Kdy jste byli naposledy venku?
Bydlíme v Brooklynu vedle velkého parku a máme tříletého syna, a tak i během "lockdownu" (izolace, pozn. red.) jsme se snažili alespoň na hodinu nebo dvě jít každý den ven. Převážná většina obchodů, dětských hřišť a úřadů byla zavřená, ale lidi na ulici jste potkávali.
Park Slope, kde žijeme, obývají rodiny s dětmi, je to tu více rezidenční. Na Manhattanu, kam jsem jezdila natáčet, jsou převážně kanceláře a obchody, které jsou dál zavřené, a byl tam mnohem znatelnější rozdíl. Teď už je to pár dní, co New York spustil první fázi otevírání a život se pomalu vrací k normálu.
Z počátku se ven vůbec nevycházelo, lidé měli strach. V půlce dubna tu za jeden den zemřelo kolem 1000 lidí. V té době jsem třeba stála šestihodinovou frontu na nákup. Lidé si přinesli rozkládací židličky a knížky, nákupy se dělaly ve velkém a do obchodu pouštěli jen malé množství zákazníků.
Jaký to byl pocit, vidět prázdný Manhattan? Co pro vás byl nejviditelnější symbol toho, že je něco jinak?
Asi největší šok bylo to ticho. Na Manhattanu jste slyšeli zpívat ptáky, to jindy není možné. Pro Manhattan je charakteristický neustálý hluk. Městem denně proplují tisíce, miliony lidí, jsou tu zvuky neustále projíždějícího metra, troubení aut, typický newyorský šum. To ticho bylo až apokalyptické. Viděla jsem také mnohem více bezdomovců, protože kvůli čištění začali na část noci zavírat celé metro, kde bezdomovci normálně nocují. Na Broadwayi a 26. ulici jsem viděla rozdělaný oheň, na Páté avenue před noblesním obchodem lidské výkaly. Velkou část ducha Manhattanu tvoří i turisté a ti tu najednou nebyli.
Manhattan se rázem úplně změnil, jako kdyby to město umřelo. Duch města se vytratil.
Kdo je Bára Jíchová Tyson
Bára Jíchová Tyson je česká dokumentaristka, která žije od roku 2002 ve Spojených státech, kde vystudovala filmovou tvorbu na Massachusetts College of Art and Design. Její krátké filmy se promítaly na několika amerických festivalech, loni vzbudil velkou pozornost její snímek Hovory o nevěře.
Nyní pracuje na projektu Láska v kapitalismu a také na sérii rozhovorů o prožívání pandemie v New Yorku.
Vy jste začala o tom, jak lidé prožívají pandemii, točit dokument. Co chcete zachytit?
Jsem takový shromažďovatel materiálu. V půlce dubna jsem začala zaznamenávat rozhovory přes Zoom (služba umožňující videohovory, pozn. red.). Momentálně mám natočených asi 20 hodin, snažím se obsáhnout rozmanitou tvář New Yorku poznamenaného koronavirem, různé věkové i sociální skupiny.
První dva rozhovory byly hodně obecné a vlastně docela nezajímavé. Uvědomila jsem si, že většina lidí, kteří mají možnost být doma, bude ve velice podobné situaci. Nevychází ven, konzumují stejná média, čtou stejné články, možná více vaří.
Začala jsem jim tedy dávat úkoly, přes které se dají lépe vyvolat intimní příběhy a názory. Chci po lidech, aby si vybrali tři osobní předměty, které najdou u sebe doma - jeden, co symbolizuje život v New Yorku před nouzovým stavem, druhý, který vystihuje život v pandemii a co jim na New Yorku nechybí, a třetí předmět, který by mohl charakterizovat budoucnost, ať už jejich osobní, nebo budoucnost New Yorku. Za rok s nimi chci v těchto rozhovorech navázat.
Lístek do kina jako symbol pandemie
Opakují se některé věci, které si lidé jako symboly doby vybírají?
