Petr Kolář má za sebou dlouholeté zkušenosti v diplomacii, kdy byl českým velvyslancem v USA a kdy se jako první náměstek ministra zahraničí pohyboval v blízkosti nejvyšší politiky. Přiznává, že je "trochu cynický a autority už moc nerespektuje".
Když však v neděli na Facebooku zveřejnil komentář ke smrti amerického senátora Johna McCaina, který nám podle něj bude "strašně chybět", udělal v tomto ohledu velkou výjimku.
Je to i proto, že z doby svého působení ve Washingtonu, kde jste byl v letech 2005 až 2010, jste znal Johna McCaina osobně?
Já jsem se s ním nejvíce potkával kvůli jednáním o americkém radaru, pak kvůli otázce zrušení víz pro Českou republiku a rovněž v době českého předsednictví Evropské unii v roce 2009. Snažil jsem se ho co nejvíce exponovat, protože jsem věřil, a bylo to úplně jasné, že on je autorita, která rozumí hodnotě a důležitosti transatlantického spojenectví. A že je tím nejlepším, kdo může chřadnoucí povědomí o významu této vazby na obou stranách Atlantiku oživovat svým vlastním příkladem.
V roce 2008 jste přímo z Washingtonu sledoval jeho prezidentský souboj s Barackem Obamou. Jako diplomat jste musel zůstat nestranný, ale fandil jste osobně McCainovi?
Ano, on byl opravdu nadějí pro Evropu a Ameriku. Přiznávám, že jsem byl upřímně zklamaný, když volby prohrál. Ale zároveň musím říct, že nevím, zda jsem byl někdy tak dojatý a i přes jeho prohru pozitivně naladěný, když jsem sledoval jeho projev, v němž přijal volební porážku. A zároveň vyzval Ameriku a Američany, aby se sjednotili za svým novým prezidentem, Barackem Obamou.
Když jsem viděl, jak mu skládá poklonu, byl to jeden z nejdůležitějších, nejformativnějších politických zážitků v mém životě. V tom smyslu, jak se naplňuje podstata demokracie jako tvrdé politické soutěže. Tvrdého, až nekompromisního názorového střetu, ale s respektem k protivníkovi a se schopností přiznat porážku. S přijetím toho, že vyhrát může jen jeden, a teď se za ním zkusme jako národ spojit.
V životě jsem měl jen pár takových formativních momentů, dejme tomu na prstech jedné ruky.
Zemřel senátor John McCain. Člověk, kterého jsem obdivoval a nesmírně si ho vážil. Můj vzor. Byl a zůstane pro mne ztělesněním odvahy, cti, nezlomnosti a nepoddajnosti, principiálnosti i zdravě laskavé velkorysosti. Vždy stál na straně dobra a neváhal odhodlaně i s pokorou bránit hodnoty, které jsou mi drahé - svobodu, pravdu, vládu práva. Dokázal se tvrdě, neústupně ale i s respektem utkávat s názorovými oponenty, nikdy však nebyl tolerantní k netolerantním. Bude nám strašně chybět. Čest jeho památce.
Zveřejnil(a) Petr Kolář dne 26. August 2018
Amerika se následně nesemkla. Mám ale správný dojem, že právě i díky způsobu, jak McCain přijal porážku, ji přinejmenším v první chvíli přijali také republikánští voliči?
Přesně tak to bylo. Šlo o sebevědomí Ameriky, které McCain neponížil právě díky tomu, jak důstojně se choval. Naopak ho v tu chvíli ještě pozdvihl. Byl ztělesněním toho, jak jsme si Ameriku vždy přáli vidět a jakou jsem si ji já přál mít.
On představoval to, jak jsem si projektoval "americký sen". Ne, že mám ledničku, auto a dům, ale ve smyslu hodnot a principů, které vyznával a také žil.
Když jste zmínil radar a víza - to se intenzivně řešilo právě v roce 2008, uprostřed prezidentské kampaně. Měl John McCain, který byl kandidátem republikánů, čas se tomu věnovat?
V jeho případě bylo výhodou, že měl naprosto jasno. Nebylo potřeba s ním opakovaně a dlouze jednat, vysvětlovat. Byl jednoznačně na naší straně. Spolu s generálem Henrym Oberingem (tehdejším ředitelem americké Agentury pro raketovou obranu, MDA - pozn. redakce) pro mě byli dvěma jasnými pilíři, o které jsem mohl svoji argumentaci opřít.
Což platilo i o české snaze, nakonec úspěšné, zrušit víza. Mimochodem McCainův názor byl v tomto ohledu důležitý i pro Madeleine Albrightovou (bývalá americká ministryně zahraničí - pozn. red.) a demokraty. Mělo pro nás obrovskou cenu, že on a Albrightová měli k sobě navzájem vztah plný respektu a uznání.
Když jsme v roce 2014 odhalovali bustu Václava Havla v americkém Kongresu, tak jsme do debaty k Madeleine Albrightové úplně přirozeně přizvali právě Johna McCaina. Nebylo co řešit, do diskuse o Havlovi to byla jasná volba.
On ovšem dokázal být při politických jednáních i impulzivní a netrpělivý…
Vůči nám nikdy takový nebyl, ale dokázal vyjádřit svůj názor i bez afektu velmi jasně a tvrdě. Například během zmíněné debaty s Madeleine Albrightovou bylo zřejmé, že se nechce zaplétat do našich záležitostí, ale že nemůže nevidět a nevnímat, koho tady máme za prezidenta a jak se chová.
McCain tenkrát řekl, že některá vyjádření prezidenta Miloše Zemana jsou pro něj velmi zneklidňující. V originále bylo "disturbing". Kdy jste pak McCaina osobně potkal naposledy?
Právě při tom odhalení busty na podzim 2014. Komunikoval jsem však s lidmi z jeho institutu, hlavně s jeho ředitelem Kurtem Volkerem, který se loni stal zvláštním zástupcem Trumpovy administrativy pro Ukrajinu.
Celé pasáže nekrologů, které v neděli vyšly v amerických médiích, zmiňovaly současného prezidenta Donalda Trumpa. Jako McCainův protipól. Cítíte to tak?
Zatímco McCain málem umřel ve vězení v Hanoji, tak Donald Trump se vymluvil na zdravotní problém, snad mělo jít o ostruhy na patách, aby se z války ve Vietnamu vylhal. To je kontrastující, i když jsou oba republikáni. Je vidět, že není republikán jako republikán a že když dva dělají totéž, tak to rozhodně nemusí být to samé. Určitá pokora, která nás přesahuje a kterou McCain měl, Trumpovi naopak zcela schází.
Bojím se však, že pokud by si měla teď republikánská strana vybrat, zda má být trumpovská nebo mccainovská, tak podle toho, jak to vypadá uvnitř partaje, spíše tíhne k "trumpismu".
McCain byl republikán, který nezpochybňoval smysl politické korektnosti. Tedy slušnosti, respektu. Jenže to se teď vůbec nenosí. Teď je potřeba velkohubých sprosťáků, kteří se s tím nemazlí.
