Lukašenkovo temné tajemství. Politici, kteří o něm věděli příliš, zmizeli beze stopy

Martin Novák Martin Novák
24. 8. 2020 5:30
Korupce, nízké příjmy a důchody, nedostatek zboží v obchodech, organizovaný zločin a obecně velká kriminalita. Bělorusko v první polovině 90. let, kdy se stalo po rozpadu Sovětského svazu nezávislou zemí, trápily velké problémy. Alexandr Lukašenko byl v té době poslancem parlamentu, Nejvyššího sovětu Běloruska. Kolegové jej zvolili do čela výboru pro boj s korupcí.
Jurij Zacharenko (vlevo) a Viktor Hančar zmizeli v roce 1999 v Minsku na ulici.
Jurij Zacharenko (vlevo) a Viktor Hančar zmizeli v roce 1999 v Minsku na ulici. | Foto: wikimedia

Lukašenko si vybudoval image politika, který rozumí problémům obyčejných lidí a má na mušce zkorumpované elity. S tím šel do prezidentských voleb v roce 1994 - a uspěl. Ve druhém kole dostal osmdesát procent hlasů. Tehdy nikdo neměl důvod výsledky zpochybňovat.

Do jeho týmu se přihlásilo mnoho lidí, kteří stejně jako voliči doufali, že nový prezident stabilizuje ekonomiku, sníží zločinnost a vybuduje z Běloruska stabilní demokratický stát. Z Lukašenka se ale později stal autoritářský politik, který netoleruje opozici, kritiku a především nedostatečnou loajalitu mezi svými lidmi.

Jako jeden z prvních to pocítil Lukašenkův premiér Michail Čihir. Liberální ekonom a zastánce privatizace u prezidenta brzy narazil. Lukašenko začal naopak prosazovat státem kontrolovanou ekonomiku a nechtěl v Bělorusku velké soukromé firmy a podnikatele. Zakládal si také na svém mediálním obrazu. Čihir později vypověděl, jak jej Lukašenko žádal, aby nevystupoval v televizi, pokud to není nutné. Chtěl v ní mluvit sám, což se děje v podstatě dodnes, kdy zemi pohltily obrovské protirežimní demonstrace a stávky.

Čihir vydržel ve funkci dva roky, pak se s Lukašenkem rozešel ve zlém a prohlásil, že jde do opozice. V březnu 1999 jej však zatkla policie a obvinila ze zpronevěry a finančních machinací. Soud mu vyměřil podmíněný trest, do politiky se vrátit nemohl. Dnes je v penzi a chová včely. Někteří blízcí Lukašenkovi spolupracovníci ale v té době dopadli daleko hůř.

Zmizel beze stopy

Sedmého května 1999 prudce zabrzdil automobil na Žukovského ulici v Minsku, vyskočili tři muži a natlačili do vozu člověka, který šel po chodníku. Byl jím bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko. Zmizel beze stopy, jeho tělo se nikdy nenašlo.

Zacharenka si Lukašenko vybral jako svého prvního ministra vnitra a povýšil jej do hodnosti generálmajora. Brzy se však jejich názory začaly rozcházet a Zacharenko v ministerském křesle vydržel jen patnáct měsíců. Prezident jej odvolal a následně degradoval do hodnosti kapitána. Zacharenko se přidal k opozici, ale problém pro Lukašenka spočíval v tom, že jako bývalý ministr vnitra věděl o mnoha věcech, souvisejících s prezidentem a jeho okolím.

Po mnoha letech promluvil v Německu o Zacharenkovi bývalý příslušník speciálních běloruských jednotek SOBR Jurij Garavskij. Uvedl, že tito policisté měli oficiálně v náplni práce potírání organizovaného zločinu. Právě tým SOBR Zacharenka unesl, vyslýchal a poté jeden z únosců exministra vnitra zastřelil. Zacharenkova dcera Jelena, která žije v německém Münsteru, ale hodnověrnost výpovědi Garavského zpochybnila.

Někdejší příslušník běloruské kontrarozvědky Vladimir Borodač řekl před několika lety rozhlasové stanici Rádia Svoboda, že komando, které Zacharenka uneslo, od něj chtělo přiznání, že připravuje státní převrat. Bili jej a mučili, nakonec zastřelili. Ředitel krematoria dostal rozkaz tělo Zacharenka spálit a dál se o věc nezajímat. Oficiální vyšetřování bylo ukončeno s tím, že Zacharenko je nezvěstný.

Další dva mrtví

V září téhož roku zmizely beze stopy znovu v Minsku - tentokrát na ulici Fabryčnaja - další dvě osoby. Bývalý vicepremiér Viktor Hančar a jeho kamarád, podnikatel Anatol Krasouski. Policie našla za několik dní opuštěné Hančarovo auto a zbytky skla, na kterém byla jeho krev. Podle výpovědí Garavského obě těla odvezli únosci do lesa a uložili do připraveného neoznačeného hrobu.

Hančar byl v roce 1994 členem Lukašenkova volebního štábu, v běloruské vládě se pak stal vicepremiérem. Stejně jako Zacharenka jej však nadšení brzy přešlo a prohlásil, že odchází do opozice s cílem svrhnout Lukašenka, protože prezident buduje diktaturu. Na začátku roku 1999 Hančara zatkla policie, ve vazební cele držel protestní hladovku. I jeho zmizení vyšetřovatelé uzavřeli s tím, že je nezvěstný.

"Nemohu tvrdit jednoznačně, že zmizení těchto politiků nařídil Lukašenko, protože přímé důkazy jsem neviděl. Ale rozhodně důvod zbavit se jich měl," řekl deníku Aktuálně.cz Bělorus Andrej Ramašeuski, který byl sám v devadesátých letech několikrát zadržen a vězněn za opoziční činnost. Podle něj jak Zacharenko, tak Hančar věděli o mnoha věcech, které se děly kolem Lukašenka. V té době také zmizelo mnoho lidí, kteří se podíleli na organizovaném zločinu.

"Nevylučuji, že právě o těchto akcích měli mnoho informací. Pravda o tom, co se stalo, možná nikdy nevyjde najevo. Svědectví bývalých policistů a právníků tajných služeb, která se v minulých letech objevila, pro mě nejsou moc důvěryhodná," dodává Ramašeuski.

Opozice se pravidelně snaží každý rok při výročí zmizení těchto politiků připomínat jejich osud. Na opoziční internetové stránce Charter97.org běžel několik let odpočet dní, které uplynuly od zmizení Zacharenka, Hančara a Krasouského.

Po nich ještě zmizel za nevyjasněných okolností Lukašenkův osobní kameraman a dokumentarista Dmitrij Zavadskij. Sedmého června 2000 jel autem na letiště v Minsku. Zpět už se nevrátil. Jeho vůz policie našla na parkovišti.

Video: Protesty v Minsku sílí, Lukašenko se mezitím nechává natočit s kulometem v ruce

Protesty v Minsku sílí, Lukašenko se mezitím producíruje s kalašnikovem (23. 8. 2020) | Video: Associated Press
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy