A.cz: Proč jste se pustil do tak komplikovaného a nákladného filmového projektu o československých legionářích?
Petr Nikolaev: V naší rodině se legionářská tradice vždycky brala velmi vážně.
Dědeček Alois Tolar patřil k legiím v Itálii. V období heydrichiády ho nacisté za jeho názory zavraždili.
I proto jsem dlouhá léta přemýšlel, jak legionářský příběh vyprávět, a zaměřil jsem se nakonec na sibiřskou anabázi.
Z filmového hlediska jde o atraktivnější příběh než ty, které prožívali naši italští či francouzští legionáři.
Na místa zborovského bojiště i na odhalení rekonstruované mohyly s padlými legionáři letíte na západní Ukrajinu kvůli načerpání atmosféry?
Zborovské bojiště jsem v přípravné fázi filmu už navštívil.
Tentokrát mě ale pozvali členové Československé obce legionářské, bez jejichž pomoci bych se v historií legií ani zdaleka tak neorientoval.
Jako filmaře mě navíc fascinuje, že přesně po 100 letech budu chodit po stejných místech, kde v dramatické bitvě vznikaly základy Československa.
Původně jsem měl dokonce v plánu točit zborovskou bitvu symbolicky právě letošního druhého července.
Jako že filmoví legionáři budou u Zborova "bojovat" přesně ve stejný den jako tehdy ti skuteční?
Přesně tak.
A proč netočíte?
Pořád ještě sháníme peníze.
Zpoždění mě mrzí, protože ta hlavní výročí stoletého vzniku Československa jsou letos a samozřejmě i příští rok.
Ale zajistit financování velkofilmu je velmi obtížné, byť se tomu intenzivně věnuji už šest let.
Instituce, které by - alespoň podle mě - mohly a měly tento projekt finančně podpořit a být možná šťastné, že vzniká něco pro tuto zemi tak zásadního, se v podpoře našeho filmu, mírně řečeno, nijak nepřetrhnou.
Navíc jde po osmdesáti letech o první hraný film na téma československých legií. Dost často jsem si při shánění peněz připadal jako bezejmenný žebrák.
Někteří lidé se mnou jednají jako s někým, kdo ještě nic nedokázal a kdo požaduje peníze na nějaký svůj osobní rozmar.
Je to až ponižující.
Před námi žili nesmírně odvážní frajeři
To mě překvapuje. V poslední době jsem se naopak na nejrůznějších úrovních setkal s někdy až nekritickým obdivem k československým legionářům…
Jsou i výjimky.
Zrovna ministerstvo obrany - a vlastně nejenom ono - se v popularizaci tradic československých legií dost snaží…
Chovají se tak na rozdíl od jiných institucí a lidí, jimž je v podstatě jedno, že před námi žili nesmírně odvážní frajeři, bez nichž bychom na tomto světě zřejmě ani my dva nebyli.
Natož, abychom spolu mluvili v pohodlí armádního speciálu.
Je to vlastně stejné jako v době, kdy jsme připravovali natáčení velkofilmu - neskromně si dovolím říci, že úspěšného - Lidice.
K těm se nechtěl rovněž nikdo dlouho znát. Dnes to vypadá, že film Lidice vznikl jaksi automaticky. Pravda ale je, že jsme o něj museli hodně a dost tvrdě bojovat.
(Čs. obec legionářská oslovila například loni 100 nejúspěšnějších českých firem, aby finančně podpořily vládní projekt Legie 100. Odpovědělo sedm firem s tím, že nemají zájem. Letos se tudíž obec obrátila na 100 dodavatelů české armády. Pět z nich zareagovalo se stejnou odpovědí. Jedna pak přislíbila 5000 korun. Tisíce drobných střadatelů pak obci každoročně posílají na projekt Legie 100 kolem dvou milionů korun - pozn. red.)
Jak to tedy v současnosti vypadá s filmem o legionářích?
Letos jsme - po loňském zamítnutí - dostali patnáctimilionový grant od Fondu kinematografie. Takže jsem se z té frustrace přece jen oklepal.
Film už ale neuvedeme na výročí vzniku Československa… a snad to není ani podstatné.
Příběh legií totiž ani zdaleka nekončil se založením republiky, ale pokračoval i v roce 1919 a 1920.
Možná bude naopak výhodou, že se film "nespláchne" s oslavami výročí vzniku státu, ale upozorní na sebe jako zajímavý solitér.
Mám naději, že se v šéfech odpovídajících institucí probudí přece jen svědomí a na film o legionářích nakonec přispějí.
Petr Nikolaev (1957)
Při studiích na FAMU zaujal snímky Schopen-odveden (1979) a Praga kaput regni (1980).
Za své školní práce, jejichž nonkonformita a svobodomyslnost mu ve své době vynesly podmínečné vyloučení, získal vůbec prvního Maxima (cenu za nejlepší studentské cvičení) v historii fakulty.
Po absolutoriu odešel do Francie, kde mimo jiné režíroval vzdělávací pořady a učil na soukromé filmové škole ESRA (1988-1992).
Od roku 1992 žije opět v Praze. Jako pomocný režisér pracoval na francouzských filmech, natáčených v České republice.
V roce 1997 debutoval úspěšnou adaptací literárního bestselleru Michala Viewegha Báječná léta pod psa.
Výraznějšího režijního vrcholu dosáhl až po roce 2000. V roce 2005 natočil drama Kousek nebe z prostředí drsného komunistického vězení z padesátých let podle autobiografického námětu spisovatele Jiřího Stránského.
V roce 2011 převzal režii (po v té době nemocné Alici Nellis) na dramatu z druhé světové války Lidice.
