Varšava (od naší zpravodajky) - Osmý březen je ve Varšavě tradičně spojen s veselým průvodem oslavujícím Mezinárodní den žen. Letošní svátek však zastínila otázka interrupcí. Ty polský ústavní soud loni postavil mimo zákon, s výjimkou umělého přerušení těhotenství v případě incestu, znásilnění nebo ohrožení života matky. Jako důvod už tak nestačí vada na plodu, což dosud tvořilo drtivou většinu případů interrupcí v Polsku.
"Jsme tu, abychom demonstrovali za práva žen. Polské ženy by měly mít stejná práva, jaká mají ty v západních zemích - měly by mít možnost jít na potrat a rozhodnout se o vlastním životě," vysvětluje manželský pár ve středních letech, proč se rozhodl přijít na pondělní demonstraci.
Není to přitom první akce, které se manželé účastní. Podle vlastních slov chodí demonstrovat už od roku 2015, kdy se k moci dostala strana Jarosława Kaczyńského Právo a spravedlnost (PiS). Právě soudci nominovaní touto stranou rozhodli o nezákonnosti potratů.
Od loňského října se konají v ulicích mnoha polských měst protesty kvůli rozhodnutí soudu i obecně proti konzervativní polské vládě. Pondělní varšavskou demonstraci zorganizovalo jedno z nejvýraznějších hnutí Strajk Kobiet (Stávka žen), které má ve znaku právě onen červený blesk.
Protest byl ale nakonec výrazně menší, než organizátoři čekali. Roli hrálo nejen chladné počasí a strach z nakažení koronavirem, ale také změna místa konání ohlášená jen pár minut před začátkem.
Policie totiž původní místo obehnala zátarasy, a tak lidé zamířili na několik bloků vzdálený ostrůvek chráněný shora mostem a lemovaný rušnou silnicí a tramvajovými kolejemi. Policisté nakonec dorazili i sem, místo bariér však použili vlastní těla a demonstranty obklíčili.
V obležení policistů
Policejní řady se stahovaly čím dál víc. Demonstranti mohli odejít, ale jen tehdy, pokud se legitimují. A jakmile někdo odešel, už nebylo cesty zpět. V nejužším kruhu, který byl obklíčený ze všech stran dvěma až třemi řadami policistů, nakonec zůstalo přibližně 200 lidí.
Podle sedmadvacetiletého účastníka protestu Jana je to běžná taktika. Většinou ale nebývá tak účinná, protože se akcí účastní více lidí. Sám se v podobném obklíčení ocitl už v lednu, kdy je strážníci takto drželi až do tří hodin v noci.
"Ukazuje se, že obě strany se naučily různé postupy, jak se při protestech chovat. Ze začátku jsme měli navrch my, používali jsme hodně digitálních nástrojů a rychle jsme se svolávali," vysvětluje reportérce Aktuálně.cz. "Teď měli policisté dost času na to, se připravit, aby byli silní a bylo jich hodně," dodává s tím, že si varšavská policie přivolala na pomoc i jednotky z jiných měst.
Další lidé mohli sledovat dění z dálky. I tam na ně ale dohlíželi policisté, rozestavění podél silnic.
Ve středu úzkého kruhu stálo malé pódium, ze kterého občas promluvili organizátoři a linula se hudba. Často přehlušovala oznámení z tlampačů. "Máme pandemii, chraňte své okolí a své blízké a neshromažďujte se," znělo jedno z policejních hlášení. "Pozor, pozor, jedná se nelegální demonstraci, rozejděte se."
Mezi lidmi ale panovala dobrá nálada - tančili, společně pokřikovali a dělili se o čaj z termosek. Zároveň mezi nimi kolovala petice, která by umožnila projednat v Sejmu, dolní komoře polského parlamentu, návrh zákona na opětovné povolení interrupcí. "Petice teď nic nezmění, je to spíš symbolické. Ale čím víc o ní mluvíme, tím se to v našich myslích stává reálnější možností," svěřila se jedna ze signatářek Aleksandra.
I ona chodí na demonstrace pravidelně a už několik let - od prvního velkého protestu proti potratovému zákonu v roce 2016, kterého se zúčastnilo na 100 tisíc lidí. "Už jsem přestala počítat, kolikrát jsem byla na demonstraci. Jsem z toho unavená a dneska jsem ani přijít nechtěla. Ale je to skoro až povinnost. Jsme tu, protože i když pořád protestujeme, nic se neděje. Je to frustrující," říká.
"Tohle není demokracie"
Méně veselá atmosféra panovala v okolních ulicích, odkud stovky dalších lidí sledovaly, co se bude v uzavřeném kruhu dít. Pár z nich tančilo na hudbu, která na prostranství zněla, ale zbytek spíš jen nečinně stál. U každé silnice vedoucí do středu demonstrace byl zástup policistů, který znemožňoval přiblížit se k místu na méně než několik desítek metrů.
Jednou z těch, kdo prostor netrpělivě pozorovali, byla pětadvacetiletá Ada. Držela vlastnoručně nakreslený transparent, ze kterého viselo několik červených blesků. "Jsem nervózní, protože moje kamarádka je obklíčená policisty a nevím, co se stane," říká, zatímco očima těká k hlavnímu pódiu. "Už se stalo, že policie použila na demonstranty slzný plyn a tlačila na ně, někomu zlomili ruku. Občas je to brutální."
"Dřív jsem tuhle zemi milovala a byla jsem na ni pyšná, teď už se tu ale necítím dobře. Tohle není demokracie," myslí si Ada.
Podobný postoj má i dvacetiletá Kasia, která poprvé demonstrovala za možnost zvolit si interrupci před čtyřmi lety. To jí bylo pouhých šestnáct.
"Přišla jsem, protože jsem neuvěřitelně naštvaná a už tady nechci dál žít. Je hrozné, jak moc utlačované tu ženy jsou," říká mladá Polka, kolem které se mezitím vytvořila skupina osmi lidí. Kasia jim píše na předloktí telefonní číslo na právníka. "Pro případ, že je zatknou," vysvětluje.
Protest nakonec trval až do jedné hodiny v noci. Chvílemi došlo ke strkanicím, ale jinak proběhl poklidně. Prozatím. Demonstranti, v jejichž čele stojí Marta Lempartová, si podle svých slov uvědomují, že je nejspíše čeká ještě dlouhá bitva. "Vládě nezáleží na ženách nebo obecně na lidech, jde jim jenom o náboženství," dodává Kasia.
