"Uvažujte, přátelé, čím to je, že v době, kdy smrt kosí statisíce životů na bojištích, měl pražský útok na Heydricha ve světové veřejnosti ohlas, který na chvíli tlumil i zájem o válečné zpravodajství. Pamatujte, že v Heydrichově osobě - smíme-li takové mrše přisuzovat osobnost - postihla trestající spravedlnost poprvé od začátku války i poprvé od začátku Hitlerovy vlády člena nejužší nacistické tlupy, politické a policejní eso, ale také eso vojenské," řekl v témže proslovu Jaroslav Stránský.
Ve středu 27. května 1942 byla v Praze Libni po dlouhých přípravách dvojicí československých výsadkářů Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem realizována vojenská operace Anthropoid, při které byl Heydrich smrtelně zraněn. V Protektorátu Čechy a Morava byl okamžitě vyhlášen civilní výjimečný stav, obnoveno bylo stanné právo. Nacisté rozpoutali teror.
Ten se ještě vystupňoval po Heydrichově smrti 4. června 1942. Na popravištích umíraly stovky českých vlastenců. Dne 10. června 1942 byl v rámci "odvetných opatření" zpečetěn osud obyvatel obce Lidice. Po čtrnácti dnech (24. června 1942) postihl téměř stejný osud obyvatele osady Ležáky, kteří ač většinou alespoň tušili, že se u nich ukrývá "hledaná osoba" nic, ani v době nejtvrdších represí neprozradili.
Ve snaze vypátrat co nejrychleji útočníky a zastrašit obyvatelstvo byla zavedena celá řada dalších represivních opatření. Pod vedením Heinze Pannwitze vznikla zvláštní vyšetřovací komise, která měla k dispozici dvanáct set říšských úředníků, příslušníků gestapa a policejních specialistů. Naplno se rozjela propagandistická kampaň, do které se zapojila i protektorátní vláda. A v této stísněné atmosféře doposud nevídané surovosti a strachu nabídly rodiny podporovatelů a dosavadních ubytovatelů parašutistů životy své i svých blízkých.
Útočiště v pravoslavném chrámu
Nepostradatelnou a vůdčí postavou mezi nejbližšími podporovateli a ubytovateli "pražských parašutistů" byl sokolský činovník, řídící učitel Jan Zelenka Hajský. Právě na učiteli Zelenkovi a pravoslavném kaplanovi Vladimíru Petřkovi ležela hlavní tíha při zajišťování potravin a dalších věcí denní potřeby po přesunu sedmi parašutistů do pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.
Je již dobře známou skutečností, že kontakt mezi Petřkem a Zelenkou-Hajským zprostředkoval Jan Sonnevend, bývalý ředitel brněnské Okresní nemocenské pojišťovny a předseda sboru starších v chrámu sv. Cyrila a Metoděje společně s bývalým československým legionářem a vedoucím účtárny Československého Červeného kříže Petrem Fafkem. Oba muži se setkávali na půdě Masarykovy ligy proti tuberkulóze.
Ukrývání sedmi nejhledanějších vojáků v celém protektorátu - Josefa Gabčíka a Jana Kubiše nevyjímaje - nebylo pro kaplana Vladimíra Petřka a faráře pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje Aloise Václava Čikla první zkušeností při spolupráci s odbojem.
Je dochováno svědectví, že již v roce 1939 umožnili najít v pravoslavném chrámu azyl pronásledovanému majoru Janu Sadílkovi, který patřil k předním členům ilegální skupiny V Boj a ke spolupracovníkům odbojové organizace Obrana národa. Z objevených farních matrik rovněž vyplývá, že oba duchovní v letech 1938-1941 pokřtili desítky pronásledovaných Židů. Za tuto činnost byl Vladimír Petřek v roce 1939 vyšetřován gestapem.
Po ukrytí parašutistů v kryptě a na kůru pravoslavného kostela patřili mezi nezdolné a zapálené pomocnice - stejně jako před realizací vojenské operace Anthropoid - dvě statečné ženy: Marie Moravcová a Liboslava Fafková s rodinami. Potraviny přinášel i předseda sboru starších pražské pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend.
