Washington - Duo uchazečů o Bílý dům Mitt Romney a Paul Ryan takřka dokonale provedlo pověstný obrat ke středu, jímž musí po vyhraných primárkách a stranickém sjezdu projít každý republikánský vyzyvatel.
Ve čtyřech televizních debatách celkem dvaadvacetkrát použili slova "chudý" či "chudoba".
Na mítincích v Ohiu dokázal viceprezidentský kandidát Ryan mluvit o chudobě až 25 minut a připomínat voličům často rozhodujícího státu, že počet Američanů pod prahem chudoby za vlády Baracka Obamy vzrostl.
Demokraté republikány viní, že proti nim používají chudobu, kterou desetiletí sami vytvářeli. Obě strany přitom selektivně citují čísla z historie a pozitivní příklady z jimi ovládaných amerických států. Koho by tedy měli Američané volit, pokud by rozhodovala fakta?
Od roku 1959, kdy americký statistický úřad monitoruje příjmovou chudobu, žilo v letech vlády demokratických prezidentů pod hranicí chudoby průměrně 14,7 % Američanů a v letech ovládaných republikány 13,6 %.
Prezident ovšem dědí podmínky, které mu připravili jeho předchůdci (často z druhé strany). Lepší je tedy ptát se, nakolik dokázali prezidenti chudobu navyšovat či redukovat. Ukazuje se, že demokratičtí prezidenti v průměru během svého mandátu redukovali chudobu zhruba o 1,5 procentního bodu a republikáni ji v průměru o 0,5 procentního bodu zvyšovali.
Poslední generace demokratů si však tento výsledek nemůže zcela přivlastňovat. Úspěch je totiž způsoben zejména výraznou redukcí chudoby v Americe v 60. letech za vlády demokratů J. F. Kennedyho a zejména Lyndona Johnsona. Od začátku 70. let je rozdíl mezi výsledky republikánů a demokratů poměrně zanedbatelný.
Na úrovni států výrazný rozdíl také hledat nemůžeme. Ve státech, kde v posledním desetiletí (2001-2011) dominovali republikáni, žije pod hranicí chudoby 14 % lidí, v demokratických státech 14,2 %. Vyšší je ve státech, kde se guvernéři střídali. Ve státech, kde po vypuknutí ekonomické krize vládli demokraté, vzrostl počet lidí pod hranicí chudoby o 0,8 %, v republikánských státech o 0,5 %.
Rozdíly jsou tedy minimální a podle ekonomů spíše dané tím, že demokraté vládli v průmyslovějších státech, které v krizi více zasáhl pokles nezaměstnanosti.
Nerovnosti v příjmech, které jsou rubem příjmové chudoby, rostou v USA s menšími výkyvy kontinuálně od poloviny 70. let. Reálné příjmy nejchudších 40 % domácností od té doby stagnují, nejbohatší pětina si od roku 1967 polepšila o 70 procent.
Vývoj příjmové chudoby a nerovností v Americe je zkrátka minimálně od poloviny 70. let poměrně rezistentní k tomu, kdo vládne. Kritici americké politiky to berou za potvrzení teze vyprazdňování federální politiky, v níž obě strany používají vyhrocenou předvolební rétoriku, ale v době panování pod tlakem lobbistických skupin a rozpočtových nutností přinášejí poměrně podobná a kompromisní řešení a velké politické programy jako Rooseveltův New Deal či Johnsonova Great Society jsou jen citovanou minulostí.
Roli hraje i fakt, že od doby Kennedyho a Johnsona se už nikdy neopakovala situace, kdy jedna strana měla 8 let pod kontrolou Bílý dům, Kongres i Senát, což do jisté míry znemožňovalo razantnější politické programy. Hlavně se však ukazuje, že americký "růst k nerovnostem" má hlubší systematické příčiny, které lze krátkodobými politickými zásahy jen zpomalovat a zrychlovat.
Jak se žije bezdomovcům v New Jersey:
Je nerovnost nespravedlivá?
Američtí konzervativci používají proti řečem o nerovnosti a chudobě nejčastěji dva argumenty.
Za prvé argument výtahu - nezáleží na tom, že stoupají relativní nerovnosti, když sebou bohatnoucí vyšší vrstvy táhnou i "chudinu", jejíž absolutní příjem roste. Za druhé argument "amerického snu" - Amerika není zemí rovných výsledků, ale rovných příležitostí. Růst nerovností je přijatelnou daní za dynamickou společnost, v níž není omezována snaha a šance na individuální úspěch.
