Kyjev - Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se v pondělí v doprovodu izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana poklonil památce téměř 34 tisíc Židů, které v roce 1941 postřílela nedaleko Kyjeva během pouhých dvou dnů komanda SS spolu s příslušníky ukrajinských milicí.
Od tohoto děsivého masakru ukrajinských Židů v Babím Jaru, rokli nedaleko ukrajinského hlavního města uplynulo v pátek sedmdesát let.
"Babí Jar je místem jedné z nejstrašnějších tragédií minulého století," řekl prezident. "Od oněch tragických událostí nás dělí stále víc let, ale památka je pořád živá a posvátná. Je obtížné nalézt slova úměrná našemu smutku," cituje ČTK ukrajinského prezidenta.
Psal se rok 1941, vojska nacistického Německa pokračovala v bleskovém dobývání sovětských území a už okupovala Kyjev.
Na sklonku září proto mohly SS zahájit dlouho připravovanou likvidaci židovských obyvatel ukrajinské metropole. Ve dnech 29. a 30. září 1941 tedy v podstatě začal ukrajinský holocaust.
"Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh ulic Melnichovská a Dochturovská. Sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd. Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni," nařizovala vyhláška vrchního velitele SS na Ukrajině Obergruppenführera Friedricha Jeckelna.
Jak se ale zanedlouho ukázalo, žádné ze jmenovaných věcí Židé nepotřebovali. Ze shromaždišť byli "esesáky" odvlečeni do rokle Babí Jar, vzdálené tři kilometry od Kyjeva. Tam byli vysvlečeni do naha, přinuceni lehnout si na břicho a bez milosti postříleni.
Lidé, které přivedli později, si museli lehnout na těla svých předchůdců a čekat na smrt.
Z téměř 34 tisíc lidí přežilo necelých 30
Celkem bylo během hromadných poprav 29. a 30. září zavražděno 33 771 židovských mužů, žen a dětí. Jednalo se o největší hromadnou vraždu celého holocaustu.
Ne všichni ale zemřeli. Několik málo lidí mělo štěstí a masakr přežilo. Hrůzy, kterých byli svědky, je ale budou provázet po celý zbytek života.
Podle dostupných informací přežily vyhlazení kyjevské židovské menšiny necelé tři desítky lidí. Jednou z nich byla tehdy tříletá Rajsa Majstrenková a její prarodiče.
Židé podle ní tehdy uvěřili, že budou skutečně jen přesídleni. "Bez tak jsme ale neměli možnost volby. Neuposlechnutí výzvy k dostavení se na shromaždiště bylo trestáno smrtí," vzpomíná dnes třiasedmdesátiletá vitální dáma, jež v Kyjevě provozuje školu tance pro děti.
Sama si tyto události samozřejmě pamatuje jen velmi mlhavě, ale po válce o nich s prarodiči nesčetněkrát hovořila. Život jí zachránila babička, která sama nebyla židovského původu, ale s židovskou částí rodiny se na shromaždiště přišla rozloučit.
Ten zmlácený a zakrvácený stařec byl kyjevský rabín
"Viděla jsem zmlácené a zakrvácené starce ve spodním prádle, jak jsou odváděni po silnici. K jednomu z nich se najednou rozběhla nějaká žena a objala ho. Ostatní na ní křičeli, aby toho nechala, protože by mohla rozzlobit strážce," vzpomíná Majstrenková a pokračuje ve vyprávění.
"Moje babička je ale okřikla a s tím, že to může být naposledy, co se spolu vidí. Jak jsem se později dozvěděla, ten starý muž byl zřejmě kyjevský rabín," vysvětluje.
Krátce poté Židé došli ke kontrolnímu stanovišti, kde jim hlídky SS vzaly všechny cennosti i osobní věci a rozdělily je podle pohlaví.
"Už tam byla slyšet střelba ze samopalů. Bylo to hrozné, lidé křičeli. Moje babička mávala pasem a křičela, že je Ruska. V tom k nám přišel jeden z ukrajinských kolaborantů a přiložil mi hlaveň pistole ke spánku, babička ho ale odstrčila a kryla mě ramenem.
Voják ji srazil k zemi. V tu chvíli si ale všimla, že se dav lehce rozestoupil, sebrala odvahu, popadla mě a dala se na útěk," popisuje Majstrenková nejdramatičtější chvíli svého života.
"Stráže po nás střílely, ale neběžely za námi. Zřejmě se bály, že by se ostatní také rozutekly."
Starší žena se pak s vnučkou skrývala v křoví na nedalekém hřbitově a zpět do města se vydala až po setmění. "Pamatuju si, jak mi babička pořád opakovala, abych byla potichu," vybavuje si Majstrenková.
Tím, její hrůzné vzpomínky, které se jí vryly do paměti, přestože pocházejí z doby, kdy jí byly pouhé tři roky, končí. Díky statečnosti své babičky byla zachráněna.
První památník byl postaven až v roce 1976
O masakru se dlouho nemluvilo. Po konci války Stalin dál razil antisemitskou politiku a masakr kyjevských Židů zatajoval. Režim vzpomínal pouze na oběti z řad "sovětských civilistů". Jedním z důvodů, proč se o masakru nemluvilo, bylo také to, že většina Stalinovou vinou vyhladovělých Ukrajinců s nacisty kolaborovala a vítala je jako osvoboditele.
Antisemitismus byl navíc na Ukrajině silně zakořeněný. První památník na hrůzné události byl v Babím Jaru postaven až v roce 1976.