Jeho zatím posledním výrazným celovečerním filmem je kriminální drama Příběh kmotra (natočené v roce 2013) z českého mafiánského prostředí z přelomu 20. a 21. století.
Známý je i svou televizní tvorbou, například seriálem Proč bychom se netopili, ale hlavně historickým dokumentárním seriálem Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů.
Jaký je vlastně rozpočet filmu?
Sto milionů korun.
Nejde o moji nenažranost nebo megalomanství. Půjde naopak o "skromný velkofilm". Lidice stály šedesát milionů a odehrávaly se jen ve středních Čechách.
Snímek o šedesáti tisících legionářích, kteří strávili šest let v bojích na transsibiřské magistrále, aby se vrátili domů přes dva oceány, snad není tak nenažraný.
Ke zmíněným patnácti milionům nám teď ministerstvo obrany přislíbilo dalších deset milionů. Významnější částku slíbila i Česká televize.
Protože budeme částečně točit na Ukrajině, požádáme o ukrajinský grant. Naším předskokanem je Václav Marhoul, který na svůj nový film Nabarvené ptáče získal od Ukrajinců desetimilionový grant.
Vyjednáváme kromě toho koprodukci se Slovenskem, které je pro nás nejpřirozenějším partnerem.
Chápeme dnes chování a motivy našich předků?
Vy jste i spoluscenáristou snímku o legionářích. Jaká je jeho základní dějová osa?
Hlavním scenáristou je Mirek Oščatka. Točili jsme spolu Cyrila a Metoděje, Příběh Kmotra nebo Vybíjenou.
Vyprávíme celou ruskou legionářskou anabázi.
Jde o příběh dvou českých kluků, kteří narukovali do rakouské armády. Oba byli na frontě svědky popravy legionáře, která je přiměje ke zběhnutí.
Ze zajateckého tábora se přihlásí do ruské armády, vstupují do legií, bojují u Zborova…
S Miroslavem Oščatkou jste pročetli tisíce stran dokumentů o legionářích. Mohli přece válku dožít v zajateckých táborech, a ne se do ní znovu hlásit. Když třeba Stanislav Čeček vybíral dvanáct dobrovolníků, kteří měli v roli granátníků vyrazit jako první na zteč, aby prorazili průchody v zátarasech, přihlásilo se dvě stě mužů, třebaže měli jít na téměř jistou smrt. Jaké vlastně byly jejich motivy?
Statečnost a nadšení legionářů pro vznik samostatného Československa jsou z dnešního pohledu až neuvěřitelné a pro nás možná jen těžko pochopitelné.
I proto chci dnešním mladým lidem chování našich předků zprostředkovat.
Ne jako dokumenty, na kterých usedla za těch 100 let v archivech silná vrstva prachu. Ale jako příběh, při jehož vylíčení lidem vře v žilách krev.
Příběh, který je dnes velmi aktuální a který je nutné vyprávět divácky nejatraktivnější formou - celovečerním hraným filmem.
Jeden dokument jste ostatně o ruské anabázi legionářů natočil.
Ano, s Jiřím Průšou a na vlastní náklady.
Procestovali jsme nejdůležitější legionářská bojiště v Rusku, projeli jsme i celou transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku.
V televizi ten dokument vidělo 250 000 lidí.
Celovečerní hraný film s kvalitními herci ale může mít návštěvnost milion nebo milion a půl diváků. To už jsou úplně jiná čísla.
Bez legionářů bychom jako stát neexistovali
Proč je podle vás i dnes příběh ruských legionářů (a samozřejmě i těch italských a francouzských) pořád aktuální?
Svět se, stejně jako před 100 lety, dává opět do pohybu.
Naše svoboda i samostatnost mohou být znovu ohrožené. Jsem přesvědčený, že při obranách hodnot, pro které mnoho legionářů položilo život, se máme o co opřít.
Můžeme si uvědomit a připomenout, co znamená svoboda, nezávislost… Co znamená mít vlastní stát.
Pořád bychom si měli připomínat, že nejde o samozřejmé hodnoty, za které stojí za to bojovat.
Podle archivních dokumentů byli čs. legionáři lidmi, kteří nikdy neuhnuli, nenechali si jen tak něco líbit, s ničím si nebrali servítky. Možná by se tedy do dnešní doby úplně nehodili.
Byli to tvrdí a někdy až drsní hoši, ale s neobyčejným smyslem pro čest.
Na druhé straně si je ale neidealizujme, měli přirozeně i všechny lidské chyby. To ani nemůže být jinak.
Byli ale mezi nimi až neskuteční hrdinové, kteří se v obrovsky složitých situacích uměli chovat statečně.
Nejenom že si tím zachránili život, nepodlehli přesile, ale bez nadsázky tak vytvářeli základy naší státnosti.
Bez legionářů bychom nejspíše dnes jako stát neexistovali. Jenomže mám dojem, že si to už dnes mnozí lidé neuvědomují.
Jsou tu mimochodem například novodobí legionáři, o nichž jste se už zmínil. Obec legionářská jich dokonce eviduje tisíce.
Patřím k jejich velkým příznivcům.
Fandím samozřejmě i projektu Legie 100. No, a lidi z legionářské obce obdivuji i za to, že se před lety pustili do až neskutečně obtížné výstavby velmi autentického legiovlaku, který putuje po celém Česku.
Snad by mohl být časem doplněn o již legendární obrněný vlak Orlík.
Fotili jsme v něm ostatně i kalendář, který je věnován legiím. Ten tak trochu snad propaguje i náš rodící se velkofilm.
