Dostala čas navíc a sepsala vzpomínky. Profesorka za to děkuje domácímu hospici

Dostala čas navíc a sepsala vzpomínky. Profesorka za to děkuje domácímu hospici
Potřebujeme zorganizovat péči o nemocnou babičku, na koho se můžeme obrátit? Váhám, jestli péči doma zvládneme, jaké lůžkové služby jsou dostupné? To jsou jedny z nejčastějších otázek, se kterými se setkávají sociální pracovnice v poradně Cesty domů. Za dvacet let jich zodpověděly tisíce.
Cesta domů poskytuje už dvacet let služby umírajícím a jejich blízkým. Na jaře 2001 se pár nadšenců rozhodlo založit hospic, který by po všech stránkách zajistil nevyléčitelně nemocné.
Elfrída Mühlbachová získala kontakt na Cestu domů od svého onkologa. Nejdřív využila ambulantní ordinaci paliativní péče, od února je pacientkou domácího hospice s každodenní péčí. Díky tomu mohla sepsat svoje vzpomínky na bouřlivé dvacáté století.
„O některé pacienty domácího hospice se staráme dny, o jiné týdny, nejčastěji je to sedm dní,“ říká Anna Krutská, zdravotní sestra domácího hospice Cesta domů. Poslední chvíle jim ulehčuje už sedmnáctý rok.
Foto: Vlado Kníž
Marcela Kašpárková
7. 4. 2021 16:24
Před třemi lety se Elfrída Mühlbachová podrobila prohlídce na gynekologii. Bylo jí tehdy devětaosmdesát a sršela elánem, věnovala se svým zájmům a zálibám. V ordinaci se jí život během pár minut obrátil naruby. "Bylo to naprosto šokující. Poslouchala jsem, jak lékařka diktuje sestrám, co ve mně vidí, a bylo mi jasné, že je zle," vybavuje si Elfrída.

Pojmy týkající se obávané onkologické diagnózy Elfrída Mühlbachová velmi dobře znala, je profesorka farmakologie. "Vůbec jsem netušila, že jsem tak nemocná. Na jednu stranu jsem si uvědomovala, že jsem se v plné aktivitě dožila pěkného věku, na druhou stranu jsem se s rakovinou odmítla smířit."

Podrobila se chemoterapii, ale z plánovaného chirurgického zákroku dvakrát sešlo. Profesorka Mühlbachová dnes už klidně říká, že dvakrát nejspíš zasáhla vyšší moc - před jednou operací dostala plicní embolii, před druhým termínem se objevily urologické komplikace. "Kvůli tomu jsem propásla možnost radikální operace a už se s tím nedalo nic dělat." Po dvou letech chemoterapií byly možnosti další léčby vyčerpány. Věděla, co to znamená. Jen netušila, jak bude ta "nemožnost další léčby" vypadat.

"Samozřejmě jsem se zeptala, kolik času mi ještě zbývá, a můj onkogynekolog, pan profesor Cibula z pražské Všeobecné fakultní nemocnice, se mnou krásně a rozvážně hovořil o tom, co může nastat. Padl pojem paliativní péče. Tomu laik moc nerozumí, ale já ho znala, věděla jsem, že u mě už půjde hlavně o to, abych poslední čas prožila bez bolesti a v co největším klidu. V té chvíli jsem si ovšem nedovedla představit, jak by mohly jít dohromady klid a rakovina."

Elfrída Mühlbachová probírala se svým doktorem, co bude dál, až se její stav začne zhoršovat. Chtěla být co nejdéle doma, s dcerou, která se o ni obětavě stará, ale zatím chodí do práce, u svého počítače. Najednou si totiž uvědomila, že potřebuje ještě hodně pracovat. Už ne na svých vědeckých statích, ale na vzpomínkách. Má je všechny v živé paměti a chtěla je ještě předat dál.

Píše hlavně o milovaném Vitorazsku

Život profesorky Mühlbachové je jak historická mapa 20. století. Narodila se v roce 1929 v Königsbergu, tedy v Královci neboli Kaliningradu. Tohle město, které v polovině 13. století založil Přemysl Otakar II., bylo v té době ještě metropolí Východního Pruska. "Zlobí mě, že mám v papírech napsáno, že jsem přišla na svět v Ruské federaci, pod tu spadlo mé rodiště až mnohem později," říká už docela smířlivě.

Její rodiče byli ovšem Vídeňáci s českým původem, tatínek se jmenoval Letňanský, maminka za svobodna Dvořáčková. Německé příjmení Mühlbachová získala Elfrída až po svatbě se svou láskou z Prahy. Do Pruska šla ve 20. letech její rodina za prací, Elfrídin otec tam zastupoval švédskou firmu se zemědělskými stroji.

Roku 1933, když Hitler oficiálně uchvátil moc, ale Otto Letňanský přišel o zaměstnání a rodina se stěhovala do Čech, konkrétně do Suchdola nad Lužnicí, kde si vídeňská babička postavila domek. Elfrídě tohle město přirostlo k srdci, chodila tam pár let do školy, měla tam kamarády. Před válkou pak s rodiči přesídlila do Prahy a na jih Čech jezdila za babičkou a dědou.

"Suchdol leží kousek od hranic s Rakouskem a po celá staletí byl hraniční obcí mezi rakouskými a českými zeměmi, patří do regionu Vitorazsko. Po mnichovské dohodě se stal pohraniční obcí Protektorátu Čechy a Morava, díky tomu jsem pořád mohla jezdit za prarodiči. Přímo kolem Suchdola šla ale hranice území zabraného Říší. Celá staletí tam žili lidé docela svorně, ať mluvili česky, nebo německy, ale dvacáté století s tím hrozně zatočilo," vysvětluje profesorka Mühlbachová.

