V Náhorním Karabachu, či spíše o Náhorní Karabach, se bojuje s větší či menší intenzitou už 30 let. Jak si vysvětlit nejnovější až brutální vyostření konfliktu, při němž jsou ostřelovány vesnice či okraje měst? Vedení Ázerbájdžánu dokonce vyhrožuje bombardováním arménské jaderné elektrárny Mecamor.
Jde o typickou ukázku toho, jak se komplikuje bezpečnostní prostředí nejenom v tomto kavkazském regionu, ale i v jemu blízkých zemích Středního východu. Dynamicky se dnes mění celý svět: vznikají nové bezpečnostní vazby, obnovují se ty někdejší, jiné naopak zanikají. Rodí se tedy i nová - spíše ale staronová - nepřátelství - někdy na život a na smrt. To je i případ obnovené války mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.
Nepřímo a nešťastně byla do tohoto konfliktu vtažena před časem i Česká republika se Slovenskem, respektive jejich zbrojařské firmy, dodávkami dělostřeleckých systémů do Ázerbájdžánu prostřednictvím třetí země.
Ázerbájdžán svou armádu již dlouhodobě posiluje, takže by nás nynější eskalace konfliktu neměla až tak překvapit. Dříve či později to muselo znovu přerůst v bezohlednou válku.
Významnou roli v ní kromě toho sehrává Turecko, které kvůli svým regionálním ambicím výrazně posiluje vztahy s Ázerbájdžánem, a tudíž i své pozice na Kavkaze. Turecko stálo od začátku tohoto konfliktu jednoznačně za Ázerbájdžánem: zejména dodávkami zbraní, čímž porušuje ne zcela přesně definované zbrojní embargo. S jeho podporou se navíc podle všeho přesunují do Ázerbájdžánu žoldnéřské islamistické skupiny ze Sýrie, což je mimořádně riskantní trend, který přispívá k další eskalaci konfliktu v Náhorním Karabachu. Jen tak brzy - ať už v "horké", či "studené" podobě - to tedy v této oblasti neutichne.
Kdo je Jiří Šedivý
- Absolvent Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově, brněnské Vojenské akademie a Vysoké válečné školy Armády USA.
- Postupně velel tankové rotě, praporu, pluku, byl náčelníkem štábu tankové divize. Posléze velel elitní brigádě rychlého nasazení. Ve válkou rozvrácené Bosně a Hercegovině velel českému armádnímu kontingentu v misi IFOR spadající pod NATO.
- Z funkce velitele pozemního vojska byl jmenován náčelníkem generálního štábu české armády (1998-2002). Dnes je vedoucím katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO.
Kdo v této válce tahá za slabší konec? Z posledního válečného výbuchu v roce 2016 vytěžila víc třímilionová Arménie. Jen připomínám, že Ázerbájdžán má přes devět milionů obyvatel. Nelze také pominout vlastenecké nadšení na obou stranách. Jak jsou na tom ozbrojené síly těchto zemí?
Zatím těžko říct, kdo ve znovuobnovené válce tahá za slabší či silnější konec. V minulosti ale v každém případě papírově slabší Arménie svým odhodláním i lepším zvládnutím a koordinací bojových operací Náhorní Karabach - de facto území Ázerbájdžánu s dominantně většinovou populaci Arménů - jednoznačně ovládla. A drží si Náhorní Karabach dodnes.
Arménům se podle všeho podařilo i nyní zastavit akce ázerbájdžánských ozbrojených sil. Jak říkám, papírově jsou Arméni sice slabší, avšak mnohem více motivovaní k boji. Kromě lepší morálky arménských vojáků můžeme opět hovořit o lepší přípravě a vedení bojových operací velením arménské armády, třebaže má její ázerbájdžánský protivník v počtech vojáků, ale i v modernější výzbroji citelnou převahu.
O vypjatém nacionalismu, vlastenectví a velkém odhodlání svědčí i prohlášení vůdce Náhorního Karabachu Arajka Harutjunana jít bojovat do předních linií. Odhodlání Arménů je zkrátka podle mě mnohem vyšší než početnějších, lépe vyzbrojených a Tureckem navíc podporovaných Ázerbájdžánců. Zatím se nicméně zdá, že ozbrojené síly - přesněji řečeno bojové akce - obou těchto protivníků jsou vyvážené.
Mám tomu rozumět tak, že Arméni bojují v Náhorním Karabachu za území, které považují za své. A možná i za své přežití?
V podstatě ano. Spory mezi Armény a Ázerbájdžánci sahají hluboko do minulosti - minimálně do dvacátých let minulého století. Pominout nelze ani tehdejší genocidu Arménů pod taktovkou Turecka. Arméni i proto dobře vědí, že nenajdou u svých protivníků žádné slitování. Bojují tedy o své životy, rodiny - a jak to chápou v samotném Náhorním Karabachu -, o svou domovinu. Tento jejich velmi silný vnitřní "motor" vyrovnává tedy handicap ve velikosti i vybavenosti ozbrojených sil.
A kdo vlastně tahá za nitky tohoto konfliktu? Není to i Rusko, které má od roku 1995 v Arménii 102. leteckou základnu a zároveň zřejmě vyzbrojuje i Ázerbájdžán? Vzpomínám si, že v někdejším konfliktu mezi Etiopií a Somálskem - ještě v dobách SSSR - podporoval Kreml oba státy. Pak ale "vypnul" dodávky zbraní a zásob Somálsku, které pak válku s Etiopií zákonitě prohrálo. Může si Rusko i v bojích o Náhorní Karabach znovu vybrat favorita, kterého podpoří a toho druhého potopí?
To je všechno pravda. Rusové ale podle mě nemají zájem na eskalaci války u svých jižních hranic, jakkoliv dodali Ázerbájdžánu nejmodernější zbraně - například tanky T-90, což je jeden z nejvýkonnějších bojových strojů současnosti. A jakkoliv prodloužili s Arménií smlouvu o přítomnosti ruské 102. letecké základy na jejím území až do roku 2044.
V hodnocení vztahu Ruska k Arménii či Ázerbájdžánu nelze také pominout rozporuplný vztah mezi Moskvou a Ankarou. Zatímco někde jsou tito dva soupeři, jinde se naopak domlouvají na spolupráci - ať už jde třeba o Libyi, anebo naopak Sýrii. Rusko ostatně dodalo i Turecku velmi výkonný protiletadlový a protiraketový systém S-400.
No a když to shrneme, tak možná existuje i dohoda mezi Ruskem a Tureckem, pokud jde o Náhorní Karabach: že tomu zkrátka nechají volnější průběh a nebudou do konfliktu přímo zasahovat. Rusko má ovšem přesto v každém případě mimořádný vliv na oba hráče tohoto konfliktu. Jen připomínám, že jde o republiky někdejšího Sovětského svazu.
Čistě teoreticky: Rusko se nepřikloní k Ázerbájdžánu kvůli své 102. letecké základně v Arménii. A nepodpoří ji i proto, aby se nedostalo do nežádoucího sporu s Tureckem, protože Ankara je na straně Ázerbájdžánu.
Jak moc nebezpečný je tento konflikt? Znovu se ptám i kvůli hrozbě Ázerbájdžánu, že může vybombardovat arménskou jadernou elektrárnu Mecamor. Pokud by se tak přece jen stalo, tak to by nepochybně odstartovalo možná až netušený bezpečnostní problém přesahující hranice této války.
Jde o mimořádně nebezpečnou výhrůžku, která se může stát za jistých okolností realitou. A rovněž ona vypovídá o nebývalé vyhraněnosti konfliktu v Náhorním Karabachu.
Připomínám, že v minulosti už Izrael vybombardoval jaderná zařízení Iráku a zvažoval útok na ta íránská. Neutišujme se proto myšlenkou, že se to nemůže stát v Arménii, byť je možná v tomto případě myšleno "jen" bombardování nejaderné části elektrárny Mecamor.
Věřím ale, že mocnosti či státy, které mají na Ázerbájdžán vliv - zejména tedy Rusko - podniknou všechny možné kroky, aby se útok na arménskou jadernou elektrárnu Mecamor neuskutečnil. Je zkrátka nutné podniknout vše pro to, aby na straně Ázerbájdžánu nenastal v politickém či vojenském vedení nečekaný zkrat v myšlení, který by mohl vést k vydání rozkazu zaútočit na Mecamor.
Ostatně ten, kdo v Baku tento útok zvažuje, by si měl uvědomit, že radioaktivitou by byla zasažena nejenom Arménie, ale i Ázerbájdžán.
