reklama
 
 

Válka, jak ji neznáme. Spoušť fotoaparátu stiskli vojáci

23. 4. 2015
Sedm desítek unikátních fotografií bude od pondělí 27. dubna k vidění na výstavě v Jiřském klášteře.

Praha - Ten snímek z horského průsmyku na smrt znavených lidí a koní s těžkým nákladem upoutá na první pohled. Divák vnímá málo vídané utrpení, vyčerpání a snad i strach... ale také nezměrné odhodlání. Autor fotografie neznámý. Spoušť svého fotoaparátu stiskl někdy na podzim 1944 v Dukelském průsmyku, kudy se vojáci 1. Československého armádního sboru zoufale pokoušeli probojovat do nacisty okupované vlasti.

Vojáky přitom fotografovali jen "obyčejní" přepravci zásob a střeliva do předních bojových linií v blízkosti horských hřebenů. Tam nahoře, v prořídlých jednotkách útočících Čechoslováků, se nedostávalo všeho - zejména munice. O potravinách a suchém oblečení ani nemluvě.

Pokud by fotografie skupinky vyčerpaných Čechoslováků byla dnes zařazena do prestižní mezinárodní soutěže o nejlepší reportážní snímek World Press Photo, jistě by nezůstala bez povšimnutí. Tenhle a desítky jemu podobných snímků budou od pondělí 27. dubna k vidění na unikátní výstavě v Jiřském klášteře. 

Nové pohledy do známých tváří

Neméně působivá je i další ze 70 fotografií, na nichž je zachycena sedm let trvající druhá světová válka. Například sugestivní portrét velitele 312. československé stíhací perutě Královského vojenského letectva (RAF) Aloise Vašátka, jednoho z nejúspěšnějších stíhacích pilotů.

Anebo záběr na holící se "tobruckou krysu" (jak si říkali vojáci bojující u severoafrického Tobruku), napůl zalezlou ve své pouštní díře.

Autoři většinou zcela neznámých snímků jsou Čechoslováci - řadoví vojáci. Pouze několik fotografů se historikům podařilo identifikovat: kapitána Otakara Jaroše (padl u ukrajinského Sokolova), Bohumila Vrbíčka (dentista zvláštní londýnské skupiny D) a Otakara Neckáře (tankistu 1. čs. obrněné brigády ve Velké Británii).

Překvapí i snímek parašutisty Viliama Gerika, z něhož se stal - po vysazení, marné snaze kontaktovat české odbojáře a totálním fyzickém i psychickém vyčerpání - konfident gestapa. "Na Gerikově londýnské fotografii vyzařuje ovšem z parašutisty ještě velké odhodlání," komentuje snímek ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.

Sugestivní návrat do minulosti

Právě jeho ústav výstavu společně se Správou Pražského hradu připravil. Pokud nějaká expozice vtahuje diváka do doby, ve které snímky vznikly, pak to podle Knížka přesně tahle.

"Až na několik výjimek, jako je Alois Vašátko, Jiří Osolsobě (pilot 311. bombardovací perutě RAF) či František Fajtl (velitel 313. stíhací perutě RAF), jsou na vystavených snímcích neznámí lidé. Tihle 'neznámí' však po okupaci Československa nacistickými vojsky nemohli jinak než odejít bojovat proti okupantům do Francie, Velké Británie, severní Afriky či Sovětského svazu. Přitom mohli vést více či méně 'poklidný' život v protektorátu," polemizuje o motivech fotografujících i fotografovaných Michal Burian z Vojenského historického ústavu.

Při nedávném pobytu v Haifě Burian navštívil britský vojenský hřbitov, kde ho upoutalo několik náhrobků se jmény Čechoslováků.

"Byli to dvacetiletí kluci, a přesto jim stálo za to jít bojovat proti nacistům někam do pouště, kde zahynuli. A jim podobných byly na straně Čechoslováků desetitisíce," vyvrací Burian klišé, že Češi za svobodu a demokracii nikdy nebojovali a vždy se jen přihrbili před silnějšími.

Na historika nejvíce zapůsobila série snímků Čechoslováků "na útěku" - ať již z Polska, Francie, či Turecka. "Pravda, byli sice momentálně na útěku, ale jen proto, aby mohli bojovat. Ti, co opravdu utíkají, nejsou plni nadšení a odhodlání jako tihle na fotografiích," vysvětluje Burian.

Válečné snímky bez bojů

Působivost výstavy 70 fotografií uspořádané k 70. výročí porážky nacismu spočívá i v tom, že se na žádné z nich nebojuje.

Ukazuje, že vojáci se i v tak hrozné době, jako bylo jejich nasazení na frontách druhé světové války, ženili, stavěli si kaple a modlili se v nich, malovali na tanky Cromwell názvy vyvražděných českých vesnic Lidic či Ležáků, pečovali o svou hygienu, odpočívali anebo pohřbívali padlé kamarády.

Že nešlo jen o muže a ženy, dokazuje snímek "syna pluku" - chlapce v uniformě rudoarmějce s německým samopalem na rameni.

Mimořádnost expozice umocňují dobové palné či chladné zbraně a druhoválečné řády a vyznamenání. Ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů pak vznikl katalog, který je už teď odborníky považován za velmi cenné bohemikum.

autor: Jan Gazdík | 23. 4. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama