Oslo - Takto v norském Oslu, v jednom z nejbohatších měst na celém světě, vypadají sídliště pro ty, kteří netrpí nedostatkem ani přehnaným blahobytem.
V západní části norské metropole, ve čtvrti Skoyen, stojí nedaleko místních dopravních tepen a loděmi nabité maríny několik řad čtyřpatrových domů z cihel.
Na vyzdobených balkónech se v neděli odpoledne sluní několik domácích.
Do domu s číslem osmnáct zabíhají děti. Zvědavé tváře malých chlapců na první pohled prozrazují, že jejich předkové se v Norsku nenarodili.
Nic z toho by nikoho nemohlo dřív zaujmout. To se ale změnilo v pátek 22. července, kdy jeden z obyvatelů této klidné a nenápadné čtvrti postavil před sídlo premiéra vůz s výbušninami a poté se po zuby ozbrojený vydal vraždit na ostrov Utoya.
Hodná a milá matka
Právě tady žil Anders Behring Breivik se svou matkou. Dodnes je tu na domu číslo 18 němý zvonek s nápisem Wenche Behring/A Breivik Geofarm, tedy její jméno a název společnosti, která Breivikovi umožnila nákup hnojiv na výrobu bomby.
I sem přijíždějí reportéři z celého světa, aby našli stopy nejhoršího útoku na Norsko od druhé světové války, který zřejmě spáchal jediný muž se záminkou zabránit muslimské imigraci do země.
Jenže odpovědí je ospalé místo bez vnějších vad na "kráse". Pokud by tu někdo hledal přízraky, tak tu straší jen "normálnost".
"Znala jsem Wenche Breivikovou. Byla to milá a hodná žena, potkávaly jsme se, jako s ostatními tady venku. Vždy jsme spolu prohodily pár slov, jako každý, jen ve smyslu, jak se máte," říká asi padesátiletá žena, která tu v šortkách a podprsence od plavek venčí svého psa.
"Novináři chtějí vědět, zda na ní nebo na jejím synovi bylo něco zvláštního, ale nebylo," dodává a mizí za hradbu cihel dovnitř řady domů.
Do školy s princem
Breivikova matka, zdravotní sestra v důchodu, se hned po útocích odstěhovala. Ale jsou to právě tato místa, kde budoucí vrah strávil většinu svého života.
Tady také chodil do školy. Cesta k jedné z nich, k Ris Skole, ukazuje, že Breivikovi nežili v luxusních poměrech. Výše od městského okruhu totiž řadové domky střídají rodinné vily uprostřed vlastních zahrad.
Luxusu se Breivikovi ale dostalo právě ve vzdělání. Navštěvoval například stejnou základní školu jako norský korunní princ Haakon.
Ti, co ho znali, jen ztěžka hledají vzpomínky, které by prozradily Breivikovy zvrácené sklony. Byl to slušný a tichý chlapec, shodují se naopak lidé ve Skoyen.
"Co mě stále budí ze spaní je to, že on není zrůda, je to normální norský kluk," cituje agentura Reuters Breivikova spolužáka, novináře Petera Svaara.
Plival a močil, kam neměl
Jiná spolužačka, Lina Engelsrudová, ale v místních novinách Aura Avis popsala Breivika jako dítě, které s chutí provokovalo. "Projevoval se jako tvrďák, který dělal věci, na které jsme my ani nepomysleli, plival a močil na sousedův sklep," uvedla.
Breivikovo dětství a dospívání ale přes veškeré kulisy "normálnosti" poutá pozornost psychologů. Média dala muži, který se doznal k teroristickým útokům v Oslu, přezdívku "maminčin chlapec". A rodinné zázemí, ve výše popsaných poklidných kulisách, podle všeho skutečně patří k jeho citlivým místům.
Zlobu ve svých zápiscích, které pyšně pojmenoval manifestem, totiž Breivik otáčí i proti své matce - stěžuje si v nich na příliš matriarchální výchovu a chybějící mužské autority, a to nejen ve své rodině, ale rovnou v celé společnosti.
Náročný otec
Breivikovi rodiče se rozvedli, když mu byl rok, a jeho otec-diplomat žije ve Francii. Přestože krátce po rozvodu usiloval o to, aby byl syn svěřen do jeho péče, kontakt se synem vymizel, když v pubertě začal mít problémy s chováním.
Breivikovy přečiny ale ani během dospívání nepřesáhly míru "normálnosti". Přidal se ke skupině sprejerů, kteří po zdech v Oslu stříkali graffitti.
"Breivik možná cítil, že nebyl tak dobrý jako jeho otec, ale to jsou jen spekulace," popsal jednu z možných vrahových frustrací agentuře Reuters Ragnhild Bjoernebekk z norské policejní školy, který se specializuje na násilné činy.
Jens Breivik, který během třicetileté diplomatické kariéry působil v Londýně, Teheránu a v Paříži, v reakci na zločin svého syna světu vzkázal, že se necítí být jeho otcem a že měl místo vraždění druhých zastřelit sám sebe.
