Oslo/Bogota – Juan Manuel Santos se do kolumbijské historie už navždy zapíše jako muž, který jako první dokázal zastavit krvavou občanskou válku, která si vyžádala životy více než 220 tisíc lidí.
Během 52 let vnitrostátního konfliktu se přitom v Kolumbii vystřídalo hned 12 prezidentů.
Santos se na rozdíl od některých svých předchůdců povstalce z Ozbrojených revolučních sil Kolumbie (FARC) nesnažil porazit silou. Namísto toho s nimi uzavřel mírovou dohodu. Jednání trvala čtyři roky, během kterých prezident postupně zastavil veškeré vojenské operace – čehož se nikdo jiný před ním neodvážil.
Tímto krokem si vysloužil kritiku bývalého a velice populárního prezidenta Alvara Uribeho, který sám proti gerile tvrdě bojoval. Oproti očekávání se však Santos se svou strategií dopracoval k historickému úspěchu.
Nobelův výbor ho nyní ocenil za jeho snahu a "neutuchající úsilí o to, aby se mírový proces v zemi pohyboval kupředu".
Juan Manuel Santos se rozhodl mírovým jednáním podřídit všechno. Nabídl povstalcům amnestii, zastoupení v parlamentu a založení vlastní politické strany. Vstřícné kroky, jež ho dovedly k příměří, ani složení zbraní se ale nesetkaly s všeobecným pochopením kolumbijského obyvatelstva. Kolumbijci dali v referendu těsnou většinou najevo, že za desetiletí trvající teror musí padnout nějaké tresty.
Budoucnost dojednaného míru je stále nejistá, zásluhy jsou však odměněny. Podle nominačního výboru odmítnutí dohody neznamená konec mírového procesu. "Co je tak ještě důležitější, je to, že strany v čele s prezidentem Santosem a vůdcem FARC Rodrigem Londoñem i nadále respektují příměří," zaznělo mimo jiné při vyhlášení ocenění.
Na začátku byl neúprosný boj
Cesta k Nobelově ceně za mír byla pro nynějšího kolumbijského prezidenta dlouhá a klikatá. Než nastoupil v roce 2012 do funkce, působil v letech 2006 až 2009 jako ministr obrany v Uribeho vládě.
V té době razila Kolumbie politiku vytrvalého a neúprosného boje proti gerilám.
Pod vedením Santose kolumbijská armáda zaútočila na tábor FARC v ekvádorském pralese, který stál život desítky lidí. Ekvádor na něj dokonce vydal zatykač. Bogota se hájila tím, že v boji proti terorismu neexistují nezákonné akce.
Coby ministru obrany se mu podařilo zlikvidovat Raúla Reyese, druhého nejvýše postaveného muže FARC, a osvobodit unesenou političku Ingrid Bentancourtovou.
Santos byl ale také u toho, když na veřejnost pronikly informace o civilních obětech, které měla armáda na svědomí. Objevily se důkazy, podle kterých vojáci zabíjeli vesničany, aby je pak mohli přičíst na vrub rebelům.
Nejistá budoucnost pro mírovou dohodu
I přes jisté kontroverze byl Santos v roce 2010 zvolen prezidentem, a to s náskokem 20 % hlasů. Jeho kampaň stála na úspěších předchozí vlády a na jeho odhodlání ukončit válku.
Coby prezident pak ale Santos překvapil. Normalizoval vztahy s Venezuelou, kterou v té době stále vedl Hugo Chávez a se kterou měla Uribeho administrativa spory kvůli vojenským akcím na společném pohraničí.
Dokonce se proslýchalo, že kolumbijský prezident vede na komunistické Kubě tajná jednání s vůdci FARC, proti nimž ještě před nedávnem tvrdě brojil.
V roce 2012 se od politiky svého předchůdce Santos oficiálně odklonil a mírová jednání odtajnil. Z jeho bývalého spojence Uribeho se tak stal jeho největší oponent.
Jejich politický souboj vyvrcholil při říjnovém referendu, ve kterém se Kolumbijci jen těsně vyslovili proti jeho návrhu mírové dohody s FARC a postavili se tím pomyslně na stranu Uribeho.
Mírové dialogy byly ale obnoveny a zbraně zůstaly složeny. Naděje, že "je na této planete o jednu válku méně", jak prohlásil na půdě OSN, tak stále trvá.
