Před 55 lety se tvrdě bojovalo ve všech větších městech, zejména českých. Nejvíce v Praze, Liberci, v Brně, Českých Budějovicích či Ostravě. Republika se ocitla na pokraji občanské války. Aktuálně.cz nabízí ve spolupráci s Pamětí národa další díl seriálu Příběhy normalizace i s unikátním svědectvím lidí, kteří se bojů v ulicích účastnili.
Co bylo větším dnem hanby? 21. srpen 1969, kdy Veřejná bezpečnost s Lidovými milicemi a armádou tvrdě potlačily demonstrace, při nichž si lidé připomínali první výročí okupace armádami států Varšavské smlouvy? Anebo právě 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla spojenecká vojska?
"Je v tom rozdíl. V roce 1968 byla společnost sjednocená. Intervenci vojsk států Varšavské smlouvy brala většina lidí jako okupaci. Jako zradu spojenců, při které bylo při obsazování Československa od srpna do prosince zastřeleno, upáleno, usmrceno střepinami a především při dopravních nehodách zahynulo 137 civilistů," říká Daniel Povolný z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
21. srpen 1968 proto Povolný nazývá "dnem zrady". Zatímco události z 21. srpna 1969 v duchu tehdejších dobových protestních letáků chápe jako "den hanby", protože do lidí už nestříleli cizí okupanti, ale Čechoslováci. Přesněji příslušníci Lidových milicí, jimž se tehdy říkalo "ozbrojená pěst dělnické třídy".
"To, že někteří spolupracují s okupanty, kteří je drží u moci, lidé vnímali jako obrovskou a ponižující hanbu," dodává historik.
A Povolný pokračuje: "Lidé si při srpnových protestech v roce 1969 naplno uvědomili, že vedoucí představitelé Československa začali se sovětskými okupanty kolaborovat, že definitivně opustili myšlenky pražského jara. Alexandra Dubčeka již v dubnu 1969 vystřídal v čele komunistické strany Gustáv Husák, spustily se normalizační čistky. Z komunistické strany byli například v květnu 1969 vyloučeni František Kriegel a Ota Šik, poté následovaly další tváře pražského jara Josef Smrkovský, Oldřich Černík či Jiří Pelikán a samozřejmě i Alexander Dubček." Stejně jako mnoho dalších se ocitli na okraji společnosti. Normalizace natvrdo dopadla i na obyčejné lidi.
Před "dnem hanby" se protestovalo téměř každý měsíc
Výbuch protestů z 21. srpna 1969 byl vlastně jen zákonitým vyústěním nespokojenosti lidí s tím, kam normalizační politici vedou společnost. A demonstrovalo se, respektive bojovalo se, na mnoha místech Československa.
Již jsme napsali:
- Z nadšeného komunisty disidentem. Vyloučením Kriegla z KSČ začala ostrá normalizace
- Soudruzi bili na poplach: "Přece nám flanďák nezachrání Palác kultury před krachem!"
- Jsem fanatik komunismu, říkal jeho vězeň, ale i stoupenec a normalizátor Gustáv Husák
- Olympijský triumf byl mstou za okupaci. Po návratu Čáslavskou obklopili donašeči StB
- Kázat nesměl, tak zpíval. Faráře Karáska komunisté vyštvali, ve Švýcarsku ho milovali
- Myslela jsem, že se rok 68 nemůže opakovat. Dnes už si nejsem jistá, říká Moučková
- Vzepřeli se okupantům, vypískali i Jakeše. Výsadkáře před 50 lety smetla normalizace
- Pád běžecké legendy. Emil Zátopek se stal nechtěným symbolem nastupující normalizace
Například už 7. listopadu 1968, při příležitosti jednapadesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce v sovětském Rusku. V lednu 1969 se pak na protest proti rezignaci společnosti a smiřováním se s okupací upálil Jan Palach, v únoru Jan Zajíc a v dubnu Evžen Plocek.
