Praha – Přišli z Ruska bojovat na východní Ukrajinu za separatisty. Přežili, ale jejich představy o tom, do čeho jdou, válka změnila.
Film režisérů a kameramanů Jamese de-Caupenne Keogha a Eleny Volochine (zpravodajky televize France24 v Moskvě) Olegova volba vypráví příběh dvou ruských dobrovolníků. Olega ze Sibiře a Maxe z Tatarstánu.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
Zejména Oleg ale není typem ruského dobrovolníka, jak si ho asi většina lidí představuje. Pochybuje o smyslu války, usmívá se propagandě Prvního kanálu ruské televize a ví, že věci nejsou takové, jak jsou lidem v Rusku servírovány.
Přesto zůstává dál. Před kamerou přiznává, že vlastně neví, co ho na Donbase drží.
Max tvrdí, že přijel bránit civilisty a pomáhat jim. Říká, že "pravda existuje, ale každý má tu svoji".
Film se točí kolem událostí z noci 3. června 2015, kdy ofenzíva separatistů proti ukrajinským pozicím ve městě Marjinka skončila katastrofou a masakrem ruských dobrovolníků. Oleg a Max patří k těm, kteří se zachránili. Samozřejmě ale zůstali poznamenáni.
Film Olegova volba bude k vidění na pražském festivalu Jeden svět, Aktuálně.cz hovořilo s režisérem Jamesem de-Caupenne Keoghem.
Sledujete válku a život v dobrovolnickém praporu očima dvou vojáků. Jak jste se k nim vůbec dostali a proč jste pracovali zrovna s nimi?
Seznámili jsme se v únoru 2015. Zhruba v době, kdy bylo dohodnuto na východě Ukrajiny příměří.
Udržovali jsme kontakty telefonem, přes skype nebo e-mail.
Oleg byl jiný než ostatní ruští dobrovolníci. Byl velmi zklamaný tím, co viděl v Doněcku. Chtěl být na správné straně, chránit civilisty, ale když s námi mluvil, nebyl si těmito věcmi jistý.
Zajímalo nás, proč pokračuje ve válce, proč riskuje svůj život, když má pochybnosti o existenci dobré nebo špatné strany a o tom, zda udělal dobře. Když rychle zjistil, že věci jsou jinak, než si představoval, proč zůstává. Řekli jsme mu, že chceme natočit film o něm a o tom, proč dobrovolníci ze všech koutů Ruska přijíždějí.
Byl tedy dost odlišný, výjimečný ve srovnání s jinými bojovníka z Ruska, které jste na Donbasu potkali?
Velmi odlišný. Byl inteligentní a věděl, že všechny hlavní rozkazy a vůbec vše, co se bude dít, závisí na rozhodnutí v Moskvě.
Ví, co se děje. Například když se loni 3. června jeho prapor zúčastnil útoku na Marjinku, ruská média hlásila, že žádný takový útok nebyl. Že ukrajinští vojáci útočili na civilisty.
Většinu ruských dobrovolníků tedy tvoří lidé motivovaní vlastenectvím a vírou v to, že pomáhají lidem na Donbase?
Ano, jednoznačně. To platí přese všechny pochybnosti i o Olegovi. I on vyrostl v takovém prostředí v Rusku. Ale tady se tomuto přesvědčení vzdálil. Viděl, co se skutečně odehrává na Donbasu.
Velmi dramatické scény jste natočili na pohřbech bojovníků a také v márnici. Matka není schopná identifikovat syna, protože tělo je příliš rozložené. Na hřbitově jiná žena zkolabuje při posledním rozloučení se synem. Filmovali jste i příjezd nákladního vozu s mrtvými těly, kde jsou vidět hemžící se červi. Jak jste se vy s tímhle vyrovnávali?
Snažili jsme se být neutrální a točit z odstupu, z dálky. Nepřekážet příbuzným, nebýt nijak součástí toho, co se děje.
Neměli jste žádná omezení při filmování? Nesetkali jste se s nějakými hrozbami?
Ne. V Olegově praporu o nás věděli a byli jsme vítáni.
Oleg věděl od začátku, co chceme dělat. Že nechceme dělat propagandu a že ve filmu může být kritika ruské propagandy. Viděl situaci podobně, on i Max byli prostě realitou kolem sebe zaskočeni.
Důležitým datem ve vašem filmu je 3. červen 2015. Mnoho Olegových a Maxových spolubojovníků zahynulo při útoku v Marjince západně od Doněcka. Co se přesně stalo?
Pokud vím, přišlo tam o život patnáct až dvacet ruských dobrovolníků.
Přišel rozkaz z Moskvy zaútočit na ukrajinské pozice v Marjince. Účastnilo se toho více praporů. Ale protože dobrovolníci nemají takový výcvik jako vojáci, nebyla operace příliš dobře koordinovaná a útočníci měli také nesprávné informace o výzbroji, kterými v místě disponovala ukrajinská armáda.
Dobrovolníci se rychle dostali do obklíčení, útok skončil totálním kolapsem.
Mohou se lidé jako Oleg nebo Max z války snadno vrátit domů? Max v jednom monologu uvádí, že je na válce závislý…
Snadný ten návrat určitě není. Max byl v šoku a psychicky na dně po událostech v Marjince 3. června. Po návratu do Ruska bral prášky a jel v alkoholu.
Dokonce se léčil na klinice, nebyl na tom dobře. Postupně se ale dostal z nejhoršího. Uvažoval o tom, že půjde bojovat do Sýrie, ale tam o něj není zájem, to není možné. Neodjel.
Oleg opustil Donbas teprve před týdnem. Byli jsme za ním na přelomu roku. Našli jsme ho ve velmi špatném stavu.
Hodně pil, složil se, byl to jiný Oleg než předtím. Jeli jsme s ním autem a byl agresivní. Zastavil jiné auto a vyhrožoval řidiči. Pak se zhroutil a dal se do pláče.
Oleg's Choice (Olegova volba). Elena Volochine, James Keogh. Boje na východní Ukrajině vypukly počátkem roku 2014. Už od léta začaly do oblasti proudit tisíce mladých Rusů, hnaných televizní propagandou a touhou po dobrodružství. Mezi tyto dobrovolníky patří i hrdinové dokumentu, Oleg a Max. Oleg se stal velitelem praporu, Max zůstal obyčejným vojákem. Zatímco se připravují na boj, představují své motivace a přinášejí vlastní úhel pohledu na celý konflikt. Snímek se stává ojedinělým osobním svědectvím jedné strany války, která je v západních médiích vidět jen zřídka.