Je zajímavé vidět, jak skrz zvolené předměty lidé přemýšlejí, jak používají metafory nebo naopak jak je někdo doslovný. Několik lidí mi ukázalo průkazku na MHD, roušky, rukavice, fotografie, hodinky, suvenýry, kabelku… Zajímavá volba předmětu byl papírový kelímek na kafe, na kterém je napsáno "we are happy to serve you" (v překladu "rádi vás obsloužíme", pozn. red.). Špičkový zákaznický servis je popravdě symbolem města.
Je nějaký předmět, který vás zaskočil nebo překvapil?
Výstižný předmět byla dortová svíčka. Sfoukávání svíček na narozeninových oslavách možná bude patřit do minulosti.
Jaké byste si vybrala vy?
Jeden předmět, který pro mě charakterizuje New York před covidem-19, je možná lístek do kina. S manželem jsme na filmy chodili neustále. Obávám se, že malá, nezávislá kina tu zaniknou, i když si moc přeji, abych se mýlila.
Co vystihuje situaci v pandemii, je asi okno a náš limitovaný výhled z okna na jiná okna, jelikož jsme stále doma. A předmět, který pro mě charakterizuje budoucnost, bude klimatizace. Začíná se nám vařit planeta, léta tu začínají být neúnosná, 40 stupňů Celsia je v rozpáleném New Yorku normální letní den.
Dělala jste rozhovory nejen s Američany, ale i s Čechy, ať už v New Yorku, nebo Česku. Prožívali karanténu podobně?
Češi začali uplatňovat restrikce mnohem rychleji. Tady trvalo déle, než se začala dodržovat nějaká pravidla, ale zase to vycházelo víc od lidí samotných, protože tu dlouho chyběl jednoznačný postoj od politiků. Prezident Donald Trump celou situaci dost zlehčoval a od počátku vydával zmatečná a lživá vyjádření.
Je ale taky pravda, že je tu mnohem větší hustota lidí - představte si, že byste na prostor jedenapůlkrát větší než Praha namačkali lidi z celé České republiky. Navíc se tu každý den musí přepravit metrem tisíce zdravotníků a dalších lidí v první linii, jako jsou popeláři, prodavači, uklízeči, policisté, hasiči. Nešlo vše "zavřít" jako v Česku.
V New Yorku byl výrazně vyšší počet nakažených. V jednu dobu byly přeplněné nemocnice, k tomu v Česku nedošlo. Projevila se ta rozdílná situace ve vašich rozhovorech?
V nemocnicích byl větší nápor pacientů než za normálního chodu, ale nemyslím si, že kolabovaly. Znám kolem sebe spoustu lidí, kteří byli nakažení. Pár lidí, se kterými jsem dělala rozhovor, mělo přímou zkušenost se ztrátou blízkých kvůli covidu-19. V rozhovorech nabíraných v Česku jsem se s tím nesetkala.
Natáčela jsem například s americkou zdravotní sestrou, která byla sama nakažená a spousta lidí kolem ní zemřela. Jiné zkušenosti měli lidé, kteří pracovali z domova, a lidé, kteří museli pracovat i v nouzovém stavu, jako třeba deratizér, se kterým jsem natáčela - měl strach, že se nakazí, protože se musel denně dopravovat metrem. K této vlně strachu přispívala i média. Celý den jsme byli zásobováni články, grafy a apokalyptickými názory.
O přeplněných márnicích se psalo hodně.
Ze začátku to byl určitě šok, teď je to nová realita. Před asi 14 dny jsem šla po Manhattanu kolem nemocnice, kde byla zaparkovaná pojízdná márnice, hned naproti malému parku. Svítilo sluníčko a park byl plný lidi, panovala celkem dobrá letní nálada, ale takový je New York, lidé se rychle adaptují a život jde dál.
New York je více a více o penězích
Jsou části New Yorku, kde žijí bohatší lidé, kteří mohli odcestovat, a chudší, kde lidé zůstali. Zhorší podle vás koronavirus sociální rozdíly?
