reklama
 
 

Michal Pavlásek: Jak říct dětem, že jídla není dost?

7. 9. 2015 13:45
Michal Pavlásek vyrazil do Makedonie, aby tam převážel běžence z jihu na sever na makedonsko-srbskou hranici. Nakonec měsíc kompletoval a rozdával balíčky s humanitární pomocí. Uprchlíkům též radil a poskytoval informace. Pomoc ale nestačila pro všechny, líčí v rozhovoru s Aktuálně.cz. Nejtěžší podle něj bylo odmítat děti a vysvětlovat jim, že jejich rodiny už pomoc dostali.

Praha/Gevgelija (Makedonie) – "Čekali jsme a najednou přijel vlak, ze kterého vystoupilo asi 200 nebo 300 lidí, prošli kolem nás v takové velké vlně. Bylo to hodně silné, je to první okamžik, který se nedá vymazat," vzpomíná Michal Pavlásek.

Etnolog z Brna se vydal do míst, kudy denně projde i 5 000 uprchlíků – na hranice Makedonie a Řecka. Podílel se tam na dobrovolnické pomoci, roznášel balíčky s jídlem a hygienickými potřebami. V práci si vzal dovolenou a na Balkáně strávil celkem měsíc.

Při největším náporu běženců musel Pavlásek spolu s dalšími dobrovolníky řešit dilema, jak dětem vysvětlit, že balíčky s jídlem nevystačí pro všechny.

"Častokrát jsem viděl děti, které si šly pro pomoc podruhé nebo potřetí. A jak jim vysvětlit, že už balíček dostaly?" ptá se v rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Proč jste se rozhodl vyjet do Makedonie, země, do které proudí denně tisíce uprchlíků?

Michal Pavlásek: Pohnutky jsou za mě dvojí nebo trojí. Jednak je to pocit viny, který by si Evropa měla uvědomit a ve veřejné debatě chybí. Ti lidé odchází kvůli konfliktům, na kterých se – ať si to uvědomujeme, nebo ne – podílíme, Česko do jejich zemí mnohdy vyváží zbraně. My máme vlastně také vinu na tom, že uprchlíci ze svých zemí odcházejí.

Samozřejmě jsem chtěl také té situaci porozumět, zažít ji na vlastní kůži. Člověk byl odkázaný jen na média, navíc ta česká měla informace jen zprostředkované. Až donedávna, než na místo odjel reportér České televize - a to bylo až v momentě, kdy Makedonie uzavřela hranice. Do té doby se o to nikdo nezajímal a přišlo mi důležité se na to podívat z vlastní perspektivy, chtěl jsem to zkusit pochopit. Chtěl jsem pochopit důvody, proč lidé odcházejí, jejich pohnutky a motivace.

A.cz: Jak jste na místě pomáhal?

Dostal jsem se do Makedonie prvního července. Pobyt jsme si hradili čistě sami. Naše první motivace byla, že tam budeme převážet rodiny z jihu na sever na makedonsko-srbské hranice, což je asi 200 kilometrů. Plánovali jsme, že je budeme zadarmo převážet v dodávce, která má devět míst.

Do té doby, do konce června, tam platil zákon, který uprchlíkům zakazoval využívat veřejnou dopravu. To se změnilo těsně předtím, než jsme do Makedonie dorazili.

Navíc náš původní plán ani nebyl realizovatelný, protože nejsme taxikáři a potřebovali bychom speciální povolení. Prostřednictvím sociálních sítí jsme se ale napojili na síť dobrovolníků a neziskovek v Makedonii, které tam distribuují materiální pomoc. Jsou to zejména dvě – Legis, která působí ve Skopje, a NuN.

Napojili jsme se na Legis přes jeho ředitele a nabídli naši pomoc. Tyto neziskovky z darů vytvářejí ve Skopje balíčky, které se převážejí asi po 500 kusech na jižní hranici. Domluvili jsme se tedy, že budeme balíčky a samotné dobrovolníky převážet a pomoc poté rozdávat. To byla naše činnost, kterou jsme dělali měsíc.

Kdo je Michal Pavlásek?

Kdo je Michal Pavlásek?

