Doněck/Praha - Halina Tverdochlebová vychází na balkón svého domu, abych v jejím telefonu až v Praze slyšel obnovenou kanonádu. "Nemylte se - nejde o hřmění bouřky. To se k nám jen po krátkém období klidu a velkých nadějích na mír vrátila válka," vysvětluje.
Konflikt na Ukrajině jí rozdělil rodinu. Část žije na území pod kontrolou Kyjeva a část v Doněcku, jemuž vládnou proruští separatisté.
S Halinou Tverdochlebovou, učitelkou Taťánou Ozerakynovou, studentem Dimou Vituščinskym a programátorem Alexandrem Litovčenkem (všichni jsou z Doněcka, nebo tam mají příbuzenstvo) jsem hovořil nadvakrát. Poprvé na přelomu ledna a února, kdy v Doněcku vrcholily dělostřelecké a tankové souboje. Podruhé teď - když to po relativním klidu zbraní začalo na východě Ukrajiny nanovo.
Tvrdí, že k Rusku vlastně nechtějí, i když to z jejich úst občas tak zní. Jejich výhrady ke Kyjevu ale den ze dne sílí.
Za čtvrt roku se jejich životy dvakrát změnily: po uzavření příměří jim na hlavu na pár týdnů téměř přestaly padat dělostřelecké granáty. Až do června, kdy všechno začalo nanovo.
V Doněcku jsou teď také - na rozdíl od ledna nebo února - k mání potraviny, byť za obrovské peníze.
Ceny masa, chleba, mléka či zeleniny se ale za tu dobu vyšplhaly do astronomické výše. Špatně jsou na tom hlavně ti nejzranitelnější - senioři. S pomocí své nadace se je sice snaží podporovat ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov, ale to nestačí.
I proto Ukrajinci z Doněcka stále více vzhlížejí k Moskvě.
Život v obklíčení
Jediný ze čtveřice, kdo už v únoru mluvil o odtržení Doněcka od Ukrajiny, byl student Doněcké polytechnické univerzity Dima Vituščinský. Dnes si prý setrvání v zemi, které vládne Kyjev, vůbec neumí představit.
"Nejsem sám, kdo si to z mých spolužáků v ročníku myslí," řekl Aktuálně.cz. "S Ukrajinou už nikdy nebudeme mít normální vztahy. Už nikdy nemůžeme být součástí tohoto státu."
Než na doněcké tržiště počátkem června dopadly dělostřelecké granáty, vedení Doněcké lidové republiky začalo státním zaměstnancům vyplácet peníze, tvrdí Dima.
Obyvatelům města tehdy podle něj svitla naděje na lepší život. "Bojím se, že teď to tu přeroste v ještě větší a ničivější válku, než jsme zažívali počátkem roku," říká.
Taťána Ozerakynová, která učí na prvním stupni, si myslí totéž. "Ještě v únoru jsme mohli se svolením Kyjeva poměrně snadno navštěvovat své blízké v místech obsazených ukrajinskou armádou. Teď jsme ale hermeticky uzavřeni. Na propustky se čeká tři měsíce.
A hořce dodává: "Jsme pod totální blokádou jako v časech nacisty obklíčeného Leningradu. A znovu pod dělostřeleckým bombardováním - takhle se nám dnes žije v Doněcku."
Nenávist ke Kyjevu
Dima Vituščinskij má štěstí, že žije v části Doněcka, kde život běží téměř normálně. O pár stanic autobusem dál je to jiné: lidé se kvůli ostřelování znovu vrátili do sklepů.
"Nikdy by mě nenapadlo, že to, co znám z válečných filmů, budu jednou prožívat i já. V zimě a znovu teď začátkem léta," říká.
V červnu už - na rozdíl od února - pro Kyjev nemá jediné dobré slovo. Obvinění, která z Dimových úst zaznívají, jsou drsná - ukrajinské vojáky například viní z toho, že na Doněck "pálí bez míření, prostě jen tak". Lidí, co mluví stejně jako on, jsou přitom v dnešní době na východní Ukrajině tisíce.
"V době ostřelování Doněcka ukrajinským dělostřelectvem jsem navštívil sklep, v němž se ukrývaly desítky lidí. Jejich rozezlením to v podzemí doslova vibrovalo," vzpomíná zpravodaj České televize na Ukrajině Josef Pazderka, když mu o Dimovi a dalších třech obyvatelích Doněcka vyprávím.
"Na nenávist ke Kyjevu se dalo téměř 'sáhnout'. Odevšad zaznívalo: 'Vykašlali se na nás, dostali nás do sra...k a teď nás ještě ostřelují tanky a dělostřelectvem'. Nenávist ke všemu hodně účelově ještě přiživuje vysílání ruské televize," dodává.
Škola na dálku
"Kdybychom si vzájemně v té bídě nepomáhali, nepřežili bychom. Nikdy předtím jsem neviděla mezi lidmi tolik obětavosti a soucítění," říkala Aktuálně.cz letos v únoru učitelka Taťána Ozerakynová.
