Kapské Město (od našeho zpravodaje) - Jihoafrická republika sice zůstává magnetem pro mnoho přistěhovalců z celého kontinentu, země se ale potýká i s opačným problémem: čelí velkému odlivu vlastních obyvatel.
Jedním z hlavních důvodů tohoto exodu je vysoká míra zločinnosti, a to té nejhorší - té, při níž jde o život.
V počtu vražd, znásilnění a ozbrojených vloupání patří JAR ke světové špičce. Každý den tu přijde o život cizím přičiněním více než padesát lidí a několik set domů je vyloupeno.
Obezřetnost, nebo paranoia?
"Když tu nebudu, ať si klidně odnesou, co chtějí, ale pokud bych měl být doma, až přijdou, nechci nic ponechat náhodě," vysvětluje Philippe, majitel realitní kanceláře na luxusním předměstí Kapského Města Hout Bay, proč je jeho dům zabezpečen téměř jako banka.
V každé místnosti je tlačítko, které v případě potřeby aktivuje alarm a přivolá ozbrojenou ostrahu, a pro případ, že by se chtěl majitel domu slunit na terase, kde žádné tlačítko není, má stejně vybavený dálkový ovladač.
Paranoia? Kdepak, jen špatné zkušenosti, tvrdí svorně Philippe i jeho sousedé. A každodenní zprávy v novinách popisující brutální zločiny jejich slovům přidávají na váze, přestože se návštěvník zvenčí jen stěží ubrání dojmu, že opatrnost (a zároveň zahořklost) zdejších bílých obyvatel už dávno překročila únosné meze.
A tak si nové generace potomků přistěhovalců z Evropy zvykají vyrůstat v klimatu permanentního obklíčení a při první negativní zkušenosti v nich rychle dozrává odhodlání odejít.
"Přemýšlím o tom, že si zkusím najít práci někde v zahraničí," svěřuje se 28letý stavební inženýr Jaco, který se přestěhoval z Kapského Města do klidnějšího Swellendamu poté, co se stal obětí přepadení.
"Seděl jsem v autě, když se najednou vedle okénka objevil mladík a ptal se, jestli nemám cigaretu. Vtom se na druhé straně objevil další a sotva jsem se k němu otočil, ten první máchl dovnitř vozu rukou, v níž držel nůž," popisuje Jaco.
"Naštěstí mě minul. Dupl jsem na plyn a chvilku ho za vozem vláčel. Nakonec jsem mu ještě přidal pár ran. Bývalo by mi hrozilo obvinění z ublížení na zdraví, nebýt toho, že ten nůž i s otisky prstů zůstal na podlaze auta," dodává.
Samopal a žádné slitování
Ze stejného důvodu se do Swellendamu odstěhoval i čtyřicátník Etienne, který dříve pracoval ve státních službách v Pretorii a dnes provozuje v historickém městečku na východ od Kapského Města penzion.
"Mně osobně se nic hrozného nestalo, ale matku nejlepší kamarádky mé dcery zabili před jejím vlastním domem, když volala o pomoc," říká Etienne.
"Ti lidé se před ničím nezastaví. Chodí dnes běžně vybaveni samopaly. A vzhledem ke všem alarmům, imobilizérům a dalším vymoženostem, které se teď používají, vlastně upřednostňují, aby byl majitel domu nebo vozu po ruce," vysvětluje.
I když by to na první pohled mohlo vypadat, že ekonomicky motivovaná kriminalita je jen velice krutým způsobem, jak se korigují propastné rozdíly v životní úrovni mezi černou většinou a bílou menšinou v zemi, realita je poněkud jiná. Obětí zločinu se totiž běžně stávají i další etnické skupiny a sociální vrstvy.
"Potkalo to už asi každého, snad pouze s výjimkou prezidenta," říká Zackie Achmat z nevládní organizace Treatment Action Campaign, který nedávno v restauraci přišel při ozbrojeném přepadení o mobilní telefon.
"Netýká se to jen lidí ze středních vrstev, i když jejich hlas je slyšet nejvíc, ale citelný dopad má zločin i na úrovni komunit v townshipech (chudinských sídlištích - pozn. red.). Mně klidně můžou třikrát sebrat mobil, ale někdo stejně jednoduše může přijít o život třeba kvůli svým botám nebo trošce peněz," vysvětluje Achmat.
A proto se i spousta černochů určitým místům raději úplně vyhne. Ostatně stejně jako policie, která je sice například v centru Kapského Města vidět doslova na každém rohu, ale v townshipech na uniformovaného policistu prakticky nenarazíte.
Vláda procitá ze spánku...
Jihoafrická vláda si naléhavost problému zjevně uvědomila až s blížícím se mistrovstvím světa ve fotbale a letos vyčlenila na boj s kriminalitou dodatečné zdroje.
"Je třeba připustit, že v oblasti udržování pořádku i soudního postihu pachatelů stále máme rezervy, ovšem statistiky naznačují, že první výsledky už se dostavují," snažil se v únoru v debatě o výdajích na boj proti kriminalitě zachovávat optimismus ministr financí Trevor Manuel.
Otázkou nicméně zůstává, kolik lidí takovým chlácholivým slovům uvěří. Zatím totiž spíše roste hněv nad benevolencí justice, která pachatele násilných trestných činů běžně pouští na kauci na svobodu.
Podle výkonného ředitele jihoafrického výzkumného institutu Plus 94 Sifisa Falaly je přitom nejvyšší čas, aby se státní orgány na problém začaly dívat jinak než doposud.
"Pokud takzvaní zločinci vniknou k někomu domů a povraždí celou rodinu včetně dětí, aniž by z toho materiálně jakkoli profitovali, není to zločin, ale terorismus," napsal Falala v komentáři pro list Sunday Times.
"Máme co do činění s teroristy, kteří znásilňují děti, aby nás vyděsili, nikoli proto, že by jim to poskytovalo sexuální uspokojení."
"Příliš dlouho jsme byli naivní, pojďme se nyní vážně bavit o tom, jak zkrotit terorismus, který se nám v Jižní Africe rozmohl a který každý den zabije mnohem více lidí než to, co lze označit za terorismus konvenčního typu," navrhl Falala.
...a exodus pokračuje
Než ale vláda toto volání vyslyší, je více než pravděpodobné, že odliv převážně bílých kvalifikovaných pracovních sil z Jižní Afriky do Austrálie a dalších anglofonních zemí bude pokračovat.
Zločinnost není jediným důvodem tohoto exodu. K deziluzi přispívá i vládní politika pozitivní diskriminace dříve utlačované černošské většiny, na kterou často doplácejí právě bílí, ale i míšenci či Indové.
Od roku 1994 opustilo Jihoafrickou republiku odhadem na dva miliony bělochů. Stovky dalších je každým dnem následují.
Hrozí tak, že z "duhového národa", jak pojmenovali post-apartheidovskou vizi JAR zdejší arcibiskup Desmond Tutu a první černošský prezident Nelson Mandela, brzy jeden pruh nadobro zmizí.