Michal Pavlásek vystudoval etnologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti působí v Etnologickém ústavu Akademie věd. Pomoci uprchlíkům do Makedonie se vydal na začátku července spolu se svým kamarádem. Původně chtěl běžence převážet z jihu země na sever. Nakonec se těžištěm jeho dobrovolnické činnosti stala distribuce balíčků s jídlem a hygienickými potřebami na nádražích na hranicích s Řeckem a Srbskem. V Makedonii, do které denně vstoupí až 5 000 uprchlíků z Blízkého východu, strávil zhruba měsíc.

A.cz: Většinu času jste strávil rozdáváním balíčků s jídlem a hygienickými potřebami na nádraží v městě Gevgelija na makedonsko-srbské hranici. Jaký byl váš první vjem, pocit, který jste z toho místa měl, když jste tam poprvé přijel?

Jezdívali jsme i na severní hranici, to jen abych byl přesný, do městečka Tabanovce. A to bylo místo, kde jsme potkali mnoho místních dobrovolníků, kteří nepracovali v neziskovkách, ale většinou svépomocí nasbírali materiální pomoc. V oblasti žije asi třetina Albánců, tedy muslimů, a byli jsme tam v období ramadánu, kdy tam mnoho lidí pomáhá. První zkušenost s uprchlíky jsem zažil tedy tam.

A.cz: Jaké to bylo?

Strašně silné. My jsme tam přijeli za tmy a viděli jsme dobrovolníky, kteří měli ve špalíru nachystanou humanitární pomoc – vodu, chleba, plechovky paštiky a hygienické potřeby. Čekali jsme a najednou přijel vlak, ze kterého vystoupilo asi 200 nebo 300 lidí, prošli kolem nás v takové velké vlně – jeli z jihu z Gevgelije.

To byla naše první zkušenost, byli jsme s nimi konfrontováni tváří v tvář. Byl to hrozně silný moment, najednou jsem si uvědomil, že jsem na tom místě a rozsah celého problému, přemýšlel jsem, co s těmi lidmi bude dál, podával jsem si s prvními z nich ruku.

Bylo to hodně silné, je to první okamžik, který se nedá vymazat.

A.cz: Lišily se tyto pocity od vašich očekávání, která jste před cestou do Makedonie měl?

Nějakou představu jsme měli, ale tváří v tvář té realitě na to člověk snadno a rychle zapomene. Před cestou jsem měl v hlavě spíš obrazy topících se ve Středozemním moři, ale pořád jsem si nedovedl představit, jak to bude vypadat na balkánské trase, na nádražích a podobně.

Neviděl jsem odtamtud fotky ani videa, takže jsem tam s ucelenější představou nejel. Byl jsem čistě konfrontován s realitou a ta byla pro mě překvapivá. A bude to znít zvláště, ale člověk si na to postupně zvykl.

A.cz: V čem tedy přesně spočívala vaše pomoc? Říkal jste, že jste převáželi balíčky a ty potom rozdávali. Bylo to ještě něco?

Vždy ráno jsme se ve Skopje sešli na shromaždišti, kde byly nachystané tašky s jídlem a dalšími věcmi. Bylo potřeba vytvořit balíčky, chystali jsme je tedy spolu s místními dobrovolníky.

Zabalili jsme denně asi 600 kusů balíčků a ty jsme rozvezli na nádraží na jih nebo na sever země, kde se uprchlíci shromažďují. Na nádraží jsme většinou přijeli okolo třetí hodiny odpoledne a před pátou hodinou jel z jihu vlak směrem na sever.

Večer pak jely další dva vlaky, jeden z nich byl mezinárodní rychlík ze Soluně do Bělehradu. My jsme se vždycky snažili rozdat balíčky uprchlíkům ještě před odjezdem prvního vlaku.

Naše pomoc ale nespočívala jen v distribuci materiální pomoci, běžencům jsme i radili, poskytovali jim informace. Ti lidé neměli vůbec základní informace, neměli se na koho obrátit, nevěděli, kdy jede vlak, a podobně.

Nakonec se postupem času vytvořily informační letáčky v angličtině a arabštině. Také jsme sbírali papírové kartony, aby uprchlíci v noci neleželi na betonu nebo na peronu. Do Skopje jsme se vraceli každý den zhruba ve dvě hodiny ráno, brzy jsme pak druhý den vstávali a znovu jsme kompletovali balíčky s humanitární pomocí.

