Lidé teď budou po větší část dne měsíc zavřeni ve svých domovech. A možná že to nebude měsíc, možná to bude delší doba. Změní to nějak českou společnost? Donutí ji nákaza přehodnotit své hodnoty a priority?
Nepodezřívejte mě, prosím, že chci povzbudit čtenáře. Nechci. Co teď řeknu, si opravdu myslím. Změní nás to, a když to chytneme za správný konec, tak k lepšímu. V jedné vteřině to jak ve vichřici všechno zmizelo, koncerty, divadla, kina, restaurace, fotbal, hokej, plesy, večírky, diskotéky, všechno. Šlehačka je pryč, zůstalo jen velké ticho.
S překvapením zjišťujeme, co všechno v životě opravdu nepotřebujeme. A se stejným překvapením zjišťujeme, co potřebujeme, bez čeho bychom nemohli žít. Pro mě jsou to třeba vztahy.
Máte nějaký tip, jak by se lidi měli bránit trudomyslnosti? Jak být spokojený mezi čtyřmi stěnami? Obzvlášť když ty vztahy právě chybí a člověk je doma sám.
Píší mně maminky, a vlastně i tatínkové, že mají doma tři čtyři děti a že se staršími musí on-line vyplňovat domácí úkoly a ty menší děti nějak zabavit a že to není úplně jednoduché. Chápu všechno a zátěž to tedy je a veliká. Když je ale člověk doma sám?
No ano…
Byl jsem půl roku v trapistickém klášteře, kde se mlčí, a pak na Antarktidě, kde se taky mlčí, protože kolem máte jen tuleně a velryby. Ale tady v Čechách? Máte knížky, máte internet, můžete se naučit cizí jazyk, Metropolitní opera vám pustí každý den skvělé představení zdarma, tady opravdu o nic nejde.
Doporučuji polárnickou klasiku "Sám a sám" od Byrda - to je výkon, to ano, na Předsunuté základně, v mrazu, ve tmě, za polární noci. Vydržet ale sám mezi čtyřmi stěnami v pokojíku v Praze, s knížkami a s topením a s ledničkou, to opravdu výkon není.
Čím se, kromě práce, bavíte v karanténě vy?
Normálně funguji. Vstávám v pět třicet a hodinu cvičím, jako každý den. Nahrávám přednášky pro studenty. Čtu. Učím se on-line jeden kurz genetiky a jeden kurz epigenetiky. Trochu píšu. Skvělou novinkou jsou ty volné večery. Končívám pozdě večer. Bez pocitu stresu.
Marek "Orko" Vácha (53 let)
Marek Vácha je český římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, skaut, spisovatel a pedagog. Slouží jako farář lechovické farnosti a jako kaplan v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém městě pražském.
Svou přezdívku "Orko" získal ve skautském oddíle, jde o zkratku pro "Orlí oko". V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity.
Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu.
Je jasné, že jsme v období krize a potlačované paniky. Přesto musím říct, že koronavirus podstatně zlepšuje moje mínění o českém národě. Všude kolem sebe vidím lidi, kteří se snaží pomoci ostatním - ať už tím, že doma šijí roušky, které rozdávají, nebo třeba tím, že pomáhají seniorům s nákupy. Až mě překvapilo, kolik takových lidí je. Vnímáte to podobně?
Přesně. Sebelítostivě chci říct, že konkrétně o mládeži jsem to říkal vždycky a nikdy mi nikdo nevěřil. V souvislosti s ekologickými problémy to bylo a je nabíledni. Někteří mladí lidé nezištně a zdarma vyčistí potok, staví ekocentra, dobrovolně brigádničí v lese, kupují fairovou kávu nebo třeba vedou oddíly skauta a nic z toho nedělají pro slávu, vlastní realizaci ani pro peníze a nechtějí, aby se o nich psalo. Teď je vidí všichni.