Tato skutečnost neunikla pozornosti šéfa řídící úřadovny gestapa v Praze Hanse Ulricha Geschkeho, který ji okomentoval následovně: "Nápadné je, že do věci (vojenské operace namířené proti Heydrichovi - pozn. autora) bylo zčásti i úplně zasvěceno velké množství žen a trvale agenty [sic] podporovaly. Tak mimo jiné ženské příslušnice v rodinách Fafkových a Moravcových se nepřetržitě staraly o zásobování potravinami v kostele Karla Boromejského (nacisté úmyslně používali pro pravoslavný chrám zasvěcený v roce 1935 sv. Cyrilu a Metodějovi jeho původní označení - pozn. autora)."
O opatřování potravin pro parašutisty vypovídal 3. září 1942 během veřejného soudního přelíčení kaplan Petřek: "Muži žili v hrobce a částečně na kůru, kde se střídali, protože v hrobce nebylo trvale k vydržení. Jejich stravování vzal si na starost Hajský. Posílal do naší kanceláře ženy, které nosily potraviny a jiné potřeby. Muži spali na starých matracích, velmi opotřebovaných, které byly v kostele už předtím. Ženy, které nosily zásoby, se jmenovaly jedna Moravcová a jedna Pátková (správně Fafková - pozn. autora). Hlavně Moravcová přinášela konzervy, líh, zrnkovou kávu a čaj."
Jak si připomeneme později, další okruh podporovatelů kaplan neprozradil a několika rodinám tak zachránil život.
"Máma" parašutistů
Kdo vlastně byli a jak naplnili svůj život Moravcovi a Fafkovi, bez jejichž pomoci nebylo myslitelné, aby parašutisté v protektorátu přežili a mohli plnit vojenské úkoly?
Marie Moravcová, rozená Krčilová, kterou parašutisté oslovovali "teto", či dokonce "mámo", se do jejich životů ještě před zatčením zapsala osobní obětavostí, neohrožeností a nezměrnou statečností. Byt Moravcových v Biskupcově ulici v Praze na Žižkově se stal stěžejním opěrným bodem pro připravované vojenské akce včetně operace Anthropoid. Parašutisté zde nacházeli téměř rodinné prostředí a dokonalé zázemí.
"Teta" Moravcová v síti jejich nejbližších podporovatelů zastávala role kurýrní spojky, ubytovatelky, hospodyně a v neposlední řadě též kuchařky a neúnavné obstaravatelky potřebných zásob. Během zatýkání 17. června 1942 využila nestřeženého okamžiku a v mezní chvíli raději volila dobrovolnou smrt, která se tak stala posledním statečným činem jejího nesmazatelného života.
Její manžel, vrchní inspektor Československých státních drah, Alois Moravec byl celoživotní vlastenec a věřící křesťan. Ve 20. letech byl osloven reformním úsilím formující se Církve československé (později Církve československé husitské), do které přestoupil s celou svou rodinou. V roce 1942 byl zastupujícím členem rady starších pražské žižkovské náboženské obce, jeho manželka Marie patřila v téže farnosti k zakládajícím členkám sociálního odboru.
Alois Moravec obstarával pro vojáky z výsadkových operací ubytovatele a podporovatele v řadách drážních zaměstnanců. Po Čurdově zradě byl 17. června 1942 zatčen. S ostatními nejbližšími podporovateli a příbuznými parašutistů byl po vyšetřování deportován do Malé pevnosti Terezín, kde se všemožně snažil fyzicky i duševně podpírat jednadvacetiletého syna Aťu. Po odsouzení k trestu smrti byl v Mauthausenu 24. října 1942 popraven pouhé dvě minuty před svým synem Vlastimilem.
Synové hrdinové. Jeden odbojář, druhý letec RAF
Syn Vlastimil zvaný Aťa patřil k nejbližším pražským podporovatelům parašutistů, kteří zde v rámci výsadkových operací plnili své vojenské úkoly. Aťa pro ně obstarával kurýrní spojení, osobně se účastnil i několika akcí: např. operace Canonbury (letecký útok RAF na zbrojní výrobu v Plzni) či pokusu vyzvednout operační materiál z místa seskoku skupin Bivouac, Bioscop a Steel u dvora Požáry poblíž Křivoklátu. Zatčen byl po fingovaném telegramu gestapa, neboť se v době razie v Biskupcově ulici zdržoval mimo Prahu.
Po těžko představitelném mnohahodinovém brutálním výslechu se od něho vyšetřovatelé dozvěděli o úkrytu "sedmi statečných" v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Útrap nebyl ušetřen ani po transportu do Malé pevnosti Terezín. Popraven byl 24. října 1942 v 15:10 hodin v Mauthausenu.