Vzpomíná na tamní židovské rodiny, které zmizely v koncentrácích, ale i na hrůzy, které se odehrály těsně po skončení války v roce 1945. "Na vesničku Tušť, v níž bylo zmasakrováno čtrnáct lidí jen proto, že mluvili německy, a o které režisér Bohdan Sláma natočil film Krajina ve stínu, jsme se koukali přes řeku Lužnici. Od babiččina domku to bylo do Tušti tak kilometr, dnes je obec součástí Suchdola. Ale i v Suchdole byli zavražděni čtyři lidi mluvící německy, dvě ženy a dva muži."

Cestu domů doporučil ošetřující lékař

Když se loni na podzim začala nemoc profesorky Mühlbachové zhoršovat a definitivně se rozhodlo o ukončení její léčby, probírala se svým lékařem, co bude dál. Věděla, že dřív nebo později dojde zřejmě na "kamenný dům", tak říká lůžkovému hospici, kam se člověk přestěhuje na poslední čas. "Pan profesor Cibula mě uklidňoval, že se o mě postarají. A dal mi kontakt na domácí hospic Cesta domů," říká paní Elfrída.

Jako odbornice z oboru, která se celý profesní život věnovala farmakologii, dokonce ji přednášela na lékařské fakultě, se zajímala, co je Cesta domů zač, v čem jí může pomoci. "Zjistila jsem, že mi poskytnou nejen běžné pečovatelské služby, ale že mají i doktory a sestry, kteří za mnou budou chodit."

Začátkem října zašla do ambulance Cesty domů na kontrolu a byla přijata jako klientka. "Pak byl několik měsíců relativní klid, ale pozorovala jsem, jak se maminka postupně zhoršuje," doplňuje její dcera Gabriela Mühlbachová. "Když se mámin stav koncem letošního ledna skokově zhoršil, nechala to celé na mně. Neměla sílu cokoli řešit. Zavolala jsem do Cesty domů a hned druhý den přišli doktor Jan Kořenek a sestřička Anna Krutská. Později nám začal hodně pomáhat i sociální pracovník Oldřich Hanibal, se kterým probíráme praktické otázky sociální péče," popisuje.

Doktor Kořenek se paní Elfrídě dvě hodiny věnoval, upravil medikaci a podal jí analgetika. "Po jeho návštěvě se mi hodně ulevilo a na několik týdnů jsem doslova ožila. Až do konce února jsem mohla každý den psát a pracovat. Ale i teď je mi obstojně, i když hodně polehávám," svěřuje se profesorka Mühlbachová.

O Cestě domů, která právě v těchto dnech slaví 20. výročí založení, říká, že jí dala úžasný měsíc navíc. "Blahořečím jim, přinesli mi do života blaho. Napsala jsem, co jsem potřebovala, sepsala jsem i dopisy svým dětem a přátelům. Z Cesty mi denně volají, chodí za mnou, od začátku péče mě má na starosti sestra Anna, a to je hotový anděl."

S postupem doby využívá paní Elfrída čím dál víc služeb domácího hospice. Cesta domů jí například půjčila polohovací postel, v rámci odlehčovacích služeb jí pomáhá s hygienou. Profesorka Mühlbachová patří mezi tři a půl tisíce klientů, o které se během dvou desetiletí Cesta domů postarala.

Kromě toho lidé z Cesty zodpověděli tisíce dotazů v rámci poraden, půjčili stovky pomůcek do rodin klientů, proškolili stovky lékařů a sester z nemocnic v oblasti paliativní péče, vydali desítky knih a publikací a v terénu u klientů strávili tisíce hodin.

"Vzpomínky, které jsem sepsala, jsem poslala do Suchdolského zpravodaje, s nímž už pár let spolupracuji," říká Elfrída Mühlbachová. A tam si jich hodně považují.

"S paní profesorkou si pořád korespondujeme, obdivuju, kolik má vzpomínek. Znám více pamětníků jejího věku, ale ona si pamatuje události s neuvěřitelnými podrobnostmi. Navíc ke každému číslu zpravodaje vždycky posílá různé připomínky a náměty, je jakýmsi čestným členem naší redakční rady," dodává Daniel Veith, vedoucí odboru kultury v Suchdole nad Lužnicí, který má na starosti i zpravodaj. V něm postupně vyjdou všechny Elfrídiny texty, i ty, které napsala "v čase navíc".

Staří lidé si nestěžují a jsou zvyklí vyjít s tím, co mají, samoživitelky nemají jak uživit děti, říká Zuzana Vránová, která rozváží jídlo seniorům. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 4 minutami

Prezidenti Macron a Zelenskyj a kancléřka Merkelová po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska od ukrajinských hranic a z Krymu

Prezidenti Francie a Ukrajiny Emmanuel Macron a Volodymyr Zelenskyj s německou kancléřkou Angelou Merkelovou po společném jednání vyzvali Rusko, aby stáhlo vojska z ukrajinských hranic a z Krymu. Ruský prezident Vladimir Putin dnes naopak vyzval Macrona a Merkelovou, aby donutili Ukrajinu k zastavení provokací na hranicich s Ruskem. Napjatá situace trvá už déle než týden, Rusko poslalo k hranicím desetitisíce vojáků, kteří se tam účastní vojenského cvičení.

Další zprávy