Nejde ale asi jen o mladé lidi…
Ne. Stejně tak o maminky, co šijí roušky a rozdávají je. Nebo naše mediky, kteří už 10. března vyzvali všechny, kdo chtějí pomoci, a tuším že hned ten den nebo ten příští jich měli sedm set. Ale ty naše studenty trochu znám. Není to prvotní nadšení, ti pojedou do konce. Na druhé straně si ale český národ moc neidealizuji.
Ne?
Ne. Po filmu V síti to snad ani nejde (dokument popisující zneužívání českých dětí na internetu, pozn. red.). Nad kterýmkoli městem, když trochu nadzvednete koberec, začnou vylézat breberky. Takže národ plný slušných lidí? Úplně asi moc ne.
Přesto se mi zdá, že vizitka netečných a věčně si stěžujících Čechů bere teď trochu za své…
Jsme lepší, než si myslíme. Je v nás obrovský potenciál. O naší mládeži si upřímně myslím, že je to sud s prachem - taková spousta vynikajících mladých lidí, co mají vůli a chytří jsou a všechno. A nejsou to jen naši studenti, snad všichni, co znám a co jezdíme na tábory. Na druhé straně, ani když jako Češi něco vyhrajeme, tak já moc neskáču.
Proč ne?
Víte, občas mě moje profese nutí se setkávat s různými lidmi, a to pak vidíte trochu to podsvětí, ty zaprášené kostlivce po českých skříních. Když pak jdete v noci domů, tak zase moc nad naším národem nejásáte.
Není to tedy nakonec tak, že teď ještě mají všichni všeho dost a ukázat to dobro v sobě je mnoho nestojí? Nedojde postupem času i na lakomost - i třeba v zájmu ochránit předně rodinu - a na ostré lokty v obchodech a ulicích?
To se všechno může stát. I křesťanství je jen slabounký nátěr na duši člověka, Cyril s Metodějem sem přišli před pouhým tisícem let, pod tím jsou vrstvy mnohem hlubší. Občas jezdím autobusem z Brna do Znojma, do své farnosti. Ty autobusy v pátek odpoledne jsou plné ohleduplných lidí, spoje jezdí každou půlhodinu, a krásně si všichni cestující dávají přednost.
Úplně jinou atmosféru má však ten poslední spoj, co jede o půl jedenácté večer, zejména když se lidé vrací z různých večírků, je jich hodně a hrozí, že se někdo opravdu dovnitř nedostane. To jde stranou všechno jednání v rukavičkách, narvi se dovnitř, jak můžeš, a když jiného předběhneš, tak je to jeho chyba. Hodně pak přemýšlíte o evoluci člověka.
Najdou se také lidé, kterým je pivo někde v hloučku před hospodou milejší než nějaká nařízení. Co s nimi?
Vždyť v tom my Češi vynikáme a nezměníte to za jeden den. Máme vepsáno ve své DNA, že kdo dodržuje pokyny, nepřežije. Skvěle umíme obcházet předpisy, vyhýbat se nařízením a nacházet díry v zákonech i v plotech. Navíc víme, že nesmíme věřit politikům. Andrej řekne, ať nepropadáme panice, čímž ji způsobí. Pak řekne, že v potravinových obchodech je všeho dost a není třeba si dělat zásoby, a ještě než to dořekne, tak lidi už utíkají s taškami a vykoupí kdeco.
Přijde vám to vtipné?
Vždyť je to jak z nějaké veselohry. A teď jsme najednou konfrontováni s virovou pandemií, s virem, který se nechová podle předpovědí politiků a nerespektuje jejich přání. Jak ten dávný dánský král Knut, který se prý postavil na břeh a přikázal moři, ať přestane příliv. Myslel si, že uspěje, protože měl velikou moc a všichni jej jinak poslouchali. Jenomže ani moře, ani virus nejsou lidé, nejsou to ti poslušní kývalové. Příliv nepřestal.
Pro ty hloučky před hospodou je úplně nová situace, že je třeba poslechnout příkazy ne proto, že je říkají politici, a víme, jak to s nimi je, nýbrž proto, že jde o život. Zjišťujeme, že virus Andreje vůbec nebere vážně. A to je pro nás i pro něj nová zkušenost.