První argument není přesvědčivý proto, že zkrátka neodpovídá realitě. Reálné průměrné příjmy nejchudší pětiny amerických domácností jsou dnes menší než v druhé polovině 70. let. Počítají se přitom přepočtem přes spotřebitelský index (CPI), který v USA vychází ze spotřeby průměrné městské domácnosti.
Rozpočty chudých domácností jsou ovšem víc zaměřeny na nutné výdaje, jako jsou jídlo, bydlení, energie, které v uplynulých desetiletích rostly více než cena dalšího spotřebního zboží a služeb. Příjmy nejchudší pětiny Američanů měřené tím, co si mohou pořídit po zaplacení nezbytností, tak od 70. let možná klesly ještě podstatněji, než ze základní statistiky vyplývá. A druhá nejchudší pětina Američanů na tom není o mnoho lépe.
Argument "amerického snu" platí na úrovni příběhů úspěšných jednotlivců - Henryho Forda, Sheldona Adelsona či Oprah Winfrey, kteří vzešli z poměrně chudých rodin. Celá řada studií z posledních 20 let však ukazuje, že chápání USA jako země s vysokou příjmovou mobilitou je do velké míry mýtus.
Konec "amerického snu" a Gatsbyho křivka
Srovnávací studie vydaná v roce 2006 skupinou ekonomů z evropských univerzit ukazuje, že muž narozený v nejchudší pětině amerických rodin má více než 42% šanci, že mezi nejchudší pětinou obyvatelstva zůstane i v dospělosti.
Ve skandinávských zemích je přitom tato šance jen mezi 24 - 28 % a i v Británii 30 %. Chlapec z nejchudší americké pětiny má zhruba jen 18% šanci, že se dostane mezi 2/5 nejvíce vydělávajících Američanů. Ve zmíněných evropských zemích je to 28 - 33 %.
Ostatní analýzy docházejí k podobným či ještě méně lichotivým závěrům. Šance chudých na růst společností je v USA obecně nižší než v Evropě.
Toto je přitom v rozporu i se subjektivními představami Američanů a Evropanů o úspěchu - Američané totiž podle průzkumů častěji věří, že jejich úspěch je předurčen primárně vlastní pílí a talentem. Zjištění, že tento postoj může být do jisté míry mýtem legitimujícím společenské nerovnosti, vyvolává mezi americkými sociology a ekonomy a publicisty nejzanícenější diskuse.
Vztah mezi příjmovou mobilitou a nerovnostmi je totiž spíše opačný, než známe z příběhů o "americkém snu". Ekonom a Obamův poradce Alan Krueger ho v jedné ze svých přednášek nazval ironicky podle Fitzgeraldova románu Gatsbyho křivkou (či přesněji, ale méně libozvučně Křivkou Velkého Gatsbyho).
Ukazuje, že země, v nichž panuje velká příjmová nerovnost (měřeno tzv. gini koeficientem), mají častěji také menší mezigenerační příjmovou mobilitou (příjem člověka vysoce závisí na příjmu jeho rodičů). Klasickým příkladem je kromě jihoamerických a některých asijských zemí právě USA.
Krueger navíc vychází i v případě USA z dat z poloviny 90. let a usuzuje, že je-li mezi nerovností a příjmovou mobilitou vztah a nerovnost roste, je dnes šance na růst společností v USA ještě menší. To potvrzují i další výzkumy, které srovnávají šanci na růst americké společnosti od počátku 70. let. A zjišťuje, že klesala.
Předvolební kampaň v USA:
Američtí konzervativní kritici těchto zjištění se snaží je nabourat spoustou horších či lepších argumentů. Tvrdí například, že nižší mobilita v USA je způsobena:
- většími rozdíly v příjmech, které je těžší překonat
- menším množstvím tzv. underachievers v USA oproti Evropě (děti, které se spokojí s hůře placeným, zato sociálně prestižním či stabilním zaměstnáním).
První argument postrádá větší smysl, protože se bavíme o aktuálním příjmu jednotlivců, nikoli o nakumulovaném bohatství. Pokud se stanu v USA lékařem či právníkem, dostanu se do nejvyšší příjmové skupiny bez ohledu na to, kolik bral můj otec - problém je právě to se jím stát, pokud pocházím z chudé rodiny.
Druhý argument opodstatnění má, neodpovídá ovšem na otázku, proč je v USA nižší šance vymanit se z nejchudší části společnosti. Odpověď na otázku, proč "americký sen" skomírá, musíme hledat ve školství.
(Autor je sociolog)
