Situace, do jaké se Mary dostala, není pro africké a asijské služebné na Blízkém východě ojedinělá. Řada žen sem míří za výdělkem. Místo zlepšení životní situace se ale často stávají oběťmi moderního otroctví, kdy je čekají dlouhé hodiny nucené práce, fyzické a sexuální obtěžování - to vše bez vidiny slíbené výplaty.
Stejně jako v případě Mary. Její rodina nedostala po její smrti od Jordánska žádné odškodnění ani Maryinu slíbenou mzdu. Přitom zatímco v zemi pracovala, manžel a čtyři děti o jejím strádání nevěděli. Mary musela svůj mobil odevzdat zaměstnavateli.
"Problém je horší, než si umíme představit. A to se o většině případů ani nedozvíme," říká pro Aktuálně.cz Soren Klovborg, režisér dánského dokumentárního filmu Služebnou v pekle, který situaci na Blízkém východě zmapoval.
Dokument byl v Česku poprvé uveden v rámci filmového festivalu o lidských právech Jeden svět.
Podle Klovborga je v zemích Blízkého východu až 2,8 milionu služek pocházejících z patnácti až dvaceti afrických a asijských zemí. Dovolit si je může i rodina s nižšími příjmy, služebná je vyjde od 150 do 450 dolarů měsíčně (v přepočtu 3500 až 10 000 korun). Vaří, uklízí, stará se o děti. "Je pro ně levnější mít služku než posílat děti do školky," říká Klovborg.
"Nejlevnější jsou ženy z Bangladéše, protože neovládají cizí jazyk a pocházejí z odlehlých vesnic. Všichni to vědí. Naopak když zavoláte do agentury a chcete Filipínku, tak vám řeknou, že ta je dražší. Každá z agentur v Libanonu má rozdílné ceny podle národnosti služebné," dodává režisér.
Jeho slova v samotném filmu potvrzuje i jeden z jordánských agentů, který služebné dodává. "Filipínky jsou první třída. Ghaňanky třída dva. Služebnice ze Srí Lanky číslo tři. A čtvrtá třída jsou Bangladéšanky," vypočítává.
Bez pasu a mobilu
Přestože mají služebné z vyjmenovaných zemí odlišné platové podmínky, jedno, co mají společné, je vstup do tzv. kafaly - systému sponzorství, ve kterém zaměstnavatel přebírá zodpovědnost za služebnou. Podle Klovborga právě kafala způsobuje, že zaměstnavatelé berou služebnou jako něco, do čeho investovali a co chtějí kontrolovat.
"Přeberou kontrolu nad člověkem tím, že mu zabaví pas. Ony pak nemůžou utéct, protože kdyby je policisté zastavili na ulici bez dokladů, půjdou do vězení," vysvětluje režisér, podle kterého je právě odebírání pasů naprosto běžné.
Stejně jako doklady jsou ženám zabavovány i mobily. Mnohé z nich se tak po dobu dvou let, na kterou mívají uzavřenou smlouvu, nemohou spojit s rodinou.
"Pracující matka tří dětí z Filipín čelila zneužívání. Když utekla, musela zůstat v útulku celý rok, protože neměla pas. Po návratu domů ji její dvě nejmladší děti ani nepoznaly, protože odjela, když byly velmi malé. […] Křičely, když je chtěla obejmout," popisuje rozšířenou situaci režisér.
"Rozhodla jsem se, že i kdybych zemřela, je to lepší než zažívat to, co jsem zažívala," říká v Klovborgově dokumentu pro britskou televizi BBC Jessica z Keni. I ta skončila v útulku. Poté co ji její zaměstnavatel sexuálně obtěžoval, slezla po svázaných prostěradlech z okna ve třetím patře a utekla.
Také v Saúdské Arábii
Mezinárodní televizní stanice Al Araby uvádí, že až 65 procent služek v Libanonu vypovědělo, že zažily podmínky nucené práce a otroctví. Podle statistik citovaných v dánském dokumentu byly v Libanonu v roce 2016 každý týden odesílána těla dvou služebných zpět domů. Většina z nich spáchala sebevraždu, další zemřely při neúspěšném pokusu o útěk, na podvyživení nebo na následky zranění způsobené jejich zaměstnavatelem.
Za vysokým počtem sebevražd stojí často i dluhy, které si služebné udělají před odletem, aby zaplatily za letenku. Anebo hrozba, že by se domů vrátily bez slibovaného výdělku.
Klovborg tvrdí, že ještě horší případy otroctví a mučení se dějí v Saúdské Arábii. Tam ale nezískal povolení natáčet.
Britský deník The Guardian například zmiňuje případ z roku 2010, kdy saúdskoarabští zaměstnavatelé týrali svou služku ze Srí Lanky obzvláště brutálním způsobem. Protože si stěžovala na náročnost své práce, podle srílanských úřadů jí pár zatloukl do těla dvě desítky hřebíků.
"Když se bavíme o zneužívání, lidé si často představí muže. V mnoha případech jsou ale útočnicemi ženy, které bijí a mučí jiné ženy. V Saúdské Arábii mohou být jednou ze dvou nebo tří manželek, a tak jsou samy pod tlakem. Pak přijde někdo, kdo třeba udělá chybu s pračkou nebo něco omylem zapálí," popisuje jedno z pro něj nejpřekvapivějších zjištění režisér.
Riziko, které může poslat dítě do školy
Podobné incidenty přiměly keňskou vládu v roce 2014 k vydání zákona, který zakazoval občanům cestovat za prací do Saúdské Arábie, Jordánska a Libanonu. Na dodržování zákazu ale nikdo nedohlížel. Nakonec byl v roce 2017 zrušen.
Navíc zákazy ani varování řadu žen od práce na Blízkém východě neodradí. "Uvědomují si riziko, ale doufají, že budou mít štěstí, dostanou zaplaceno a nebude je nikdo bít," říká Klovborg. I malá mzda může zajistit budoucnost dětem, které ženy nechaly doma.
"Když máte šestileté dítě, které jinak nebude chodit do školy, udělali byste to? Myslím, že ani nemusíme být v jejich situaci, abychom dokázali pochopit, proč to dělají," vysvětluje motivaci žen režisér.