Zároveň zaznamenávám pocity těch, kteří doma sedí a nedobrovolničí, získávají pocit méněcennosti, že se věnují jen sobě, případně rodině. Je toto sobectví?
Každý pomáhá, jak může. Senioři tím, že jsou ukáznění, zůstávají doma a nechají si od skautů dojít pro nákup. Maminky, co šijí roušky a přitom se starají dětem o zábavu a školní úkoly. Když se věnují rodině, to přece není málo. Když se věnují dětem, to je velmi mnoho. A když budou skauti seniorům denně přinášet nákup, možná trochu poleví i nářky nad mladou generací.
Nedávno jsem mluvil s epidemiologem Rastislavem Maďarem o tom, že máme vlastně docela štěstí, že tenhle koronavirus není tak smrtelnou nákazou, jakou by mohl být. Šíří se sice bezprecedentním způsobem, ale oproti svým předchůdcům, jako byl třeba MERS, nezabíjí ani zdaleka tolik pacientů. Tahle myšlenka ve mně zanechala takový hořkosladký dojem. Máme být vděční, nebo se naopak obávat věcí budoucích?
Brát to, jak to je. Mohlo to být horší. Mnohem horší.
Také jsem viděl britskou právničku předpovídat, že koronavirus zvýší rozvodovost. Domácí izolace prý mnoho vztahů ukončí. Co vy na to?
Nevím. Žiji sám a netroufám si manželům radit, jak to mají teď dělat. Řeknu to raději na příkladu. Jakákoli vysokohorská expedice má podobnou a vždycky stejnou dynamiku. V první fázi, několik prvních dní, všichni mluví jeden přes druhého, vtipkují a vypráví veselé historky ze života. Pak další dny mlčí, protože všechny historky už byly řečeny. Pak přijde ponorková nemoc. Zkušení horolezci to ale zvládnou. Zpravidla jsou to ti, co moc nemluvili ani v té první fázi a spíš naslouchali.
Bude to fungovat i v manželství?
Láska vychází z vůle a projevuje se skutky. "Při změně podmínek neztrať hlavu ani vůli k přežití. Stále si hledej práci, pomáhej druhým. Mnoho nemluv," to cituji z kultovní příručky "Trosečníkem v drsné přírodě" Jardy Pavlíčka. Při expedici na tom může záležet přežití výpravy. Tomuhle docela rozumím. Jak moc je to přenositelné a jak moc na tom může záležet při současné expedici přežití manželství, to nevím.
Tahle země žádnou větší krizi od roku 1989 nezažila, když pominu povodně. Není to naopak dobrá příležitost vnímat, jak se lidé kolem nás chovají? Přece jen se říká, že v krizi poznáš přítele. A možná že poznáš i falešného přítele. Co myslíte?
Odkopeme se všichni. Válka ukáže, kdo je hrdina a kdo je zbabělec. Procházíme neocenitelnou zkušeností, poznáváme, kdo je kdo. A mimo jiné poznáváme, kdo jsme a za co stojíme my sami. To je taky zkušenost hodná zapamatování. Není od věci se občas podívat do střepů zrcadla, do trosek obrazu, který jsem si o sobě vytvořil.
Jak se vy sám, jako kněz a farář, vypořádáváte s opatřeními vlády?
Pracuji na 3. lékařské fakultě, kde máme krizový štáb a učí u nás nejlepší epidemiologové v republice. Díky tomu ty informace mám jaksi z první ruky a přímo ze zdroje, nepřefiltrované politiky. Takže ano, karanténa je O. K. Jistěže bude čas na reflexi, ale až krize přejde. Teď jsme v peřejích.
Takže žádná kritika?
Ale ano, vláda je děsivě nepřipravena, dělá zmatečná rozhodnutí a premiér mluví tak, že mu nerozumíte, ani když umíte dobře česky, ani když umíte dobře slovensky. Jaksi to nedává významový smysl a je to takové to klasické české panoptikum typu "máme roušek spoustu a osobně je všem rozvezu, nebo vlastně počkat, ušijte si je doma sami". Navzdory vážnosti situace jsou ty tiskovky občas trochu jak z Cimrmanů.
