Goudiry (Senegal) – Aliou Thiam sedí sklesle na lavici před svou chatrčí. Jedinou známkou života v jeho rodné vesnici na jihu Senegalu je občasné zamečení kozy a prskání výfuku obstarožního motocyklu.
Thiam má v hlavě jedinou věc: osmadvacetiletý vesničan je připraven opustit svou ženu, dvě děti i život, co dosud vedl. A vydat se za snem, který sdílí se spoustou dalších mladých Senegalců.
Ten sen má jméno Evropa.
"Tady nemám nic. Proto chci odejít, musím odejít," říká a pohledem sleduje několik mužů, kteří polehávají nedaleko ve stínu. Usnuli v tichu a dusném horku tohoto odpoledne.
"Jediná věc, která nás zajímá, je odchod odsud," řekl Thiam reportérovi Nadace Thomson Reuters. "Migrace rovná se úspěch."
Každý rok se na dlouhou cestu směrem na sever – do Evropy – vydávají tisíce Senegalců. Riskují své životy na zrádné cestě saharskou pouští a při plavbě na nafukovacích člunech přes Středozemní moře.
Většina z nich neuspěje. Mnozí zahynou.
Cejch ekonomického migranta
Senegal patří mezi desítku afrických států, z nichž pochází nejvíce imigrantů, kteří tento rok dorazili do Itálie. Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) k nim patří i Eritrea, Mali nebo Nigérie.
V každé z těchto zemí dochází k masivnímu porušování lidských práv, každá je ve větším či menším měřítku zasažena nějakým válečným konfliktem.
Mladí Senegalci ovšem neutíkají před válkou. Nesou si s sebou cejch ekonomických migrantů, v Evropě hledají lepší život pro sebe a své rodiny. Evropa je podle nich bránou k úspěchu, tou jedinou.
Tahle jejich víra v místní populaci zakořenila před mnoha lety. Od té doby se Senegalci znovu a znovu vydávají do Evropy – zejména do Francie –, do jejíhož koloniálního panství země kdysi patřila.
Odtud pak posílají domů svým rodinám peníze.
Nezaměstnanost a pomalé tempo, jímž se rozvíjí senegalské hospodářství, vyhání z domova čím dál víc mladých mužů – i mladých žen.
Závislost na penězích z ciziny
I když je Senegal jednou z nejstabilnějších demokracií v Africe, vykazující navíc jeden z nejslibnějších hospodářských růstů na kontinentu, činí průměrný výdělek v této zemi méně než sto dolarů (zhruba 2440 korun). Osmina práceschopné populace práci nemá.
S tím, jak rostl počet běženců mířících do Evropy, sílila v globálním měřítku i debata, zda by na ekonomické migranty nemělo být pohlíženo jinak než na ty, co prchají před válkou. To ale zase vyvolává obavy, že chudoba v zemi ještě vzroste, pokud Senegalci pracující v daleké cizině přestanou posílat peníze domů.
Thiam nemá – podobně jako většina jeho mladých krajanů v regionu Tambacounda na jihovýchodě země – pořádné vzdělání, ničím se nevyučil a je bez práce. Stejně jako ostatní má pocit, že ho vlastní vláda opustila a svět zapomněl. Hospodářský rozvoj se Tambacoundě vyhnul, možností zaměstnání je poskrovnu a stejně tak chybí i přeškolovací programy, které by zlepšily vyhlídky mladíků práci si najít.
"Po celém Senegalu, zejména však mimo Dakar, se rozmáhá pocit, že se tady nedá žít. Na rozdíl od Evropy," říká Jo-Lind Robertsová, vedoucí mise IOM v Senegalu. "Naděje na lepší život v zemi vyhasla."
Žádná práce, žádná budoucnost
Tambacounda je jedním z výchozích bodů, odkud tisíce Senegalců vyráží směr Evropa. Cestou přes Mali, Niger a Libyi, kde se po povstání proti Muammaru Kaddáfímu vytvořilo mocenské vakuum.
Dvě třetiny ze 700 tisíc obyvatel Tambacoundy žijí v extrémní chudobě. "Všichni tito mladí lidé jen tak polehávají a nedělají nic," říká El Hadži Sao, generální sekretář departmentu Goudiry, jednoho ze čtyř, z nichž sestává Tambacounda.
"To je dost na to, aby to vyvolalo nepokoje."
Činí se vlastně jen mladíci v hlavním městě regionu – v dřevěných boudách opravují motocykly, svařují nebo šijí oděvy. Mimo něj je však pracovních příležitostí minimum.
Tambacoundu tvoří především vyprahlá pustina s neobdělavatelnou půdou, ze které ční k nebi pár uschlých baobabů a kterou narušuje jen pár vesnic odříznutých od okolního světa.
"Najít práci, která je trochu lépe placená, je tady v Goudiry nemožné," říká pětatřicetiletý Jaja Diallo. Odchod do Evropy je pro něj jedinou možností, jak uživit ženu a děti. "Musím odejít," říká.
Desetina HDP
Mezi domky z nepálených cihel se střechou z vlnitého plechu ční několik nově postavených budov se stěnami z litého betonu. Krom jiných zdravotní středisko a škola.
Na střeše mají solární panely a satelitní disky. Nejlepší důkaz toho, jak důležité jsou pro region platby, které posílají domů Senegalci z Evropy.
"Vše, co tu vidíte, je od lidí, co odešli pryč. Financovali všechny tyhle věci," říká Músá Kebe. Do Senegalu se vrátil po téměř dvou letech strávených v Libyi. A teď zde založil sdružení usilující o rozvoj regionu.
