Osada Mezní Louka leží uprostřed lesů. Vede tudy hlavní silnice z nedalekého Hřenska. Ve skalách, vzdušnou čarou bezmála tři kilometry odtud, se tyčí impozantní Pravčická skála. Díky poloze je Mezní Louka oblíbenou křižovatkou turistických tras. I proto je zde rozlehlé parkoviště. Autobusy či osobní auta tu dnes nejsou žádná. Místo nich se tu rychle střídají robustní hasičské tatrovky.
Cisterna vždy načerpá vodu, kterou sem hasiči za pomoci hadic tahají z šest kilometrů vzdáleného Hřenska, a pak vyráží zejména směrem k osadě Mezná, kde požární jednotky bojují s ohněm. Jedno ze starších vozidel s obrovským černým nápisem "Hasiči Hrobčice" řídí statný muž ve slunečních brýlích. Úkolem Romana Čapka je dovézt vodu kolegům, kteří se v Mezné asi o dva kilometry dále snaží před plameny ochránit několik domů. V kabině tatrovky má místo. Může nás dovézt na místo, kde oheň zničil nejméně čtyři domy.
"Nedáte si meruňku?" nabízí a ukazuje na igelitový sáček položený na přístrojové desce, kde má asi deset kousků oranžového ovoce. Vzápětí vyjíždí. "U takhle velké věci jsem ještě nebyl. Už jsem byl na skládce, kde se hasilo devět dní v kuse, ale tohle je daleko větší. Horší na logistiku, koordinaci aut a jednotek, je to prostě masakr," popisuje požár národního parku, který začal v neděli a již se rozšířil na plochu deseti kilometrů čtverečních.
Oheň postupoval takhle rychle zejména kvůli větru. Vyschlý lesní porost nemohl odolat. "Může se šířit fakt rychle. Foukne vítr a během pěti minut je oheň o 150 metrů dál. Protože hoří rašelina pod zemí, tak to není ani vidět. Někde to vyleze, chytnou stromy, jeho koruny a jak je to suché, tak je to dokonalé palivo," popisuje Roman Čapek, zatímco jeho nákladní vozidlo naplněné vodou zdolává mírný kopec.
Asfaltová silnice, táhnoucí se do Mezné, je úzká. Po straně je navíc natažená hadice, která však místy překáží uprostřed vozovky a řidič se jí musí složitě vyhýbat. "To ty hadice tady položili pěkně debilně," uleví si, když musí provádět další složitý manévr. Nebyl zřejmě sám, když se asi za dvě hodiny vracíme zpátky, je už hadice úhledně srovnaná u krajnice.
Zhruba v půlce cesty po pravé straně zasahují na louce u lesa desítky hasičů. Plameny vidět nejsou, jen stoupající bílý dým. Hoří i v údolí na levé straně silnice. Nad ním právě prolétá letadlo, které do hořícího lesa shazuje stovky litrů vody. "Žádná velká pomoc to není, na druhou stranu to seshora může hodit přímo do ohně," vysvětluje hasič.
Krátké povídání sklouzává i k tomu, proč hasiči končí svou práci lehce po setmění. "Přes noc nemůžeme fungovat, to se nedá hasit. Chcete na všechno vidět, to by bylo fakt nebezpečný a riskantní. Včera jsme to rozpustili večer kolem desáté hodiny," popisuje Roman Čapek. Hasiči ale samozřejmě zcela nezmizí, přes noc provádí takzvanou požární ochranu. Drží hlídky, které se starají o to, aby se oheň dál nešířil, ale aktivně proti němu z důvodu bezpečnosti nezasahují.
Těsně před Meznou se v zatáčce proti naší cisterně objevuje další hasičské vozidlo. Je výrazně novější a modernější. Na úzké silnici problém. "To se nevejdu, kámo," volá Čapek, když se mu řidič protijedoucího auta snaží uhnout ke krajnici. Zařadí tak zpátečku a odsouvá pár metrů do úseku, kde se auta mohou bezpečně minout.
Za minutu vjíždí do Mezné. "Vyskočte ven, támhle je točna, kde to končí," říká. Ještě nám zapózuje kvůli fotce a mizí i se svým vozem v hluku dalších hasičů.
Rozpálený popel, na který ani hasičské boty nestačí
V osadě, kde trvale bydlí zhruba padesátka obyvatel, nám Roman Čapek zastavil jen kousek od domu, který v noci na úterý zcela shořel. Na jeho zahradě postává hasič, který má na zádech nápis "dokumentace". Jako jeden z mála zde působících hasičů je profesionál, spadá pod generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, ostatní jsou dobrovolníci.
Nepřeje si zveřejnit své jméno. Vysvětluje, že jeho tým slouží jako podpora veliteli zásahu. "Když tady ještě nebyl takový letecký provoz, tak jsme lítali s dronem. To už teď nejde, ale dnes jsme měli kolegu přímo v armádním vrtulníku a monitorovali požár ze vzduchu. Získané informace pak slouží k vymýšlení taktiky zásahu a pro správné nasazení sil a prostředků," objasňuje jeden ze svých úkolů.
Patří k nevelké skupině hasičů, která má ucelenější přehled o tom, jak se situace v celém Českém Švýcarsku vyvíjí. Jiní hasiči takový vhled nemají a přiznávají, že netuší, jak požár vypadá jinde. "Bude to dlouhodobý zásah, dokud nepřijde výrazné ochlazení a ideálně několikadenní déšť. Do té doby je riziko opětovného vzplanutí požáru v lese vysoké," doplňuje hasič.