Co si ale myslíte o těch opatřeních?
Takže teď vážně. Ano, izolace a karanténa je asi to nejlepší, co můžeme teď dělat, a záběry z Itálie jsou hrozné a varující. Naší výhodou je, že naši lékaři umí improvizovat a stejně jako ti italští jsou obětaví a umí žít v zátěži.
Předpokládám, že se na vás, snad nějak elektronicky, obrací spousta lidí s prosbou o radu a útěchu. Možná máte ideální pozici, abyste mohl říci, jestli se Češi ke krizi staví ustrašeně a zoufale, nebo odvážně a vyrovnaně. Nebo snad něco mezi?
Gaussova křivka. Píší nebo telefonují kamarádi, co podnikají, a ti mají velmi vážné obavy o své zaměstnance a velmi se bojí, že budou muset propouštět. Píší také maminky ve stresu z dětí. A také více či méně zděšení další lidé. A zase jiní, kteří obětují svůj čas a svou energii a pomáhají, kde mohou.
Křesťané se teď musí na nějakou dobu obejít bez přijímání a dalších obřadů, na které jsou zvyklí. Co to pro ně znamená?
Krize je vždycky šance, vždycky. Nám křesťanům se nemohlo stát nic lepšího. Vracíme se do katakomb, k vědomí, že k víře nepotřebujeme kostely, červené birety, krajky ani mnohohlasé sbory. Jak v misijních oblastech se učíme žít bez biskupů, bez kněží, bez svátostí, bez poutí, bez nedělních mší svatých, bez odpoledních požehnání a bez setkání mládeže.
Jakkoli mnohé tyhle věci mám osobně velmi rád, zjišťujeme, že lze žít i bez nich. Že když zatřepete náboženským životem, tak tohle všechno odpadne na zem a zůstane jen nahá, syrová víra. Z toho, zdá se mi, se může narodit něco velmi dobrého, tak dobrého, že to dneska nedohlédneme.
Pomalu se rozbíhají on-line mše a duchovní podcasty. Zdá se, že ani katolická církev není v těchto věcech úplně včerejší. Fandíte tomu?
Vlastně ani ne. Ale je to důležité. Když jsem kdysi objížděl, ještě dávno před pandemií, stařečky a stařenky na vejmincích a v domovech na Vysočině, pochopíte, k čemu je dobrý Proglas a TV Noe (křesťanské rádio a televize, pozn. red.). Pro ně je to jediné spojení se světem, poslechnou si mši svatou a pomodlí se s ostatními. Nějak je to drží, že se necítí tak sami. Ale pro nás ostatní tu současnou situaci vnímám jako velikou šanci, jako cosi pozitivního.
Šanci na co?
Víte, v duchovním životě je nejhorší stereotyp a velmi snadno se dostanete do iluze, že plnění náboženských povinností vám zajistí nebe. Nezajistí. A teď je to pryč. Teď ty povinnosti plnit nelze. Nejsou mše svaté. Nejsou zpovědi. A teď se všichni ptáme: Co tedy tvoří můj vztah k Bohu? Proč se modlím a co se mnou modlitba dělá a co já dělám s ní? Kým je pro mě Bůh? Ano, je to krize se všemi hroznými stránkami, ale řekl bych, že pro křesťany se nemohlo stát nic lepšího.
Vidíte v pandemii dotek něčeho, jako je osud?
Ne, jen nám to ukazuje prekérnost, vratkost našeho vesmíru. Během evoluce jsme zvládli predátory a parazity a další nebezpečí, v zimě máme už v domech teplo a lovit a sbírat chodíme už jen do supermarketů, kde je po celý rok všeho dost. Když pak přestanou létat letadla kvůli vybuchlé sopce, tak se ptáme, kdo je za to zodpovědný a jak to, že s tím nikdo nic neudělal.