A.cz: Kolik lidí jako vy takhle na místě pomáhalo?

Pod neziskovkou Legis působí asi dvacet lidí, kteří se různě střídají. Většinou ale pomáhají s balením balíčků ve Skopje, protože není dostatek dopravních prostředků, aby se dostali na jih.

Odhaduji, že je zhruba 40 lidí, kteří jsou schopni pracovníkům neziskovek dobrovolně pomoct. Pomáhají i cizinci, skoro každý den někdo třeba z Německa nebo Francie nabídne na facebookové skupině pomoc, i turisté se hlásí.

Potkali jsme takhle hodně lidí. Na druhou stranu jsem v takové dobrovolnické bublině, tak to nedokážu tak objektivně posoudit…

A.cz: Jaká je teď v Makedonii nálada? Myslím všeobecně...

Celé jaro se tam konaly velké protesty proti premiéru Gruevskému, který měl korupční problémy. Zemí zmítá politická krize a mám z toho pocit, že lidé jsou navzdory odlišnému náboženství víc stmelení a neřeší, jestli humanitární pomoc proudí muslimům, nebo křesťanům.

Možná je to mylný dojem, ale myslím si, že lidi se nad náboženské a politické problémy víc povznesou a že důležitější pro ně je lidskost.

A.cz: Do Makedonie přichází až 3 000 uprchlíků denně. Ke kolika z nich se reálně dostane pomoc, kterou jste tam rozdával?

V průběhu července se počet uprchlíků, kteří přicházeli z Řecka, pohyboval okolo do pěti set, maximálně tisíce denně. Pak se to ale postupem času měnilo – je to dáno dobou, v létě uprchlíci nejvíc odchází, navíc si mnoho lidí uvědomuje, že Maďarsko staví na hranicích se Srbskem plot, spoustu lidí to tedy přesvědčí, aby odešli ještě před dostavbou.

V průběhu července jsem měl pocit, že pomoc se může dostat de facto ke všem, respektive všem, kteří byli v době distribuce na nádraží. To se však změnilo. V srpnu největší vlna uprchlíků dosahovala i 5 000 denně a to možné nebylo.

Pak se samozřejmě objevovala strašná dilemata. Řekli jsme si mezi sebou, že pomoc se nedostane všem, takže směřovala primárně rodinám s dětmi a ženám. Bylo to náročné spoustě lidem říkat, že jídla není dost, že ho dostanou jen nejpotřebnější.

Častokrát jsem viděl děti, které si šly pro pomoc podruhé nebo potřetí. A jak jim vysvětlit, že už balíček dostaly?

A.cz: Nevznikly mezi uprchlíky konflikty? Jsou dlouhodobě ve stresu, spí venku a jsou na cestě několik měsíců...

Ne, to rozhodně ne. Konflikty vznikaly jen v době, kdy čekali ve frontě na dokumenty u místní policejní stanice, která je přímo na nádraží.

Uprchlíci tam čekali ve frontě na dokumentaci, která jim měla umožnit třídenní legální průchod země. Tam proběhly například hádky, že někdo někoho předběhl ve frontě. Nebo se migranti tlačili, když se snažili dostat do vlaků, ale to bylo dáno tím, že počet míst ve vlacích je omezený.

Vlaky jezdily jen třikrát denně a každý měl pro uprchlíky vyhrazeno často jen několik vagonů, zbytek byl vyhrazen místním, takže vznikaly tlačenice. Navíc situaci rozhodně nenapomáhali místní policisté a nádražáci, kteří jim například odmítali říct přesné informace. Byla tam pořád přítomná nejistota a chaos.

A.cz: Říkal jste, že pro běžence mají Makedonci vyhrazeno jen několik vagonů. Jak tuhle segregaci úřady vysvětlují? Makedonie je přece jen stát, který chce být členem Evropské unie, není to žádná země třetího světa…

Nijak to nevysvětlují. Aktivisté samozřejmě na vládu tlačili, ale nijak se to nezměnilo. Jen občas Makedonci vypravili speciální vlaky. Ale zase: nikdo neměl informace o tom, kdy speciální vlak pojede.

V noci měl jezdit z Gevgelije pravidelně spoj, ale někdy se stalo, že nepřijel. Když jsme se ptali zaměstnanců na nádraží, jestli vlaky pojedou, jestli mají zpoždění a podobně, oni řekli, že nevědí.

