Praha/Gevgelija (Makedonie) – Makedonie je rozlohou v porovnání s Českem třetinová. Navzdory své velikosti se musí vyrovnat s ohromným přílivem uprchlíků. Tisíce běženců z Blízkého východu i Afriky se shromažďují na nádraží v příhraničním městě Gevgelija a čekají na vlak na sever země – na hranice se Srbskem.
Balkánský stát kvůli počtu migrantů dokonce v srpnu vyhlásil mimořádný stav a dočasně uzavřel hranice s Řeckem. Policie při zásahu použila slzný plyn. Etnolog Michal Pavlásek byl jen pár set metrů od policejní linie. V Makedonii uprchlíkům dobrovolně měsíc pomáhal.
Se zoufalými migranty především ze Sýrie mluvil a je s nimi dál v kontaktu. Na Facebooku proto mohl porovnat, jak je cesta za lepším životem poznamenala. "Některé bych vůbec nepoznal, měl jsem pocit, že zestárli o několik let, jsou hubenější, říkali, že strávili třeba týden bez jídla," líčí.
Michal Pavlásek v druhé části rozhovoru také popisuje, jak někteří Makedonci hbitě zareagovali na masivní příliv uprchlíků: "Prodávají cigarety, sim karty s mezinárodním voláním a podobně. Potraviny jsou předražené, voda taky, nabíjení mobilů stojí opravdu dvě eura," líčí.
První část rozhovoru s Michalem Pavláskem ČTĚTE ZDE.
Aktuálně.cz: Jak vypadá "průměrný" uprchlík, kterému jste pomáhal? V Česku se šíří představa, že uprchlíci jsou maskulinní dvacetiletí chlapci s iPhony…
Michal Pavlásek: Určitě v médiích existuje jakýsi univerzální obraz uprchlíků. Ale já mám pocit, že je to spíš taková mozaika. Že prchá hodně lidí mladšího věku a jedná se o muže, je pravda. Odhadoval bych to na nějakých 60 procent, což je logické a lehce zdůvodnitelné.
Pokud má někdo opustit rodinu a svou zem, cesta do Evropy je nesmírně drahá a častokrát ti lidé odchází jen díky tomu, že prodali majetek, pak je logické, že odchází spíš mladí muži. Navíc mají největší šanci uplatnit se na trhu práce na Západě. Mezi utečenci je i mnoho lidí, kteří odmítli nastoupit na vojnu – ta se rovná nástupu do války, to je potřeba zdůraznit. Vojenská služba je spojená s válečným konfliktem.
Samozřejmě ale nelze opomenout zbytek. Jsou to rodiny s dětmi, velké rodiny. Viděl jsem i dvacetileté mladíky, kteří cestovali se svými prarodiči. Nebo naopak odchází rodiče, kteří už mají děti v Německu. "Typů uprchlíků" je hrozně moc. Je to samozřejmě dáno tím, že situace rodin v domovských státech jsou individuální a právě proto není dobré hovořit o "průměrném uprchlíkovi," protože pak vytváříme představu, že někdo takový opravdu existuje. Jsou to lidé, za kterými jsou pestré individuální osudy a odlišné příběhy.
A.cz: Jak je to národnostně?
Nejvíce je Syřanů. Teď jsem viděl současné národnostní statistické rozdělení uprchlíků přímo z Makedonie, jež vychází z údajů z policejní stanice, která vydává dokumentaci pro průchod zemí. Je tam uvedeno, že 80 procent uprchlíků tvoří Syřané, poté to jsou Afghánci a Kurdové z Iráku, Iránu nebo Turecka.
Ale i tato čísla se dají relativizovat, protože v době, kdy zemí procházel největší počet uprchlíků, i sami policisté běžencům říkali, aby nečekali na dokumenty a koupili si rovnou jízdenku. Navíc lidé, se kterými jsem hovořil, říkali, že mnoho uprchlíků se za Syřany jen vydávalo. Fungovala tam taková šedá zóna. Makedonie je pro běžence jen tranzitní země a dobře si to uvědomuje.
Kdo je Michal Pavlásek?
Michal Pavlásek vystudoval etnologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti působí v Etnologickém ústavu Akademie věd. Pomoci uprchlíkům do Makedonie se vydal na začátku července spolu se svým kamarádem. Původně chtěl běžence převážet z jihu země na sever. Nakonec se těžištěm jeho dobrovolnické činnosti stala distribuce balíčků s jídlem a hygienickými potřebami na nádražích na hranicích s Řeckem a Srbskem. V Makedonii, do které denně vstoupí až 5 000 uprchlíků z Blízkého východu, strávil zhruba měsíc.
A.cz: Takže uprchlíci neměli doklady, když se vydávali za někoho jiného?
Někteří ano, ale spousta ne.
A.cz: Mají mobily?
Jasně, všichni.
A.cz: Čím to je, že běženci na jednu stranu nemají základní doklady, ale mají mobily? Mnozí odborníci říkají, že je převaděčské skupiny instruují, aby doklady zahodili a nenechali si v Maďarsku sejmout otisky prstů, protože pak by tam byli automaticky z jiné země EU vráceni.
Je to zajímavý problém… Spoustu běženců jsem s pasy viděl, ale na druhou stranu spousta je rozhodně neukazuje, protože se právě toho bojí. Zároveň si nechtějí nechat sejmout otisky prstů.
Na místě jsem potkal i novináře, který s uprchlíky absolvoval celou cestu až do Německa, a když je policie kontrolovala, řekli, že pas nemají. Takže ano, bez dokladů lze hranice projít. V tom smyslu, že sdělí své jméno, případně příbuzné a bydliště, které se pak v azylovém řízení ověřuje spolu s dalšími údaji.
Co se týče iPhonů, musíme si uvědomit, že v jejich domovských zemí má chytrý telefon v podstatě každý, je to tam svázané s určitým společenským statusem. Já mám jen hloupý telefon, ale v jejich zemích je úplně běžné, že lidé mají smartphony.
Je to také velmi praktická věc pro samotnou migraci - díky různým aplikacím jsou v kontaktu s dalšími lidmi, kteří jim říkají, jestli a kde je cesta bezpečná a podobně.
A.cz: Zpravodaj České televize David Miřejovský v jedné z jeho reportáží říkal, že v Makedonii je poměrně hodně Bangladéšanů, kteří mezi Syřany a dalšími prchají zejména z ekonomických důvodů. A na ně se uprchlíci z Blízkého východu dívají skrz prsty, protože podle nich nemigrují z "opravdových" válečných, humanitárních nebo bezpečnostních důvodů. Zaznamenal jste tento trend i vy?
Ano, je to tak. I takové lidi jsem v Makedonii potkal a hovořil s nimi. Já bych to ale nezdůvodňoval ekonomickým aspektem, jsou to takzvaní Climate Change Refugees, tedy lidé, kteří odchází, protože se v jejich zemi z důvodu globálního oteplování nedá žít. Motivace jejich odchodu jsou špatné přírodní podmínky.
A.cz: Jak na ně tedy reagují běženci, kteří prchají kvůli válkám nebo diskriminaci?
Jak jste říkal, dívají se na ně trochu skrz prsty, pokud bych měl generalizovat. Ale slyšel jsem od Syřanů spoustu námitek na "nesyřany", a tím nemyslím jen Bangladéšany - říkali o nich, že se vezou na uprchlické vlně. Ano, někteří to takhle vnímali.
A.cz: Na uprchlické vlně se podle dostupných informací přiživují i místní Makedonci. Prodávají jablko za euro, nabíjejí mobil za dvě eura, nabízejí předražená kola. Nakolik je tento problém rozšířený?
Ano, tohle se rozšířilo prostřednictvím jednoho makedonskému serveru, který to popsal a pak to převzala i zahraniční média.
Je to pravda – v průběhu července jsem viděl jen několik prodavačů, kteří u stolku prodávali ledovou vodu a banány. V průběhu srpna jsem ale zaznamenal asi dvacet prodavačů u stánků. Prodávají cigarety, sim karty s mezinárodním voláním a podobně.
Potraviny jsou předražené, voda taky, nabíjení mobilů stojí opravdu dvě eura. Někteří místní, kteří bydlí přímo na nádraží, mají otevřená okna a z nich vedou velké elektrické prodlužky, na nichž má napojené mobily asi dvacet lidí.
A.cz: Lze to vnímat jako parazitování na lidském neštěstí?
Hodně jsem nad tím přemýšlel, v prvním momentu jsem si samozřejmě říkal, že se místní přiživují na strádání uprchlíků. Ale ten názor jsem postupně změnil, místní jsou nezaměstnaní a je to pro ně možnost vydělat si peníze.
Bude to znít asi divně, ale já ty lidi v lecčems chápu, aniž bych je chtěl nějak více obhajovat. Sám jsem si pokládal tu otázku – Kdybych tam žil a neměl práci, pak je možné, že bych dělat to stejné. Nevím, prostě to nemůžu vyloučit, konkrétní situace nás nutí k tomu nějak na ni reagovat a já nevím, jak bych se zachoval já v jejich kůži.
Navíc běženci jinou možnost nabít mobil nemají, odmítají je v restauracích. Sice mají možnost jít přímo do města, do Gevgelije, a nakoupit si potraviny nebo třeba sim kartu, ale mezi místními narůstá vůči nim nevraživost. Objevují se lidé, kterým se nelíbí, že se v centru města uprchlíci pohybují.
A.cz: Když do Gevgelije přišlo denně třeba 3 000 cizinců, změnil se nějak přístup policie? Přece není možné, aby všichni tito lidé čekali na vlak na nádraží.
Určitě. V pohraniční zóně, asi kilometr za městem, vznikl provizorní tábor. Takže problém, že se uprchlíci pohybují po městě, se de facto vyřešil. Tam jim taky dobrovolníci rozdávají balíčky s jídlem. Jsou tam vybudované provizorní stany.
A.cz: Je to dobré řešení?
Spousta lidí si to vychvaluje, ale na druhou stranu uprchlíci přebývají ve vyprahlé krajině, nemají možnost si cokoliv koupit a jsou v podstatě odkázáni jen na pomoc dobrovolníků. Pak je čeká čtyřhodinová cesta vlakem a první příležitost si něco koupit je až v Srbsku.
Díky zprávám od kamaráda, který na místě stále pomáhá, mám pocit, že situace pro ně je možná ještě horší. Na nádraží přece jen měli možnost jít do města, navázat sociální kontakt, bavit se s jinými lidmi než běženci.
A.cz: Mají uprchlíci u sebe peníze?
Mají, počítají s tím, že cesta je nákladná, ale může dojít k tomu, že se znenadání ocitnou bez peněz. Například cesta z Turecka na řecké ostrovy vyjde na 1 200 dolarů, navíc je to cena za cestu na vratké malé nafukovací lodi, kam se vejde asi 15 lidí. Čím větší loď, tím vyšší cena. Uprchlík musí mít velké štěstí, aby se za tuhle sumu do Řecka dostal. Potkal jsem lidi, kteří zaplatili, nalodili se, jenže u tureckého pobřeží působí gangy, kteří v kuklách napadnou loď, propíchnou ji a běžence oberou o to, co mají.
A.cz: Jak je složité si v Turecku koupit cestu lodí do Řecka? Převaděčství je přeci trestné.
Je to snadné jako si na pláži koupit sluneční brýle, kdybych měl citovat jedno svědectví, které jsem zaznamenal. Je to taková tolerovaná šedá zóna, převaděči se uprchlíkům sami nabízejí. Běženci je potom třeba hodnotí na sociálních sítích a dávají doporučení ostatním.
A.cz: Takže migranti mají plán, jak se dostat do západní Evropy? Nebo improvizují?
Rozhodně mají, jsou velmi dobře informovaní. Je to vlastně fenomén novodobé migrace, běženci používají sociální sítě.
A.cz? Jak si představují život v západní Evropě? Převládá představa, že se o ně západní státy postarají, že jim dají zadarmo byt a další nereálné věci?
Mýtů, které jsou spojeny s uprchlictvím, je strašně moc. Rozšiřují se falešné informace, pašeráci se na tom snaží profitovat.
Ti lidé odchází z místa, kde se prostě nadá žít, a jakákoliv varianta jiného života v cizině je pro ně řešení jejich tragické situace. Takže určitě si tu zem, do které směřují, značně idealizují, mají nereálné představy. Jsou ale obeznámeni s tím, co obnáší v evropských státech azylová procedura a podobně.