Druhý syn Moravcových Miroslav v prosinci 1939 opustil protektorát. V únoru 1940 se dostal k československému vojsku v Agde a byl přidělen k letecké skupině. Záhy byl již v hodnosti svobodníka přemístěn do střediska československého letectva v Bordeaux. Francouzskou půdu opustil 20. června 1940. U Royal Air Force působil od 30. července 1940. Postupně se dostal až k 310. čs. stíhací peruti. Dosáhl hodnosti F/Sgt - rotný. Den po spojenecké invazi do Normandie zahynul při přistávání, když jeho stroj začal ztrácet rychlost a šel takzvaně do vývrtky. Je pochován na hřbitově v Chichesteru v hrabství West Sussex na jihu Anglie.
Hrdinství hodné Českých bratří
Jak už bylo naznačeno, k nejbližším podporovatelům a ubytovatelům parašutistů v Praze patřila rovněž rodina Fafkových. V jejich bytě v Kolínské ulici na Vinohradech se ukrývali Josef Gabčík i Jan Kubiš. Přestože byl Petr Fafek již v únoru 1940 několik týdnů zadržován gestapem, nikterak neubral ze svého angažmá v protinacistickém odboji. Jeho manželka Liboslava s dcerami Relou a Liboslavou patřily k nejhorlivějším zásobovatelkám ukrytých parašutistů, kterým opakovaně do kostela přinášely potraviny a věci denní potřeby.
V době nejtvrdších nacistických perzekucí a teroru i po svém zatčení 22. června 1942 Fafkovi vynikali statečností a obětavostí. Jedním z dokladů jsou zápisky na Pankráci vězněné herečky Boženy Pulpánové: "Paní Fafkovou nechali stát tři dny a noci na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučit a slova neřekla! To je hrdinství hodné Českých bratří!"
Svůj život rodiče i jejich dvě dcery vystavěli na evangeliu. Náprava zlem poznamenaného světa pro ně byla určující. Duchovním domovem se celé rodině stala Českobratrská církev evangelická, jejíž žižkovský sbor (Betlémskou kapli) pravidelně navštěvovali. Na stejném místě byly konfirmovány i jejich dcery - Rela v roce 1934 a Liboslava v roce 1935. Později v domovském sboru obě dcery vyučovaly v nedělní škole.
Po svém uvěznění byla celá rodina Fafkova transportována přes Pankrác a Malou pevnost Terezín až do koncentračního tábora v Mauthausenu. V podzemním bunkru byli všichni zastřeleni ranou do týla. Z rodiny Fafkových byla jako první v 10:50 hodin popravena dcera Liboslava, o dvě minuty později byla popravena její matka, ve 12:38 dcera Rela a v 16:02 hodin Petr Fafek.
"Zapomenutý" kostelník
Pro osobnost Vladimíra Petřka je charakteristické, že v jeho výpovědi při mimořádném veřejném přelíčení stanného soudu nezaznělo ani slovo o druhé skupině podporovatelů, kteří se rekrutovali především z členů pražské pravoslavné církevní obce a z okruhu jeho blízkých známých. Vzhledem k tomu, že většina těchto lidí byla v kontaktu přímo s ním, neměl o nich nikdo jiný tušení ani po obšírné výpovědi Karla Čurdy, kterou učinil 16. června 1942 na vedoucí služebně pražského gestapa.
Jejich životy tak závisely na Petřkově nezlomnosti během vyšetřování. Výjimečné postavení mezi těmito lidmi měl předseda sboru starších v chrámu sv. Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend. Nejenže osobně zprostředkoval úkryt vojáků a patřil k těm, kteří pro ně hledali nové útočiště, ale podílel se, jak už bylo připomenuto, i na jejich zásobování, přestože během soudního přelíčení přiznal pouze dodání půl litru petroleje a jednoho salámu.
Z pražské pravoslavné církevní obce to byl dále zejména libeňský hostinský František Jarolímek, který pro "naše hochy" - nevěděl, komu jsou potraviny určeny - získával od řezníka Bohumila Vosmíka maso a od pekaře Josefa Kyncla pečivo. Potraviny pak putovaly přímo do chrámu sv. Cyrila a Metoděje.
Z Petřkových spolupracovníků a zásobovatelů je doposud málo známá postava kostelníka Josefa Jeřábka z chrámu knížete Václava Na Zderaze, který stojí v blízkosti kostela sv. Cyrila a Metoděje. S Vladimírem Petřkem se znal řadu let ze setkání v kapli pražské Zemské porodnice u Apolináře, kde jako matriční úředník dvakrát týdně zapisoval křty vykonané československým novoměstským farářem Jaroslavem Krejcárkem.
Zde vznikl počátek likvidace germánské bestiality
Když se jej počátkem června 1942 pravoslavný kaplan dotázal, zda by nemohl obstarat nějaký civilní oblek, případně větší množství potravin, setkal se se vstřícnou odpovědí, kterou kostelník zaznamenal ve svých vzpomínkách z května 1945: "Milerád jsem mu dal slib a ještě jsem mu doporučil, že bych navázal styk s jeho holičem Josefem Buštou ze Zderazu, za něhož se zaručuji, že ho znám jako dobrého Čecha. Dr. Petřek vzal doporučení na p. Buštu s potěšením na vědomí. Pan Bušta moje sdělení s radostí přijal. Po nějakém dnu přišel jsem opět na holení. Pan Bušta jevil radost, tak jako když jsem mu poprvé sdělil zmíněnou spoluslužbu," napsal Jeřábek.
A pokračoval: "Po obsloužení zákazníka mně sdělil, že čeká na 9. hod. pana dr. Petřka. Ukázal mi, co se mu podařilo pro něho získat. V obálce měl připraven: celý lístek na maso, lístky na pečivo, 20 cigaret a 500 korun. Brzy nato vešel duchovní Petřek, při předávání obálky p. Buštou do ní nahlédl a současně dal nahlédnout také mně. K onomu obsahu jsem ještě přidal v tom okamžiku 1000 korun. Načež nám poděkoval jménem ‚našich chlapců‘."
Kostelník Jeřábek pak přidal i osobní rozměr spolupráce. "Mně připojil ještě poděkování za dvoje ošacení, jak se chlapcům hodilo, a za salámy, že mně vzkazují vyřídit štípanou pusu. Řekl jsem, že zítra dostanou další salám. Mimo poděkování ještě řekl dr. Petřek: ‚Až my tady jednou již nebudeme, budou tyto zdi vyprávět našim potomkům, že tady vznikl počátek likvidace germánské bestiality‘."
Josef Jeřábek - stejně jako ostatní podporovatelé z jeho okruhu - nevěděl, komu je jídlo a šatstvo určeno: "Věřil jsem, že bratr dr. Petřek podporuje nějakou skupinu vlasteneckého odboje, ale že mají souvislost s atentátem na lotra Heydricha, jsem nevěděl. Až po prvých výstřelech asi o půl páté hodině ranní dne 18. června 1942, po vyběhnutí na kostelní půdu s rozhledem ze střešních vikýřů, vidím sta německých vrahů," popsal ve svých zápiscích.
Nejvyšší oběť
Po odhalení parašutistů 18. června 1942, kteří do jednoho bezezbytku naplnili slova vojenské přísahy: "Životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovat, k sobě věrně stát, v nebezpečí se neopouštět, ale až do konce se bránit tak, jak nám káže možná čest a vědomí povinností občanských," byli představitelé České pravoslavné církve zatčeni a odsouzeni k trestu smrti zastřelením.
Mimořádné veřejné přelíčení stanného soudu s kaplanem Vladimírem Petřkem, předsedou sboru starších Janem Sonnevendem, farářem Aloisem Václavem Čiklem a pravoslavným biskupem Gorazdem se konalo 3. září 1942 v zasedací síni Petschkova paláce. Rozsudek byl vykonán 4. září 1942, Vladimír Petřek byl popraven o den později. V podzemním bunkru koncentračního tábora Mauthausen i v dalších nacistických táborech a věznicích byly popraveny další stovky nejbližších podporovatelů a příbuzných parašutistů.
Každý jeden z těchto životů s sebou nese trvalý odkaz, který před svým skonem v Osvětimi napsala Petřkova matka Marie své nejstarší dceři, která byla pro pokročilé těhotenství ušetřena věznění: "Nediv se, že mám hlavu schýlenou bolestí, ale já tu hlavu zase zvednu a ponesu ji hodně vysoko za to, jakého mi Bůh dal syna."
Autor je historik ÚSTR a autor knihy "Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945".