"Téměř každý měsíc se odehrála nějaká akce proti okupaci. Část společnosti dávala zkrátka trvale najevo nespokojenost s kroky a jednáním vedoucí politické garnitury," říká Povolný.
Největšími ohnisky odporu byly 21. srpna 1969 Praha, Brno a Liberec, ale také Karlovy Vary. Bojovalo se však i v dalších větších českých městech jako například v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Ostravě či Havířově. Na Slovensku už méně. Normalizace tam proběhla rychleji. Slovákům navíc vyhovovalo federativní uspořádání republiky, o které předtím desetiletí marně usilovali.
Většina lidí si přitom původně chtěla při prvním výročí spojenecké okupace připomenout její oběti jen klidnými demonstracemi.
"Domnívali se, že když se budou chovat slušně, tak nedají pořádkovým silám záminku zasáhnout. Navíc si pamatovali, že Sbor národní bezpečnosti (dnešní policie - pozn. red.) si získal u lidí před rokem velký kredit, když fungoval jako "tenká červená linie" mezi lidmi a okupačními vojsky. Jenomže už o rok později ti samí esenbáci zasahovali proti vlastním lidem, které při invazi spojenců chránili," popisuje společenský zlom historik Povolný.
Odpor lidí zlomil až příjezd armády
Na Václavském náměstí v Praze přitom lidé 21. srpna původně chtěli jen položit květiny a svou přítomností demonstrovat nesouhlas, avšak policie začala ty nejaktivnější zatýkat, aby zastrašila ostatní a přiměla je k rozchodu.
Jenomže právě zatýkání lidí přerostlo vzápětí do tvrdých pouličních střetů - stavěly se barikády, vzduchem létaly dlažební kostky, šrouby či matice. Od ozbrojených složek pak slzné granáty a někde se ozvala i ostrá střelba.
Oběti a útočníci 21. srpna 1969
- Při pouličních bojích bylo zastřeleno pět lidí: v Praze Bohumil Siřínek (14), František Kohout (18) a František Kruba (19), v Brně pak Dana Muzikářová (18) a Stanislav Valehrach (27). Mnoho dalších lidí pak utrpělo vážná střelná zranění s doživotními následky.
- Proti demonstrantům bylo celkem nasazeno kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra i na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. Zadrženo bylo asi 2400 demonstrujících lidí. 21. srpen se stal pro totalitní moc jedním z nejobávanějších výročí.
"Nikdy se nám ale i přes velkou snahu nepodařilo zjistit, kdo konkrétně střílel. Víme jen to, že v případě smrtelných zranění stříleli příslušníci Lidových milicí," shrnuje Povolný výsledky vyšetřování.
Střelbu milicionářů přičítají dnes policejní experti jejich špatné vycvičenosti, ale i strachu, který vojáci či policisté zvládali tehdy mnohem lépe.
Pouliční boje k večeru - například v Praze - vrcholily. Pořádkové síly začaly dokonce vyklízet pozice. Pražskou Národní třídu pak demonstranti zcela ovládli.
Proto v noci 21. srpna 1969 musely v Praze zasáhnout tanky 17. tankového pluku z Týna nad Vltavou. Teprve ony zlomily na náměstí Míru, Tylově náměstí či na Revoluční třídě odpor demonstrantů, kteří už neměli postupu obrněnců čím čelit. Dlažební kostky, jimiž zasypávali milicionáře či příslušníky SNB, jim byly k ničemu.
V pohotovosti ovšem byla i okupační sovětská armáda, i když bylo předem dohodnuto, že zasáhne jen v obzvlášť kritické situaci. Pokyn zněl jasně: nepokoje měly zvládnout československé bezpečnostní síly.
A není bez zajímavosti, že československým vojákům se do zásahů proti lidem vyloženě nechtělo. Zvláště ti v základní službě nejevili valné nadšení. Jakmile však na jejich hlavy začaly létat dlažební kostky, kusy prken či kovové matice, tak ztratili zábrany. "Dokud nám nepřilétly první dlažební kostky na hlavu a nezranily několik z nás, tak jsme zasahovat nechtěli," vypověděl jeden z vojáků.