A.cz: V jakém stavu se do Makedonie dostávají?
Jsou vyčerpaní. Z mnoha z nich jsem mluvil a jsem s nimi i dál v kontaktu. Na jejich Facebooku jsem viděl jejich fotky, jak vypadali před tím, než se vydali na cestu do Evropy. Některé bych vůbec nepoznal, měl jsem pocit, že zestárli o několik let, jsou hubenější, říkali, že strávili třeba týden bez jídla.
Ale ten obrázek je komplexnější, nechci jen popisovat utrpení. V Makedonii jsou i lidé, kteří jsou s cestou smířeni, jsou věřící, oddávají se okamžiku a neřeší, co bude zítra. Věří, že jim Bůh pomůže, a tomuto se oddají. Večer si třeba vytáhnou hudební nástroje a na svoje strádání se snaží zapomenout. Jsou to lidé jako každý jiní, je to úplně normální a pochopitelné.
A.cz: Čeští politici jednohlasně říkají, že migranti z Blízkého východu se musí, pokud je přijmeme, přizpůsobit. Převládá u uprchlíků touha evropská pravidla a normy vzít za své?
To je otázka… Když jsem s nimi hovořil, říkají, že ano, že jsou na to připraveni. Oni to na nádraží v Makedonii řeknou, ale je otázka, jaká bude realita.
Podobné to bylo, když jsem se s nimi bavil o tom, jestli se chtějí postupem času do země původu vrátit, taky mi 99 procent z nich řeklo, že ano. Ale netroufám si hodnotit, jak to bude, až se do té situace dostanou. Nechtěl bych ale jejich strádání relativizovat, o tom není pochyb.
A.cz: Ještě k politikům: Prezident Miloš Zeman tvrdí, že se mezi uprchlíky skrývají i teroristé, kteří se chtějí dostat do Evropy.
To je úplně absurdní, naprosto. A dovedu to ještě do větší absurdity: I my, dobrovolníci, jsme byli nařčeni z toho, že pomáháme teroristům. Byli jsme v Makedonii už nějakou dobu, policisté nás znali, ale jeden den si nás pozvali na stanici a začali se nás vyptávat, proč jsme v Makedonii, jaký k ní máme vztah. Tak jsme začali hovořit o Cyrilu a Metodějovi, vzali jsme to zevrubně (smích).
Kamarád to nazval normalizačním výslechem, bylo to totálně absurdní. Otázky směřovaly k tomu, jestli se nesnažíme pomáhat třeba jen muslimům a tak dále. Takže ta obava tam byla i ze strany policistů.
Názor prezidenta je ale totálně absurdní. Chápu třeba, z jakého strachu tento postoj vyvěrá, že si Evropa není schopna poradit s Islámským státem, že jejich videa jsou děsivá a podobně. Ale uprchlíci prchají právě před teroristy, to si musíme uvědomit. Mnoho muslimů utíká právě proto, že jsou muslimové.
A.cz: Co s přílivem uprchlíků udělá výstavba zdi na maďarsko-srbské hranici? Co to udělá s jejich touhou dostat se na Západ?
Neodradí je to. Jediná jistota je, že si skutečně neřeknou, že nemá smysl odejít na Západ. Ta zeď postrádá smysl a nikoho neodradí, aby opustil Sýrii. Teď jsem četl, že skupiny Syřanů se vydávají přes sever Ruska do Norska. Je to otázka, třeba migranti změní trasu a půjdou přes Chorvatsko.
A.cz: A co zima? Jen za několik týdnů na Balkáně klesnou teploty k bodu mrazu.
To je právě situace, která migraci podle mě ovlivní víc než nějaké zdi. Uprchlíci možná oddálí odchod z domovské země na jaro. A proto možná bude čas zamyslet se nad tím, jak lidem v nouzi pomoci v jejich vlastních zemích, i když to je takový ten pokrytecký argument – pomoci jim co nejdál od nás. Je to ale jen velmi obtížné. Nedovedu si vůbec představit, jak v Asadovské Sýrii třeba působí západní neziskovky a evropští politici se s ním o tom domlouvají.