"Pokud je někdo nemocný nebo potřebuje oblečení a jídlo, musíme volat těm, co odešli do Evropy. Pokud někdo zemře nebo se někomu narodí dítě, vždycky jim voláme, ať pošlou trochu peněz," vysvětluje.
Senegalští migranti loni domů poslali 930 miliard CFA franků, jimiž se platí ve dvanácti bývalých francouzských koloniích, tedy asi 1,6 miliardy dolarů. To je víc než celkový objem zahraniční pomoci.
A víc než desetina hrubého domácího produktu Senegalu.
Oficiální čísla by ale podle expertů ještě vzrostla, pokud by se započítávaly kufry s penězi, s nimiž mnozí Senegalci přijíždějí domů.
"Migrace není eldorádem"
Systém, který v Senegalu funguje, teď může změnit Evropská unie. Přílivu ekonomických běženců začala bránit, což zřejmě tyto zdroje příjmů výrazně sníží. Pro Senegalce pak bude i obtížnější nalézt práci, jak tvrdí Marta Forestiová z Institutu pro zámořský rozvoj se sídlem v Londýně.
Vláda Senegalu si je této hrozby vědoma, říká úředník tamního ministerstva zahraničí Serigne Gueye. Proto se snaží vytvořit nová pracovní místa v zemědělství. A proto poučuje potenciální migranty o nebezpečí, jež na ně při cestě do Evropy číhají.
"Migrace není eldorádem, o němž lidé sní – je to spíš putování do lvího chřtánu," vysvětluje ve své dakarské kanceláři.
Senegalské úřady však zároveň propagují Program na podporu iniciativ solidarity pro rozvoj (PAIDS). Senegalcům, kteří odešli do Francie, pomáhá shromažďovat jejich výdělky a investovat je do projektů v jejich rodné zemi. Ať už se jedná o malé solární elektrárny či vzdělávací střediska pro automechaniky.
"Migranti, kteří jsou jednou nohou ve Francii a druhou v Senegalu, hrají velmi důležitou úlohu – vzhledem k penězům, které posílají domů. Jsou hnací silou rozvoje," zdůrazňuje Raphael Renault, expert PAIDS.
Informovat lidi o rizicích migrace a zároveň spoléhat na platby Senegalců žijících ve Francii však podle Jo-Lind Robertsové nejde dohromady. Dlouhodobě je tahle strategie neudržitelná.
"Pouze dvacet až třicet procent těchto plateb se investuje do veřejných projektů, většina jde samozřejmě rodinám," zdůrazňuje šéfka mise IOM v Senegalu. "Rozvoj není možné nastartovat jen tak, během několika málo let. Takhle to nefunguje," tvrdí.
Generační propast
Úspěch, kterého dosáhli emigranti z Goudiry před několika desetiletími, inspiroval mladou generaci, aby následovala jejich příkladu.
Tisíce Senegalců zamířily do Francie v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy překotný hospodářský rozvoj přiměl francouzskou vládu, aby se snažila najmout levnou pracovní sílu ve svých někdejších koloniích.
Program řízené imigrace zastavila Francie v roce 1974. I ti, co tam pak přišli ilegálně, ale tvrdí, že si cestu do Evropy mohli finančně dovolit a že byla navíc bezpečná.
"Dobrodružství je vždy spojeno s problémy. Za našich časů ale žádné takové problémy, s nimiž se migranti setkávají dnes, neexistovaly," říká třiašedesátiletý Bocar Diallo. V sedmdesátých letech odešel do Libye, následně se dostal ilegálně do Francie, kde pak třiatřicet let pracoval v automobilce Renault a následně na letišti.
Mladí muži z Goudiry ale jako by varování neslyšeli.
Mají televizory a smartphony – pořízené vesměs z plateb, které poslali domů jejich příbuzní. S jejich pomocí sledují televizní programy a čtou vzkazy na sociálních sítích, které líčí život v Evropě v tak růžových barvách, že je nemožné tomuto vábení odolat.
"Sleduji Facebook, vidím samé pěkné fotky"
Samba Sidibe, stydlivý dvacetiletý mladík, říká, že mu jeho přátelé, jimž se do Evropy povedlo dostat, často volají a chlubí se novou existencí ve Francii, Německu či Itálii. "Jeden můj přítel mi volal a říkal, že život v Evropě je tisíckrát lepší než v Africe," tvrdí.
"Sleduji Facebook, vidím samé pěkné fotky – a to mě ponouká, abych odešel také," dodává.
Sidibe je jedním ze stovek mladých mužů z Goudiry, kteří se pokusili vyrazit na cestu do Evropy s pomocí toho mála peněz, které byli schopni ušetřit jeho nejbližší příbuzní. Svůj pokus ale musel vzdát.
Podle Sdružení navrátilců z Libye odešlo počínaje rokem 2013 z Goudiry do Evropy více než tisíc mladých mužů. Zatímco polovina z nich se na zaslíbený kontinent dostala, nejméně stovka cestou zahynula. Dalších 350 muselo být letecky přepraveno domů s pomocí IOM a vlád Senegalu a Libye.
Sidibe, který se domů vrátil loni, se podle svých vlastních slov ocitl v horší situaci, než si kdy dokázal představit.
"Nemohu tady ale jen tak sedět se založenýma rukama," vysvětluje ponuře s pohledem upřeným na podlahu chatrče. "Musím nějak nahradit peníze, téměř dva tisíce dolarů, které dali mí rodiče dohromady, abych jim pomohl dostat se z téhle bryndy. Pokud nenajdu práci, budu muset zkusit štěstí ještě jednou – a vydat se znovu na cestu."
Pokračování příběhů Senegalců, kteří se snaží dostat do Evropy, ČTĚTE ZDE.
