Gevgelija (od našeho spolupracovníka) - Eidomeni-Gevgelija je oficiální hraniční přechod mezi Řeckem a Makedonií. Tedy přechod pro osoby s "mocným pasem".
Veze mě k němu Alexandar ze Srbska, kterého jsem si stopnul v Řecku. "U nás v Srbsku situaci uprchlíků na vlastní kůži poznal skoro každý z nás. Když jsem ty lidi viděl v parku u nádraží v Bělehradě, vrátil jsem se o roky zpět - a plakal jsem," vypravuje.
"Vím, co to znamená, opustit rodný dům, který je pro tebe domovem, vším. Nosil jsem pak pro ně nějaké jídlo nebo manželka navařila větší večeři a odnesli jsme jim to. Ať poznají taky něco z naší kultury."
Po okružní dálnici ukrajujeme další kilometry do Gevgelije. Stojím na mostě, odkud vidím nádraží jako na dlani. Jakoby se tu zastavil čas, i vítr polevil. Bez hnutí stojí vše: nákladní vlaky, slunce coby ústřední symbol makedonské národní vlajky...
Na nádraží ani noha. Ještě před třemi týdny přitom bylo mikrokosmem k neuvěření. Gevgelija leží na makedonsko-řeckých hranicích a v průběhu léta skrz ni denně proudilo 1000 (červenec 2015) až 3000 (srpen 2015) osob.
Denně na zdejší železniční stanici přicházeli lidé ze Středního a Dálného východu, ale též z mnoha afrických zemí. Vlakové nádraží bylo místem, kde uprchlíci a migranti čekali na dokumenty, které umožňovaly třídenní legální pobyt na území Makedonie, během něhož se musí - nejčastěji vlakem - dopravit na hranici se Srbskem (Tabanovtsi).
Odtud jejich cesta pokračuje dál směrem do Bělehradu a poté do Horgoše na hranice s Maďarskem.
Právě tady jsem v létě strávil tři týdny. Společně s kamarády jsme se tu coby dobrovolníci pokoušeli podpořit jak uprchlíky, tak aktivity místních a neziskovky ze Skopje Legis. Bylo tu kromě nás i mnoho dalších aktérů: železničáři, ze všech nejlépe informovaní prodavači, pohraniční policisté (ti jako by naopak nevěděli vůbec nic), pracovníci UNHCR a Červeného kříže, batohy obtěžkaní turisté, lokální taxikáři.
Vzpomínám
Teď tu kromě kouřícího železničáře není nikdo. "Kde se tady bereš?" ptá se. "Uprchlíky tady nenajdeš, ty schovali v kempu," dodává.
Voda z kohoutku na peronu, která během 40 stupňových veder ovlažovala tisíce lidí denně, dnes teče nazmar. Vzpomínám na ty, které jsme potkali a jejichž tíseň na mě stále více doléhá. Usedám na prázdný peron a čekám, zda se náhle neobjeví Muhammad, Maram, Alkasem, Amjad, Abdul, Gharam, Shivan, milovaný Eehab, Ali i ti další. Jejich tváře mě na cestě neustále doprovází.
"Kde teď jsi, Muhammade?"
"Už jsi se svým tátou, Maram?"
"Napsal jsi už nějakou báseň z cesty, Amjade?"
"Hrajete v Německu kamarádům z Kobani své písně, Gharame a Shivane?"
"Podařilo se ti už zkontaktovat rodinu v Aleppu, Abdule?"
Okamžiků radosti bylo rovněž mnoho, ale ty se "pod kůži" tolik nedostávají. Přesto myslím na ženu, která po noci čekání na dokumenty obdarovala květinou policajta a líbala mu ruce. On se smál a objímal ji.
Balkánskou trasou uprchlíků. Deník z cesty
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší jeho cestovní deník.
Prolog: Pašeráci mě vyhodili z člunu, plaval jsem zpátky do Turecka. Uprchlíci líčí cestu přes moře
První díl: Řecký přechod s drátem je místo uprostřed ničeho, sem Evropan nepřijde
Druhý díl: Běžence schovali v kempu. Nádraží osiřelo, prodejci jsou bez práce
Třetí díl: To, že je nevidíme, ještě neznamená, že tu nejsou
Čtvrtý díl: V autobusu si nejsme rovni. Běženci musí dozadu, Evropan k nim nesmí
Myslím na partu z Kobani, která celý peron roztleskala a roztančila svými písněmi.
Myslím na muže z Afghánistánu, který na konci peronu za doprovodu přicházející bouře tesklivě zpíval píseň o domově. Na smích dětí, když malovaly v provizorním dětském koutku obrázky a táta je pohladil s otcovskou hrdostí. Když si s PET lahvemi hrály, jako by v ruce držely něco, co je blíž dětské fantazii. Nebo když děti uprchlíků s místními dětmi skákaly panáka.
„Tak zase bez práce“
Chci otevřít deník, ale přichází silný déšť, který Gevgeliji bude zkrápět příští tři dny. Před návštěvou nového uprchlického kempu, který je vybudován asi jeden kilometr dál směrem k hranicím s Řeckem (proto tady nikdo není), zamířím do města.
Ve městě si stejně jako na nádraží připadám jako doma, jen v něm už nepotkávám žádného z běženců, který by chtěl pomoci najít bankomat, vyměnit peníze, poradit tu s tím, tu s oním.
Jsou tu však prodejci z nádraží, kteří teď posedávají na lavičkách v centru. "Jak se máš, jste zpátky?" ptají se mě.
"My jsme zase bez práce," řekne někdo z nich. Nikdo tu neví, co bude dělat dál.
I když prodavače před pár týdny kdekdo kritizoval, že se snaží na strádání uprchlíků vydělat, je mi jich líto. Dvě eura za dobití mobilu, trojnásobné ceny za potraviny, vodu... odsuzovat tyhle lidi jde, ale jen z dálky.
Sám nevím, co bych v jejich situaci dělal. Snaha uživit sebe a svou rodinu prostě zvítězila. Navíc - mnohokrát nám na nádraží pomohli, když to neudělal nikdo jiný.
Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.
Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.