V naší nemocnici mají občas příbuzní tendenci žalovat lékaře, když jim někdo umře, zejména když je mladší. Protože se přece neumírá a za smrt pacienta musí být někdo zodpovědný, nějaký šlendrián nebo zanedbání, ale že bychom byli vůči nemoci občas bezmocní, to už nikoho nenapadne.
Už několikrát jsem zaslechl, že koronavirus je Boží trest za to či ono. Myslíte si to také?
To je taková tradice. Nikdy nebudou chybět jurodiví hlasatelé konce světa, kteří velmi přesně vědí, co si Bůh myslí. Budou vyhlašovat přísné a konečné Boží tresty a spojovat pandemie, jako je tato, nebo povodně nebo Fukušimu nebo islandskou sopku s nějakými jevy v katolické církvi.
Berte to prosím s nadhledem a trochou černého humoru, jako součást náboženského folkloru. Jsou to lidé, kteří neodmyslitelně patří k tomu bestiáři katolické církve, byli tady vždycky, jsou a vždycky budou. Už jsem si skoro i říkal, kde asi ti proroci zkázy meškají, a už jsou tady. Věci jsou na svých místech. A příště přijdou zas.
Jsou v Bibli nějaká podobenství k naší situaci, ze kterých by si člověk mohl vzít poučení?
Ve Starém zákoně se nikdy nic nedělo jen tak, všechno byly činy Boha Jahveho. Když cizí armáda obklíčila Jeruzalém, nikdy se to nevysvětlí jen politologicky. Je to vždycky odpověď na nějaké selhání Izraele, přímá akce Boží. Pokud ale všechno, co se děje, je činem Božím, co nemoci? Nemoc musí být taky odpovědí na nějaký hřích, přečin nebo kdovíco, nemoc přece nemůže přijít jen tak.
Když zhřešil David, mohl si vybrat: tři roky hladu, tři měsíce pronásledování nepřáteli nebo tři dny epidemie. David si vybral epidemii. Pokud to byla Yersinia pestis (bakterie způsobující mor, pozn. red.), v dobách starého Izraele by epidemiologové se svým čistě přírodovědeckým vysvětlením neuspěli.
Takže podle Starého zákona jsou pandemie skutečně Božím trestem?
Ne tak úplně. Ve Starém zákoně je proti tomu jeden veliký protest, celá kniha, kterou všichni znají - Kniha Jób. V židovské tradici je Jób bez hříchu, nikdy neudělal nic špatného, a prochází si nejen známými Jóbovými zvěstmi, nýbrž i ošklivou nemocí a hroznými věcmi. A aby toho nebylo málo, přichází přátelé, kteří mu to chtějí vysvětlit, zdůvodnit, být advokáty Boha proti člověku, a bylo by lepší, kdyby byli zticha. Na konci knihy Bůh dává za pravdu Jóbovi, nemoc nebyla trestem za hřích, ale proč musel trpět, se nedozvíme.
Je nějaký důvod, proč by podobné události měly někoho utvrdit v tom, že existuje Bůh? Na mě to naopak působí spíš tak, že jsme vystaveni rozmarům přírody, a jestli je někdo řídí, pak s námi nemá dobré úmysly.
Nemyslete si, že Bůh je hodný a že se stará, aby se nám vedlo dobře. Trapista otec Jeroným to píše až drze: "Bože, zatáčky vybíráš zostra a brzdíš bez varování…" Ano, tohle je křesťanský Bůh, ne ten růžový z obrázků.
Tyhle krize nás ale vybičují, ať ukážeme to nejlepší, co je v nás. Věřím, že Bůh v tom jede s námi. Tohle je skvělý impulz křesťanství. Bůh vám neumete cestu, ale řekne - tady máš rozum, člověče, tak s ním něco dělej. Uč se, přemýšlej, rozviň jej, zvládni svět. Díky tomuhle impulzu máme antibiotika i stanici ISS (Mezinárodní vesmírná stanice, pozn. red.) a díky němu zvládneme i tuto pandemii.