I on upozorňuje, že riziko lesních požárů spočívá i v tom, že často mohou i několik dní v podzemí takřka bez povšimnutí prohořívat kořeny. "Byli jsme na vrcholu kopce, kde jsme koukali, jak postupuje požár. A tam je tak vysoká vrstva rozpáleného prachu, že i v těchto botách z toho pálí nohy," popisuje a ukazuje na svou mohutnou černou ochrannou obuv.
Na zahradě ohořelého domu se s námi po chvilce loučí a míří směrem do středu osady. Zde je parkoviště ve tvaru velké kapky. Ve stínu mohutných stromů polehávají odpočívající hasiči, kolem nich se otáčí červená auta a běhají kolegové s požárními hadicemi. Některé se odsud vinou úzkou uličkou až na okraj Mezné, kde muži a ženy v kombinézách skrápí svah, aby se oheň nedostal do obydlené oblasti. Zatím se ho podařilo zastavit jen pár metrů od ní.
Více než půl hodiny v kuse hasit nejde
Kousek od nich sedí na rozkládacích židličkách trojice hasičů. Odpočívají, jeden z nich svačí. Je mezi nimi i Nikola Dvořáková z dobrovolného sboru v Brozanech nad Ohří, městyse na Litoměřicku se zhruba 1500 obyvateli. Usměvavá blondýna v hasičských montérkách a tričku vysvětluje, že nonstop hasit není možné.
"Myslím, že nejen pro mě jako ženskou, ale i pro chlapy je to fyzicky těžká práce. Navíc je tam kouř, hůř se tam dýchá, není tam moc vidět a oblečení s helmou není zrovna nejlehčí. A ještě když je léto. V zimě vydrží být člověk nasazený třeba hodinu, v létě je to fakt přibližně půl hodiny," odhaduje mladá žena.
Zdůrazňuje ale, že délka zásahu jednotlivého hasiče záleží na mnoha faktorech - jestli svítí sluníčko, jestli je nutné mít dýchací přístroj, o jak náročný terén jde a podobně. Hasiči si navíc musí dávat pozor, protože likvidování požáru je velmi nebezpečné. A o tom nynějším v Českém Švýcarsku to platí snad ještě více. Jedním z rizik jsou stromy. Ačkoliv nejsou viditelně v plamenech, postupně je zdolává žár. I zdatné kmeny se tak nečekaně lámou a padají k zemi.
Další nebezpečí představuje vítr, který když se rozfouká, dokáže oheň v extrémních případech hnát i rychlostí desítek kilometrů v hodině. Náhlé změny větru navíc mohou způsobit, že hasiče najednou plameny zcela obklíčí. Koneckonců v místě, kde právě nyní odpočívá skupina hasičů z Brozan nad Ohří, k něčemu podobnému před několika hodinami málem došlo.
"Když tu kolegové v noci hasili, bránili to odtamtud," ukazuje Nikola Dvořáková směrem ke kolegům, kteří zrovna na jihozápadním konci osady berou náčiní do rukou a chystají se do dalšího boje s ohněm. Před pár dny se tu rozprostíral les. Dnes ho připomínají už jen ohořelé pahýly stromů. Pak se žena otočí o 180 stupňů a prst namíří na opačnou stranu. "Během pár minut se vítr otočil, oheň se jim dostal i za záda a obklíčil je. Zůstala jim jediná strana, kudy mohli odejít. Právě tohle je společně s padajícími stromy asi největší riziko," shrnuje.
Když se nadechuje k další větě, zazní z její vysílačky hlas staršího muže. "Hrob rozdělovač, pravý proud, voda střed." Nikola Dvořáková ihned reaguje. Zopakuje pokyn a sahá pod sebe, kde velká kovová součástka rozděluje jednu hadici vedoucí z náměstí do dalších třech proudů v různých směrech. Hasička otočí velkou pákou a pak opět mačká tlačítko na vysílačce. "Strojník Hrob, tady rozdělovač Hrob, jedeme na béčkovej proud, příjem," říká a odpověď dorazí okamžitě. "Strojník Hrob, rozumím, pouštím vodu," ozve se a během vteřiny se zprvu splasklá hadice nafoukne pod proudem vody.
Kvůli nevyzpytatelnému větru a padajícím stromům se musí hasiči hlídat navzájem, navazuje na předchozí povídání hasička. Zvlášť to platí při požáru takového rozsahu, kdy i komunikace přes vysílačky je složitější kvůli množství informací, které si více než 400 nasazených hasičů předává.
"Skupina, která někam jde, se fakt hlídá. Nikam nechodíme sami. Kvůli stromům a větru je potřeba se dívat. Ono to možná vypadá, že dva hasí a čtyři okolo stojí a rozhlíží se, ale tak to není. I když zrovna nehasí, tak mají důležitou úlohu," upozorňuje.
S Nikolou Dvořákovou se loučíme. Přejeme jí hodně sil a štěstí. Ona i její kolegové to budou potřebovat, mnozí z nich odsud patrně neodejdou několik dní. Navzdory nebezpečí, které hasičům hrozí, se však zatím naštěstí nikomu nic vážného nestalo. Dosud byl při hašení lehce zraněn jen jeden hasič, kterému vlétla jiskra do oka, další si vymknul kotník. Zdravotníci kromě toho ošetřovali drobná zranění jako například odřeniny či lehké popáleniny.
