Praha/Petrohrad/Samara - Pro československé legionáře v Rusku přinesl únor 1917 obrovskou naději.
Že se z carského a autoritářského Ruska mohl stát demokratický stát, který by pomohl vzniku samostatného Československa, za které legionáři bojovali.
To byl také hlavní motiv formování čs. legií v Rusku. "Do ,březnové‘ revoluce proto legionáři vkládali velké ideály. Rychle se však ukázala nereálnost těchto jejich nadějí," vysvětluje historik Dalibor Vácha.
Svržení cara Mikuláše II., který reprezentoval 300 let vlády dynastie Romanovců na ruském trůně, pocítili jen obyvatelé větších ruských měst.
Někdy až nesnesitelný život milionů lidí na venkově se ale v ničem nezměnil. Dalibor Vácha proto mluví o elitářské revoluci - převratu.
"Týkal se vlastně jen Petrohradu, Moskvy a některých dalších velkých měst. Především intelektuálů a nepočetné střední ruské vrstvy. Na život většiny Rusů měl ten převrat naopak devastující účinky," upřesňuje historik.
Příchod bolševiků
V první fázi společenských změn tak sice před sto lety padlo v Rusku nenáviděné samoděržaví, moc nad východní mocností ale začali postupně přebírat bolševici.
Byli přece jen organizovanější než jejich oponenti.
Ruská Státní duma se tak sice například dohodla s petrohradským sovětem na vytvoření prozatímní vlády, ta ale musela všechny kroky prodiskutovat s zmíněným sovětem.
Vzniklého dvojvládí využívali ve svůj prospěch nejobratněji právě bolševici.
Historici se kromě toho domnívají, že car Mikuláš II. vtáhl Rusko do první světové války hlavně proto, aby oddálil revoluční nálady v zemi.
Ty začaly poprvé vřít už v roce 1905, kdy carské síly v zemi potlačily tzv. buržoazní revoluce. A později začaly znovu nabírat na síle.
"Tím, že se další revoluce spojila s koncem první světové války, zvrtla se později v revoluci bolševickou," míní Vácha.
Ruská demokracie jako zbožné přání
Předseda prozatímní ruské vlády po tzv. únorové revoluci v roce 1917, kníže Georgij Lvov, pocházel ze skupiny ruských intelektuálů, kteří mezi lidmi šířili demokratické ideje.
Jistá šance změnit Rusko po pádu cara v demokratickou zemi tedy přece jen existovala.
Jak ale český historik Vácha podotýká, bylo to z dnešního pohledu spíš zbožné přání. "Vlastně to byl jen demokratický nádech. Nakonec se ale ukázalo, že tahle cesta neměla v Rusku šanci," dodává.
Revoltu proti carovi navíc vyvolaly skupiny, které měly společný jen odpor proti Romanovcům. Nejvíc to bylo vidět na tzv. bělogvardějském hnutí, složeném z různých politických uskupení.
Po pádu cara se nebyla schopná efektivně spojit proti další - tentokráte rudé - hrozbě, přesněji teroru. Historik Vácha proto přirovnává bělogvardějské hnutí k "jakési tříšti".
Mohli čs. legionáři v Rusku zvítězit?
Sto let se taky politici s historiky dohadují o tématu, které přímo souvisí s československými dějinami.
Tedy: jakou roli mohli v pokusu o demokratickou revoluci sehrát čs. legionáři? Šlo o minimálně šedesátitisícový dobře vycvičený a vyzbrojený sbor, který obsadil a dlouho držel strategickou transsibiřskou magistrálu, táhnoucí se větší částí Ruska.
Britští historici jsou přesvědčení, že právě Čechoslováci občanskou válku v Rusku vlastně rozpoutali.
Přesněji: povstání čs. legií v Rusku považují za prvopočátek občanské války v zemi, za silný impuls, který ji vyvolal.