Pandemie zviditelnila nerovnoprávnost ve společnosti, rasismus a socioekonomické rozdíly, které se tu více a více prohlubují. Lidé s vyšším vzděláním, a tudíž s větší pravděpodobností na zisk vyšší mzdy mohli pracovat z domova s minimálním rizikem nákazy, nebo si mohli dovolit odtud odjet. Ti, kteří pracují za menší mzdu a často musí být fyzicky na pracovišti, byli tím pádem nákaze více vystavení. Mluvilo se o nakažených lékařích a zdravotních sestrách, ale v New Yorku se nakazila a zemřela také spousta pomocných pracovníků z nemocnic.
New York je bohužel více a více o penězích a sociálních rozdílech. Nyní obavy z covidu-19 nahradily denní protesty #BlackLivesMatter (v překladu "na životech černochů záleží", protesty nabraly na síle po smrti Afroameričana George Floyda, pozn. red.).
Jak se projevuje rasismus ve městě, jako je New York?
Můžu mluvit pouze za sebe, tedy se zkušeností bělocha. Ale za dvacet let, co tady žiji, určitě roste snaha být politicky korektní a uvědomovat si rasismus. Stále je však pravda, že pokud se v USA narodíte jako černoch, tak nemáte stejné možnosti jako ostatní. Diskriminace je hluboce zakořeněná a institucionální a kolikrát si ji sami neuvědomujeme. Kvůli nerovnoprávně nastavené společnosti mají černoši jiný start do života, častěji pochází z nefunkčních rodin, mají nižší vzdělání, a kvůli tomu ve velké většině vykonávají hůře placenou práci.
Jejich životní úroveň je nižší než u bělochů. Průměrná bílá americká rodina má majetek ve výši 170 tisíc dolarů (v přepočtu čtyři miliony korun), průměrná černošská rodina má majetek desetkrát nižší, tedy jenom 17 tisíc dolarů. To je nesrovnatelná propast. Pokud jste černoch, máte také vyšší pravděpodobnost, že skončíte ve vězení. A statisticky je i vyšší pravděpodobnost, že při zatčení zahynete v rukou policisty.
Americký sen znamená, že každý svou tvrdou prací může dosáhnout výrazného společenského vzestupu a zbohatnutí. To je pravda možná pro určitou skupinu lidí, ale určitě ne pro všechny a rozhodně ne pro černochy. Prezident Trump rasismus otevřeně podporuje svou antiimigrační politikou, on sám je příkladem chování, které brutalitu a nerovnoprávnost opravňuje. Když k tomu přimícháme nedostupnost dobrého vzdělání pro všechny bez rozdílu barvy pleti a rodinného zázemí, neexistující koncept veřejného zdravotního pojištění, neregulované ozbrojování obyvatel a opiátovou krizi, vyjde mi, že pojem americký sen bychom měli "vymazat ze slovníku".
Mluvila jste v rámci vašich rozhovorů i o této nerovnoprávnosti?
Jeden z mých rozhovorů o pandemii v New Yorku je s Kevinem D., který se narodil v Bronxu. Vzhledem k nečekanému vývoji situace se naše rozhovory přesměrovaly z pandemie na protesty. Mluvili jsme spolu i o jeho (ne)možnostech a rasismu. On sám má spoustu konkrétních příkladů nerovnoprávnosti, které my běloši nezažíváme a o kterých nemáme ani ponětí.
Třeba minulý měsíc ho šestkrát zastavili policisté, jen tak, na běžnou kontrolu. Já tu žiju 20 let a tuhle zkušenost nemám ani jednu.
Podhoubí pro demonstrace
Když se zaměříme přímo na protesty, které Amerikou hýbají po zabití George Floyda, jak bezpečně se teď cítíte v New Yorku? Máte místa, kam byste během demonstrací nešla?
Zúčastnila jsem se asi pěti protestů, na Manhattanu i v Brooklynu. A jsou to protesty bez násilí a provokací. Na noční protesty vzhledem k tomu, že jsem matka, nechodím. Několik dnů tu byl zákaz vycházení po osmé hodině večer, a to samozřejmě někteří lidé nerespektovali.