"Majora Štotu, který se 20. srpna účastnil zásahu jednotky pohraniční stráže, trefily několikrát letící kameny. Pohraničníky okolo to natolik rozzuřilo, že je museli příslušníci SNB krotit, aby zásah proti demonstrantům nevyústil do krajnosti. I tak ale byli někteří demonstranti v blízkosti Ovocného trhu a Příkopů, kde byl major Štota zraněn, surově zbiti až do otřesu mozku. Další byli dokonce postřeleni. V Praze podlehli střelným zraněním tři mladíci," popisuje tvrdost zásahu bezpečnostních sil historik Povolný. Dva příslušníky Lidových milicí pak zasáhla vlastní střelba.
Mlácení lidí a střelba do nich zdeformovaly páteř národa
Brutalita bezpečnostních složek 21. srpna 1969 nalomila svým způsobem páteř národa. "Ve vědomí lidí způsobila zásadní zlom. Šlo o normalizační mezník," připouští Povolný.
Tisíce demonstrantů byly zatčeny, vyšetřovány a i v dalších letech perzekvovány. Řady odpůrců režimu následně výrazně prořídly. Veřejnost byla v šoku z toho, že pražské jaro 1968 přineslo obrovská očekávání společenských změn, avšak už o pouhý rok později Čechy a Slováky tloukli a zavírali jejich vlastní lidé.
PhDr. Daniel Povolný, Ph.D.
Magisterské studium absolvoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a postgraduální doktorandské na Filosofické fakultě Univerzity v Hradci Králové. Jako historik se věnuje československým dějinám v období 1945-1989, zvláště pak problematice Československé lidové armády, StB a VB v letech 1968-1969, ale také regionálními dějinami či osobě zakladatele značky Jawa Ing. Františka Janečka. Publikoval více než 70 odborných článků, je autorem či spoluautorem více než 10 knih a několika výstav k dané problematice. Před rokem mu vyšla ojedinělá kniha "Operace Dunaj - krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968". A nyní nově k 50. výročí dramatických protestů proti okupaci a normalizaci čs. společnosti "Den hanby - 21. srpen 1969 v ulicích českých a moravských měst".
V šoku ovšem byli i mnozí důstojníci, kteří 21. srpna 1969 veleli represivním ozbrojeným složkám. A někteří se přitom hodně snažili.
"Bez ohledu na to ale byli za své protiokupační chování v srpnu 1968 z armády či policie vyhozeni. Někteří byli při potlačování demonstrací aktivní i proto, aby zakryli své 'selhání' z roku 1968, kdy nesouhlasili s 'internacionální bratrskou pomocí', jak se také okupaci říkalo," vysvětluje Povolný.
Plukovník Ervín John velel například v březnu 1969 posádce v Jaroměři, kdy byla během tzv. hokejových událostí (nepokoje v mnoha městech po vítězství Československa nad SSSR 4:3 v hokejovém utkání na mistrovství světa - pozn. red.) davem lidí napadena sovětská vojenská nemocnice. Choval se velmi odvážně, když se postavil rozvášněným lidem a málem byl při tom zlynčován. Ministr obrany Martin Dzúr za to Johna dokonce odměnil. A přesto byl plukovník kvůli svým protiokupačním postojům v srpnu 1968 z armády posléze vyhozen. A stejný osud potkal i mnohaleté zasloužilé členy KSČ. Za "prohřešky" ze srpna 1968 nebylo při normalizačních čistkách slitování.
Z armády tak bylo v následujících letech při normalizačních čistkách vyhozeno přes 7000 vojáků z povolání. Ze Sboru národní bezpečnosti pak asi 4000 příslušníků. Pokud tedy mluvíme o zlomení páteře národa a zastrašení lidí na mnoho let, pak je namístě hovořit rovněž o zdeformování charakteru ozbrojených sil Československa. Změnily se až po pádu totalitního režimu.
VIDEO: Rok po vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy duněly v ulicích Prahy opět tanky. Tentokrát československé lidové armády. Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa.
