejste na Čechy moc hrdá kvůli vývoji po roce 1989. V souvislosti s pomocí Ukrajině nemáte důvod k hrdosti?
Je to velký posun. Je ale velmi důležité, aby byli lidé dobře informováni. Z toho mám velké obavy právě kvůli internetu a dezinformacím. Je to strašně nebezpečná zbraň. Na tento úžasný objev může lidstvo doplatit.
Jak se s tím vypořádáváte vy, abyste nepodléhala dezinformacím?
Sleduju situaci. Čím víc informací člověk má, tím spíše si je může dát dohromady. Na to jsem byla zvyklá celý život. Od mládí jsme se v rodině bavili o politice. Důležité je dívat se na to, kdo a jakým způsobem informace podává, a podle toho k nim zaujímat stanovisko a ověřovat si je.
Na podzim půjde do kin film o vaší rodině. Podílela jste se na jeho přípravě?
Jednala jsem s panem režisérem a s některými herci. Jsem na to velmi zvědavá. Byla k tomu dlouhá cesta, bylo napsáno několik scénářů. Bude to velmi zajímavé, ale umím si představit ty reakce.
Očekáváte už dopředu, že nebudou vždy pozitivní?
Samozřejmě, to je jisté. To by ani nebylo záhodno, aby byly jen pozitivní. To bychom se vraceli k totalitě, kdyby všichni kývali.