Myslím, že takový zákaz jen přiléval olej do ohně. Na Twitteru byly vidět i záběry brutality policie vůči klidným protestům, nájezdy policejního auta do davu lidi, neoprávněné násilí, násilí páchané na novinářích. Zvuky ambulancí ze začátku pandemie nahradily zvuky policejních vrtulníků, hlavně po sedmé večer, kdy nám neustále krouží nad hlavami a monitorují situaci.
Kdo všechno se do protestů zapojuje ve vašem okolí?
Do protestů se zapojuje nějakým způsobem většina lidí, co znám. Působí to jako skoro celý New York. Včera jsem byla fotit a protesty byly od středu Manhattanu až po Brooklyn (jižní část města, pozn. red.). Občas se různě pochodující skupiny střetnou a má to náboj energie. Demonstrace jsou stoprocentně oprávněné, poukazují na rasismus a rasisticky zaměřenou policejní brutalitu.
Tyto nepokoje nejsou nic nového, bublá to ve společnosti už hodně dlouho. Jiné je to, že vražda George Floyda byla natočená hned na několik kamer a prostřednictvím médií ji viděly miliony lidí, proto se stala takovým symbolem neoprávněné nadřazenosti bělochů v Americe. Lidé už té nespravedlnosti a brutality mají dost. Svou roli sehrálo i napětí, které bylo v lidech nahromaděné z dlouhého nuceného pobytu doma. Nouzový stav, karanténa kvůli koronaviru, zavřené školy, miliony lidí bez práce a spousta lidí, kteří stále čekají na slíbenou státní podporu - je z toho výborné podhoubí pro protesty.
Myslíte si, že New York současnou situaci zvládá? Jak moc se dodržoval zákaz vycházení?
Zákaz vycházení byl jeden z důvodů, proč se z poklidných demonstrací stávaly násilné akce. Zákaz udělal z poklidně demonstrujících lidí někoho, kdo porušuje pravidla. Je ale třeba říct, že podnětem k zákazu vycházení bylo noční rabování obchodů, které se dělo v určitých nákupních čtvrtích na Manhattanu. Vyplulo na povrch, že to v některých případech byly cílené akce malých skupin, které s protesty #BlackLivesMatter neměly nic společného.
Zároveň ale vidím rabování i jako způsob revolty proti nefungujícímu systému. Vlastně je to taková metafora toho, na čem nám opravdu záleží - klidné protesty za spravedlivé zacházení s černochy nikoho moc nevyburcují, ale vyrabované luxusní obchody ano. Během mého focení v jedné nákupní čtvrti v SoHo jsem viděla zakrvácenou krabici pantoflů za 600 dolarů (přibližně 14 tisíc korun, pozn. red.). To vnímám jako symbol nihilismu, konzumu a poddanosti kapitalismu.
Co chtějí protesty změnit a můžou vůbec?
Rovnoprávné začlenění černochů do společnosti. Myslím si, že je to naprosto normální a férový požadavek, který by se měl přestat ignorovat. Je tu spousta konkrétních nápadů a iniciativ, jak změnit legislativu.
Jeden ze sloganů na demonstracích je "defund the police" (Investujte méně peněz do policie, pozn. red.). Navrhuje se, aby se část už teď nadměrně vysokých investic do policie přesunula do místních komunit, sociálních služeb a vzdělání.
Dalším problémem souvisejícím s rasisticky motivovanou policejní brutalitou byla veřejná nedostupnost informací o nezákonném konání policie, které zůstalo často bez trestu a vysvětlení. To se díky protestům už změnilo. Větším problémem je ale vojenský trénink policie a její často až armádní vybavení, což se určitě přes noc nezmění.
Na co se po ukončení nouzového stavu, po pandemii a protestech těšíte vy?
Těším se, až se do New Yorku vrátí hluk, spěch a život. Přestože začala první fáze uvolňování, New York je stále takové dystopické město. Co se týče pandemie, vadí mi roušky. Chápu jejich smysl, ale vadí mi, že nevidím, jak se lidé tváří, nedostávám nonverbální zpětnou vazbu. Těším se, až roušky nebudou součástí každodenního života, ale zároveň mám strach, že tohle je jen nějaká předzvěst nové reality.