A.cz: A věděli?

Někdy jsem měl pocit, že to opravdu nevěděli. Myslím ale, že často tu informaci měli, ale odmítali ji poskytnout, a je jen otázkou proč. Nic by jim nebránilo, aby řekli, jak se věci mají, s tím se dá potom totiž pracovat. Místo toho přispívali k šíření chaosu.

To samé se týkalo i pracovníků UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pozn. red.) nebo Červeného kříže. Jasně, ta situace je tam velmi složitá, ale mám pocit, že toho tam mohli dělat daleko víc.

Nechci je nějak zevrubně kritizovat, ale třeba Červený kříž měl na místě denně sedm lidí, kteří se měli starat o zdravotní stav uprchlíků, a častokrát jsem je viděl, jak se mezi sebou baví v parku. Místo toho, aby aktivně běžence obcházeli a ptali se jich, jestli nemají problémy…

Když jsme viděli, že nějaké dítě pláče, má teplotu nebo otevřenou ránu, běželi jsme za lidmi z Červeného kříže, aby to šli řešit. Z jejich strany nebyla vyvíjena žádná velká aktivita. Ale mám pocit, že se to teď v poslední době změnilo k lepšímu.

A.cz: Co policisté?

V srpnu do Makedonie proudilo nejvíc uprchlíků a lidé často skákali do oken vlaků. Byly to hrozné situace. Zklidnění tehdy pomohlo povolání jakýchsi speciálních jednotek, byli to profesionálové, kteří uměli perfektně anglicky i obstojně arabsky.

Tehdy si všichni uvědomili, že stav chaosu je potřeba řešit. Tito speciálové vždycky obestoupili peron na nádraží a uprchlíkům poskytovali informace a mírnili je. Říkali jim: "Uklidněte se, nejdřív musí do vlaku rodiny s dětmi, sami si nechcete ublížit, je to ve vašem zájmu."

Oni byli schopni tu situaci velmi dobře mírnit a klidně ji vysvětlovat. Všechna čest, tohle tam opravdu pomohlo. Je jen otázka, proč to takhle neprobíhalo celou dobu. Bylo by to daleko lepší pro všechny.

A.cz: Makedonská vláda kvůli přílivu uprchlíků vyhlásila 20. srpna mimořádný stav. Co přesně to uprchlíky znamenalo? Jen že se uzavřely hranice s Řeckem?

Jinak v podstatě nic jiného. Probíhalo to tak, že si na hranici stoupli těžkooděnci a migranty nepustili dál.

Je otázka, proč k tomu došlo. Mám k tomu dva výklady. V době, kdy byl mimořádný stav vyhlášen, měla do Makedonie přijít finanční pomoc ze strany Evropské unie a mám pocit, že premiér chtěl udělat symbolické gesto směrem k Makedoncům i EU, že vláda je schopna příliv uprchlíků zastavit. Ale jen se ukázalo, že to možné není, přišla velká kritika ze strany UNHCR, komisař OSN pro uprchlíky se sešel s makedonským ministrem zahraničí a kritizoval ho. Potom vláda svolila a hranice znovu otevřela. Policie postupně velký dav uprchlíků z Řecka vpouštěla po skupinách do Makedonie.

A.cz: Takže ten krok byl úplně k ničemu?

Přesně tak. V průběhu neděle se na nádraží v Gevgeliji nashromáždilo 5000 lidí. Nebylo možné je vlakem převézt hned, takže vláda musela nachystat dalších asi šedesát autobusů, byli na to připraveni i taxikáři a všichni ti uprchlíci, kteří kvůli uzavření hranic nebyli vpuštěni do Makedonie, byli nakonec převezeni na sever na hranice se Srbskem.

Druhou část rozhovoru s Michalem Pavláskem zveřejníme na Aktuálně.cz v příštích dnech.

Je věcí každé země, jak nastaví imigrační politiku, nenásledujme Německo, tvrdí europoslanec Zahradil. Ředitel společnosti Člověk v tísni Pánek oponuje, že Česko by mělo přijímat uprchlíků víc. | Video: Martin Veselovský |  23:25

autor: Jan Hejl | 7. 9. 2015 13:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama