Praha - Dlouhodobé krácení výdajů na učební pomůcky spolu s "posledním hřebíčkem do rakve" v podobě vázání rozpočtu ministerstva školství nutí školy pracovat se starými učebnicemi a jejich vydavatele staví před reálnou hrozbu krachu.
"Peníze od MŠMT jsou nedostačující, učebnice kupujeme z peněz zřizovatele. Ty však nikdy nestačí, a proto musíme zapojit rezervní fond," říká ředitelka pražské ZŠ Mendelova Martina Thumsová.
K poslední větší obměně učebnic došlo podle Thumsové asi před pěti lety, kdy ministerstvo poslalo na podzim nečekanou dotaci.
Učebnice na ZŠ Mendelova jsou tak staré průměrně pět až sedm let.
"Prostředky určené na ostatní neinvestiční výdaje, jako jsou například učební pomůcky, nám byly zkráceny o třicet až čtyřicet procent," řekla již dříve pro Aktuálně.cz prezidentka Asociace ředitelů základních škol České republiky Hana Stýblová.
Vzhledem k nárůstu DPH z pěti na čtrnáct procent tak má celkový pokles prostředků na učebnice činit téměř osmdesát procent, jak varuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů.
Zároveň dodává, že podle jejich průzkumu nemá 79 % škol v Česku peníze na učební pomůcky. Průzkum asociace také ukázal, že v letošním roce už školy nenakupují učebnice vůbec nebo skoro vůbec.
Učebnicový příklad
Problém však není pouze v samotných financích, ale také v systému samotném. Ukázat si to můžeme na příkladu porovnání Česka se sousedním Rakouskem.
V obou zemích funguje systém financování učebnic na podobném principu - stát přiděluje, v závislosti na počtu studentů a dalších parametrech školy, konkrétní částky na nákup pomůcek, učebnic a dalšího vybavení, z nichž poté školy podle vlastního uvážení nakupují to, co právě potřebují.
Podívejte se: Reportáž ze školy, kde inkluze není cizí slovo
V dalších ohledech se však oba systémy zásadně rozcházejí.
Rakouské ministerstvo školství zařazuje výdaje na učebnice do zvláštní výdajové položky. Činí tak zároveň způsobem, díky kterému mají školy jasno, jaký je dlouhodobý výhled výdajů ministerstva na tuto položku a kolik peněz budou mít na nákup učebnic pro jednoho žáka.
České školy naproti tomu získávají finance na nové učebnice v rámci takzvaných "ostatních neinvestičních výdajů".
Nejasná budoucnost
Ty však kromě výdajů na učebnice a výukové pomůcky zahrnují rovněž mimo jiné výdaje na další vzdělávání pedagogů, odměny nebo pojistné na sociální zabezpečení a další personální výdaje.
To vede k tomu, že škola nikdy do poslední chvíle neví, kolik peněz na učebnice jí nakonec zbyde.
Školy jsou tak zbaveny možnosti soustavně a dlouhodobě plánovat nákup učebnic, a tak určitým směrem budovat své výukové programy.
Nemístný tlak?
Tlaku v tomto případě čelí i soukromý sektor, který v závislosti na tom nemůže řádně plánovat vývoj nových učebnic a
dlouhodobě do nich investovat. Právě to přitom od něho ministerstvo vyžaduje.
Schvalovány totiž mnohdy nejsou jednotlivé učebnice, ale pouze jejich ucelené řady. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby během krátkých časových úseků nedocházelo ze strany ministerstva k náhlým rozhodnutím o snižování nebo dokonce zastavení financování učebnic.
Další z oblastí, na kterou upozorňují čeští nakladatelé, je využívání zahraničních učebnic, například pro výuku jazyků.
Pro to, aby byla učebnice financovatelná z veřejných prostředků, musí být schválená ministerstvem školství. V případě, že tomu tak není, musí být učebnice hrazeny rodiči, nebo samotnými zřizovateli školy.
Peníze z Evropy - pomoc, nebo deformace?
Na jejich financování bývá někdy využíváno prostředků z evropských fondů.
"Na rozdíl od Rakouska je v ČR tržní systém aktuálně značně deformován využíváním evropských strukturálních fondů, kdy jsou centrálně hrazeny granty na vývoj ´doplňkových´ vzdělávacích materiálů, jejichž budoucí využití a aktualizace je přinejmenším značně diskutabilní," píše Jiří Fraus ze Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
Navíc dodává, že u řady programů dochází k netransparentním výběrovým řízením a umělému navyšování cen.
"S velkou pravděpodobností tak dochází k masivní defraudaci evropských a státních prostředků," komentuje to Fraus.