A pokud by Čechoslováky tehdy vojensky a politicky masivně podpořili západní spojenci s Japonskem, bylo by podle řady historiků následné říjnové/listopadové vítězství ruských bolševiků mnohem složitější.
Jen jako předvoj
Historici ale zároveň připouštějí, že se dá jen velmi těžko odhadnout, zda by široká mezinárodní koalice dokázala ruské bolševiky opravdu porazit.
Čechoslováci by to sami nezvládli. Mohli by být jen jakýmsi předvojem.
Tak si to navíc oni sami původně představovali. Snažili se být první silou, která na ruské řece Volze vytvoří protiněmeckou frontu. Tu podle jejich plánů měli pak postupně posílit Američané, Britové, Francouzi i Japonci. A nový ruský demokratický stát k tomu postupně dodá vlastní armádu.
Při zpětném pohledu to dokonce vypadá, že v několika etapách byl osud ruských bolševiků v roce 1917 hodně na vážkách.
Spojenci se ale nakonec omezili na vyslání početně omezených vojenských jednotek. Na celkovém vítězství bolševiků v Rusku tak nemohli nic změnit ani Čechoslováci.
Během roku 1917 svedli v Rusku několik vítězných bitev a dlouho drželi i již zmíněnou strategicky důležitou transsibiřskou železniční magistrálu.
Zahraniční podpora pro legie, ale hlavně ruské bělogvardějce, které se pokoušel reprezentovat admirál Alexandr Kolčak, se ale nakonec roztříštila v tvrdých interních sporech ruských generálů a admirálů, kteří se mezi sebou vzájemně nenáviděli.
Brutalita bělogvardějců
Po obsazení sibiřského Omsku se stal "bílý" admirál Kolčak ministrem v ruské vládě. Tedy tzv. direktoriu, ve kterém dominovala Strana socialistů-revolucionářů (eserů).
V listopadu 1918 ji ale admirál Kolčak svrhl a pod ledem v zamrzlé řece Angaře při tom nechal brutálně utopit zhruba 500 eserů.
Část československých legionářů v čele s podplukovníkem Rudolfem Medkem proto zvažovala, že kvůli těmto krutostem vytáhnou na Omsk a Kolčaka sesadí. Šance na jejich efektivní spolupráci proti ruským bolševikům tím definitivně padly.
Působení československých legií v Rusku vyvolává v jeho různých částech i po sto letech řadu sporů.
Někteří ruští historici připouštějí, že legie mohly napomoci v proměně země v demokratický stát. Řada jiných ale zůstává ve vleku dobových stereotypů o "proradných Češích a Slovácích", kteří v ruské občanské válce mysleli jen na sebe a vlastní únik domů.
Dotýká se to i veskrze současných témat, jakými jsou třeba obnova pomníků padlých čs. legionářů v Rusku.
Na řadě míst s ním nemá české ministerstvo obrany problém. Například v ruské Samaře se to ale kvůli tvrdému odporu místních komunistických politiků už dlouho nedaří. Pomník připomínající čs. legie je přitom v Samaře už dávno vyrobený.
Připomíná boje, během kterých Čechoslováci v červnu 1918 porazili u nedalekých Lipjag bolševická vojska. Tím si otevřeli cestu ke spojení s ostatními legionářskými oddíly a následně osadili i samotné město Samara.
"Nenávist k legiím neboli tzv. běločechům, jak legionářům v Rusku stále přezdívají, se v některých částech východní mocnosti dědí z generace na generaci," vysvětluje historik Vácha.
Právě bitva u Lipjag podle něj naznačuje, že českoslovenští legionáři mohli možná v Rusku změnit víc, než se jim nakonec povedlo.
V Samaře jsou ale legie zatím pořád vnímány jako strašák, protože zde předvedly něco zásadnějšího. Toto město zůstalo po roce 1917 - právě kvůli Čechoslovákům - ještě dlouho v ruských dějinách centrem politického protibolševického života.