Přece jen mám ale dojem, že světové mocnosti či společenství jsou nyní pohlceny pandemií covidu-19, Evropská unie pak brexitem či dohadováním o nouzovém rozpočtu a USA třeba prezidentskými volbami, takže konflikt v Karabachu nevnímají jako něco, čemu by měly věnovat prioritně pozornost.
Jde o palčivý problém celého tohoto regionu, a tudíž i konfliktu. Je to až příliš vzdálené a pro mnohé nezajímavé teritorium. Svět má momentálně jiné problémy s válkou na Ukrajině, v Sýrii… A není to tak dlouho, kdy ho plně zaměstnával Islámský stát.
Arménie i Ázerbájdžán mají prostě smůlu v tom, že nikdy nebyly středem pozornosti velmocí, a nikdo proto nemá zásadní zájem - natož pod tíhou problémů, které jste zmínil - se v této oblasti angažovat.
Kolik podobných zamrzlých konfliktů na území bývalého Sovětského svazu vlastně je? Jen namátkou: Podněstří a na východní Ukrajině Doněck, Luhansk…
Válka navíc stále doutná v Čečensku. A jednoduché to není ani v zemích, které s Čečenskem sousedí. Vůbec se třeba nemluví o hraničních sporech mezi Ruskem a Čínou, které byly v minulosti poměrně horké, takže přerůstaly v zatím trpěné excesy. V okolí Ruska je zkrátka a dobře problémů víc než dost.
A to nemluvím o Severním ledovém oceánu, kde se soutěží o to, kdo ovládne takzvaný Lomonosův útes. Pokud by totiž byl součástí euroasijské desky, tak může Rusko v této oblasti s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu těžit ze dna oceánu. Spory o tom, kam vlastně tato oblast patří, mohou v budoucnu vyústit v potenciálně velmi nebezpečné konfrontace.
Jak v kontextu napjaté bezpečnostní situace ve světě vnímáte nedávné oznámení ministryně financí a ministra obrany, že Česko - přes všechna ujištění spojencům v NATO - nesplní do roku 2024 závazek výdajů na obranu? Ten měl v tomto roce dosáhnout dvou procent HDP.
Toto prohlášení bylo ale vzápětí revokováno na schůzce nejvyšších ústavních činitelů. Nicméně problém, zda máme dostát svým slibům a závazkům vůči NATO, se i přesto vrátí časem znovu do hry. Ministryně financí Alena Schillerová mluví totiž jako finančník, který si umí představit vývoj rozpočtu v budoucích letech. Možná tedy s prohlášením o škrtech v rozpočtu na obranu vyrukovala až příliš brzy. Vnímejme podtext jejích slov.
A ten je?
Výši obranných výdajů v následujících letech bude i kvůli ekonomickým problémům způsobeným pandemií řešit až příští vláda. Škrtům se tedy kvůli obrovským rozpočtovým deficitům armáda, bohužel, v následujících letech nevyhne. Stačí se podívat na trajektorii zadlužování státu. A nebude to jen problém České republiky.
Počítá s tímto vývojem velení armády?
Zatím ten problém vůbec nevnímá. Spoléhá na to, co říkají a co mu slibují politici.
Sliby o tom, jak bude do různých modernizačních projektů zapojen český průmysl, jsou sice hezkým politikem, avšak ve skutečnosti to většinou byly a jsou jen prázdná slova. Stále mluvíme o podpoře českého obranného průmyslu. Po pravdě ale není tak významná, jak z prohlášení politiků vyplývá a jak by si český průmysl v této složité době zasluhoval.
Mluvíme tu o riziku, že armáda bude muset kvůli škrtům, které si podle vás stále nepřipouští, zastavovat či rušit již rozjeté modernizační projekty, do nichž mezitím investovala miliardy?
Pokud se v uvažování armády nic nezmění, tak některé modernizační projekty nemusejí být opravdu v budoucnu dokončeny. Znovu říkám: armáda tento problém či velké riziko zatím nevnímá. Avšak teprve tvrdá realita ji podle mě probudí a donutí v následujících letech přemýšlet o tom, jaké jsou skutečné priority jejího rozvoje a jakou cestou se hodlá ubírat ve zcela jiných rozpočtových možnostech Česka.
