Rozhovor: Za invazí stál vojenskoprůmyslový komplex

Jiří Just, spolupracovník Aktuálně.cz
21. 8. 2011 12:52
Zpravodaj sovětského listu Izvěstija o Pražském jaru a sovětské okupaci ze srpna 1968
Foto: Jiří Just

Moskva (od spolupracovníka Aktuálně.cz) - Uvolnění komunistického režimu zasáhlo do jeho života hned několikrát. Vladlen Krivošejev je jedním ze sovětských novinářů, kteří invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažili na vlastní kůži.

Původem ekonom byl do Prahy poslán v roce 1965 po sesazení Nikity Chruščova, a to víceméně za trest. Sovětským čtenářům deníku Izvěstija mimo jiné přibližoval podstatu ekonomické a společenské reformy v Československu.

S reformami Oty Šika a Alexandra Dubčeka podle svých slov sympatizoval a nikdy pro ně ve svých článcích nepoužil - sovětskou propagandou šířené - slovo kontrarevoluce.

Do posledního okamžiku prý nevěřil, že projekt socialismu s lidskou tváří tak tvrdě utnou tanky spřátelených armád. Invaze ho prý tehdy doslova zdrtila.

Aktuálně.cz: V Praze jste jako novinář pracoval v druhé polovině 60. let, tedy ve velmi významném období pro Československo. Jak jste se tam dostal? Proč vás poslali právě k nám?

Byla to velmi složitá doba. V Izvěstiji jsem pracoval od roku 1961 a za pár let jsem vystoupal až na post zástupce redaktora redakce domácího zpravodajství, sportu a kultury. Tehdy jsem měl dobrý vztah s šéfredaktorem Alexejem Adžubejem (vlivný sovětský novinář, manžel Chruščovovy dcery Rady - pozn. red.). Když byl Adžubej po sesazení Chruščova v roce 1964 donucen odejít, začali se zbavovat těch, kteří s ním těsně spolupracovali.

Já se ničím neprohřešil, tak se rozhodli mě někam zastrčit. Neměli vlastního zpravodaje v Praze a chtěli tam vytvořit novou redakci. Sám netuším, proč tam poslali zrovna mě. Jazyk ani zemi jsem neznal, nikdy jsem se nezabýval mezinárodním děním. Měl jsem zkrátka štěstí.

A.cz: Byla to vaše první cesta do Československa?

Ještě předtím jsem byl v Československu asi v roce 1956 jako vedoucí skupiny studentů. Hodně jsme jezdili, ale velmi málo jsem viděl, protože jsem měl moc práce. Ta cesta na mě neudělala velký dojem. Když jsme ale s manželkou přijeli v roce 1965, zalíbilo se nám tu. Na rozdíl od Sovětského svazu bylo vše čisté, upravené.

A.cz: Na vlastní oči jste mohl pozorovat změny ve společnosti. Jak jste je, jako sovětský občan, vnímal?

Velmi pozitivně. A nejen já, ale i naši diplomaté. Dokonce jsem o změnách psal v rubrice Zkušenosti přátel, kde jsem postupně vysvětloval obsah Šikovy ekonomické reformy. Články měly úspěch. Chápali jsme totiž, že se reformuje to, co jsme také měli reformovat. U nás nic podobného nebylo. Až Gorbačov se snažil zopakovat to, co dělal Dubček.

A.cz: Nezměnila vaše redakce názor, ani když byl v lednu 1968 od moci odstraněn Moskvou podporovaný Antonín Novotný a do čela KSČ se postavil Alexandr Dubček? Nechtěli, abyste změnil styl?

Nic takového si nevybavuju. Ani když potom začala hysterie, že v Československu dochází ke kontrarevoluci. Já slovo "kontrarevoluce" nikdy ve svých článcích nepoužil.

Když se situace mezi Prahou a Sovětským svazem začala vyostřovat, rozhodli jsme se s ostatními sovětskými zpravodaji, že je nutné jet do Moskvy a informovat nadřízené, co se ve skutečnosti děje - že u vás není po kontrarevoluci ani vidu, ani slechu a velvyslanectví lže. Volba padla na mě.

Po příjezdu shromáždil šéfredaktor redakční radu, asi šest lidí. Začal jsem jim vyprávět, jak to u vás vypadá a že probíhá normální proces ekonomické a společenské přestavby. Všichni zasmušile mlčeli, nikdo se na nic nezeptal. Bylo vidět, že se jim moc nelíbilo, co slyšeli. Poté si vzal slovo šéfredaktor a na to, co řekl, nemohu zapomenout: "Vladlene, vy jste tam. Lépe víte, co se tam děje. Důvěřujeme vám, klidně pracujte dál."

A.cz: Novináři se během své práce často setkávají s politiky. Co vaše první setkání s Alexandrem Dubčekem?

Poprvé mi o něm vyprávěl Bohuslav Chňoupek, zpravodaj slovenského deníku Pravda v Moskvě a pozdější ministr zahraničí. Řekl mi, že byl z Moskvy odvolán, aby se stal šéfredaktorem týdeníku Predvoj. Ten založil Dubček, tehdy první tajemník Komunistické strany Slovenska, aby vedl polemiku s Ondrejem Klokočem, šéfredaktorem Pravdy, který přestal poslouchat ÚV KSS a prováděl svou redakční politiku.

To mě překvapilo. Místo toho, aby Klokoče vyhnali a zbavili funkce, založili nový orgán, který s ním povede diskusi. A to byla Dubčekova koncepce - bez opozice nelze určit správný směr své politiky. Byl to rozený demokrat.

A.cz: Jak to proběhlo?

Seznámil mě s ním právě Chňoupek. Do Prahy přijel na jednání s delegací Komunistické strany Slovenska. Chňoupek mě pozval na posezení v jednom hotelu na Václavském náměstí. Dubček si mě posadil vedle sebe a hned začal urážet prezidenta Novotného.

Je takový a makový, nerozumí Slovákům a má ke Slovensku špatný vztah, To se kvůli němu špatně rozvíjí a tak dále. Bylo nepříjemné ho poslouchat. Vstal jsem a řekl, že půjdu. Vzal mě za ruku a řekl: "Sedni si a poslouchej". S kyselým obličejem jsem přemýšlel, jestli to není jen nějaká provokace. Za necelé tři roky to na lednovém plénu ÚV KSČ zopakoval přímo Novotnému.

A.cz: Bavili jste se s Dubčekem někdy o invazi do Československa?

Přímo ne. Ale v dubnu 1968 došlo k něčemu, co invazi na pár měsíců oddálilo. Tehdy si mě Dubček nechal zavolat, že potřebuje, abych poslal přes své kanály tam nahoru (přímo Brežněvovi neřekl) telegram. V něm stálo, že v předsednictvu ÚV KSČ byla provedena personální výměna určitých lidí, kteří Moskvu dráždili.

Měl jsem jen obyčejný telefon. Přímé spojení s vedením země bylo jen na velvyslanectví a obchodním zastupitelstvu. Bylo mi zcela jasné, že na ambasádu mě nepustí, proto jsem šel do obchodního zastupitelstva. Věděl jsem totiž, že náš zastupitel, který dobře znal ekonomiku země a věděl, že v Československu není žádná kontrarevoluce, nemá příliš v lásce našeho velvyslance. A on opravdu nechal telegram poslat.

Až potom jsem pochopil, proč to Dubček udělal. Nechtěl hlásit přímo Brežněvovi, že vyplnil jeho příkaz, ale zároveň mu chtěl dát vědět, že došlo k určitým změnám. Ten telegram podle mě oddálil invazi o tři měsíce.

A.cz: Měl jste možnost s Dubčekem hovořit před srpnovou invazí?

Tři dny před ní - na jedné recepci na Pražském hradě. Když se hosté začali pomalu rozcházet, pozval mě k sobě do salónku. Byli tam i ministr obrany Dzúr, premiér Černík a další členové vlády. Spolu s Černíkem se snažil zjistit, co vím o možném vývoji situace. Já ale popravdě nevěděl nic.

A.cz: Cítil podle vás, co se v nebližších dnech stane?

Cítil, jen nevěděl, kdy k tomu dojde. Byl ve špatném stavu, vypadal velmi unaveně. Hovořili jsme spolu asi 40 minut a on si pořád stěžoval, že mu Moskva nedůvěřuje. Říkal mi, že v Sovětském svazu prožil 17 let a nikdy by ho nezradil.

A.cz: Co jste dělal, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy?

Večer před invazí ke mně přišli Zdeněk Hoření, tehdejší zpravodaj Rudého práva v Moskvě, a překladatel Semjon Miller, který spolupracoval s Izvěstijí. Mám pocit, že jsme pili i něco tvrdšího než kávu a debatovali o invazi.

Já tehdy nevěřil, že Moskva pošle armádu. Zdálo se to absurdní, Sovětský svaz by se tím ve světě zdiskreditoval. Hoření se mnou souhlasil, Miller naopak tvrdil, že od Sovětů je možné čekat všelicos. Nikdo z nás si ale nepředstavoval, že to může být tak divoké, jak to bylo.

Před půlnocí jsme se rozloučili a Hoření se rozhodl ještě zajít na předsednictvo ÚV, kde se mělo jednat o tom, jestli nepošlou Dubčeka na vynucenou půlroční dovolenou, nebo ho rovnou nesesadí. Já jsem ještě dodělával jeden materiál, když najednou zazvonil telefon. Na druhé straně byl Hoření, který mi říká: "Gratuluji, vaši jsou už v Praze." Nejdřív jsem myslel, že žertuje. Pak jsem ale zaposlouchal a uslyšel hukot letadel mířících na Ruzyni.

Bylo to hrozné. Onemocněl jsem, rozbolelo mě z toho srdce. Pro mě to byla hrozná rána.

A.cz: Jak se k vám chovali českoslovenští kolegové a přátelé?

Nic se nezměnilo. Všichni věděli, že jsem podporoval Dubčeka. Dokonce mi přišli na pomoc, když mi v redakci odpojili proud a na dveře namalovali šibenici. Byl jsem asi jediný sovětský novinář, který v ty dny volně jezdil po Praze. Na rozdíl od nich jsem mluvil česky, na přední sklo jsem si pověsil vlaječku Za Dubčeka a bez problémů jsem jezdil po městě.

A.cz: Brežněv se prý dlouho bránil silovému řešení situace. Kdo ho podle vás přesvědčil k invazi?

Myslím si, že za tím stál vojenskoprůmyslový komplex. Na produkci komplexu připadalo přibližně 80 procent celé průmyslové výroby země. Proto u nás bylo všechno na houby. Všechny prostředky se dávaly na děla a kulomety, aby SSSR udržel rovnováhu s Amerikou.

Oni chtěli v Československu postavit sovětskou základnu. Kdyby byl náš velvyslanec chytřejší, mohl se dohodnout ještě s prezidentem Novotným na rozmístění našich vojsk v zemi. Je pravdou, že Moskva Novotného čtyřikrát žádala, aby přijal sovětskou armádu, ale on byl vždycky proti. Říkal, že Čechoslováci by to nepochopili. Kdyby na něj víc zatlačili, bylo by tehdy vše bez problémů.

A.cz: Předpokládám, že kvůli vašemu vztahu k reformám byl velký tlak, abyste Prahu opustil...

Velvyslanectví nakonec dosáhlo, aby mě z Prahy odvolali, protože jsem se prý choval vyzývavě, proti politice strany a vlády, že jsem na straně kontrarevoluce. Dva dny po invazi přijel do Prahy zástupce šéfredaktora pro ideologii, aby mě odvezl. Tři hodiny jsem ho vozil po Praze mezi těmi tanky. Vlastníma očima viděl, jak byly obstoupeny rozhněvanými Pražany, viděl ty bezradné chudáky vojáky, kteří často ani neměli představu, kam přijeli.

Po návratu do redakce zavolal do Moskvy šéfovi. A já slyšel první jeho větu: "Vladlen má pravdu." Pak jsem odešel, abych jim nepřekážel v rozhovoru. On mě pak zavolal, abych si promluvil s šéfredaktorem. "Vladlene, pokračuj klidně v práci," řekl mi. Patnáctého října jsem stejně musel odjet. Do té doby jsem ale zveřejnil mnoho článků o tom, že se život v Československu pomalu vrací do starých kolejí, a proto vojska mohou být stažena.

A.cz: Jaký byl váš další osud po návratu z Prahy?

Nějakou dobu jsem pracoval v Izvěstijích. Přeložili mě ale do nedělní přílohy, do rubriky dopisů. Dál už byly jen dveře na ulici. Tam jsem také za nějakou dobu skončil. Pak jsem už nedostal práci v žádných novinách. Přátelé mi pomohli najít místo v odborové organizaci turismu, kde jsem nakonec pracoval 18 let. Stal se tak ze mě specialista na turismus.

Když v roce 1985 přišel k moci Gorbačov, byl jsem pozván do Institutu ekonomiky světového socialistického systému. Nabídli mi místo vedoucího československé sekce. Koncem osmdesátých let jsem se seznámil s Valtrem Komárkem a krátce jsem pracoval v jeho Prognostickém ústavu. Seděl jsem tehdy v jedné kanceláři s Václavem Klausem.

A.cz: Setkal jste se po sametové revoluci ještě s Alexandrem Dubčekem?

Náhodou jsme se setkali na schodech v československém Parlamentu. Bylo to v roce 1992, krátce před jeho smrtí. Byl takový posmutnělý. Až potom jsem si uvědomil, že se na mě určitým způsobem zlobil, že jsem ho ani jednou nenavštívil v jeho bratislavském vyhnanství. To mi je doposud líto.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Dva mladíci nepřežili v Dobřichovicích pád z továrního komínu

V Dobřichovicích u Prahy spadli v noci na dnešek dva muži z továrního komína. Jeden byl na místě mrtvý, druhý zemřel po převozu do nemocnice. Okolnosti nehody policisté vyšetřují, řekla ČTK policejní mluvčí Michaela Richterová.

"Jeden z mužů při pádu utrpěl zranění neslučitelná se životem a na místě zemřel. Druhého muže transportoval vrtulník do pražské nemocnice, svému zranění ale později také podlehl," uvedla mluvčí.

Příčinu a okolnosti kriminalisté vyšetřují, k dokumentaci využili i dron. Co muži ve věku 25 a 27 let na komíně dělali, zatím není jasné. V případu byla nařízena soudní pitva.

Další zprávy