Žáci tehdy kvůli častým přestřelkám a bombardování města do školy nechodili. Zůstávali doma a s učitelkou Taťánou se domlouvali telefonem nebo ještě častěji přes internet.
"Nechceme, aby se děti kvůli ostřelování města shlukovaly ve škole či jinde ve větším počtu. Proto jsme zvolili tuto 'distanční metodu', jak nouzovému způsobu výuky v Doněcku přezdíváme. Svých čtyřiatřicet žáků po internetu dokonce i zkouším a známkuji," popisovala před čtvrt rokem.
Po ukončení bojů a po dohodách z Minsku žáci do školy opět nastoupili. "Školní rok pak nějak skončil, rozdali jsme vysvědčení... jenomže sotva začaly prázdniny, máme tu opět válku," říká pedagožka.
Už několikrát ji prý napadlo, že vezme své dvě děti (její manžel při ostřelování města zahynul) a z Doněcka odjede. "Sama nevím, co mě tu stále drží. Já tu ale prostě své žáky nemohu nechat samotné a jen tak je najednou opustit. Jsou na mně citově velmi fixováni. Zvláště teď, když to znovu začíná," vysvětluje.
Uvidím blízké?
Halina Tverdochlebová jako jediná ze zpovídané čtveřice nebydlí v Doněcku, ale v malém městečku v Krasnoarmějské oblasti. To, co se v Doněcku děje, je pro ni přesto zásadní.
Už v únoru se marně pokoušela dostat ke své snaše a vnukovi, kteří ve městě zůstali. "Došly jim základní prostředky k životu. Příspěvky na dítě, výplatu ani humanitární pomoc snacha nedostává, protože má doklady v té části města, kterou kontroluje ukrajinská armáda. Snad se mi podaří projet jedním z kontrolních míst, přestože je Ukrajina nedávno všechny uzavřela. Potřebuji snaše předat potraviny a nějaké peníze," popisovala v únoru.
Potraviny i peníze se nakonec k jejím příbuzným skutečně dostaly - provezl je "obětavý známý, který uplatil úředníky, aby dostal propustku".
Syn Haliny pracuje v avdějevském chemickém závodě. I ten kontroluje ukrajinská armáda, takže ani on podle Haliny nemůže kvůli neustálým bojům za svou manželkou a synem.
Chvíli prý bylo líp, teď ovšem absurdní "válečná hra", jak Halina Tverdochlebová boje mezi separatisty a armádou nazývá, znovu pokračuje.
Jakmile prý ukrajinská armáda spustí palbu na separatisty, ti jim téměř vzápětí oplácejí stejnou mincí. Žádná strana si podle ní nenechá od těch druhých nic líbit, obě chtějí mít "poslední slovo". Byť na to doplácejí nevinní civilisté.
"Žijeme strašný život - opět na nás padají granáty. V poslední době si říkám, že nás snad chtějí zničit a vytvořit tu místo nás doněckou step bez měst a vesnic. Války už máme plné zuby, lidé jsou na smrt unaveni. Zastavte boje, přestaňte ničit a vykrádat naše domovy, odsuňte těžkou techniku... a pak se můžeme bavit o tom, jestli zůstat s Ukrajinou, anebo se osamostatnit," vzkazuje Halina vojákům i separatistům.
Z války a lidského utrpení ji prý bolí srdce, protože znovu každý den trne, že své blízké - s nimiž se už měsíce nesetkala a jen si s nimi telefonuje - už neuvidí. "Jaképak propustky, prosím vás - i ty se staly součástí rozbujelého korupčního systému!" zlobí se.
Strach se vrátil
Z kdysi milionového Doněcka zůstalo ve městě jen asi 600 tisíc lidí. Ostatní odešli jak na Ukrajinu, tak do Ruska.
Podle programátora Alexandra Litovčenka je teď v obchodech víc zboží než počátkem roku.
Únorový Doněck - to byly podle něj i rozstřílené banky v troskách. Pokud tedy lidé chtěli výplatu, museli se nejprve složitě dostávat na území pod kontrolou ukrajinské armády.
Ani teď to není s gážemi a důchody dobré, putování za penězi se mnohde ještě zkomplikovalo. "Alespoň státním zaměstnancům a důchodcům ale začala Doněcká lidová republika vyplácet peníze," říká. A rychle dodává: "Pravděpodobně z rezerv Moskvy."
"Všude tu vládne dříve nepředstavitelná drahota. Potraviny přicházejí jen z Ruska. Anebo je kolony aut vozí, stejně jako počátkem roku, z blízkých vesnic... a jen bůh ví, kdo všechno se na jejich distribuci přiživuje, než si je koupím já," dodává.
Jestli je pravda, co říká, nelze spolehlivě ověřit. Realitu značně pokřivuje už zmiňovaná propaganda. Na straně Ruska, ale i Ukrajiny.
Po bitvě u 23 kilometrů vzdálené Marjinky, nejtěžší od únorového pádu města Debalceve, je ale jedno jisté: Lidé z Doněcka se - po měsících relativního klidu - znovu bojí dlouhé a krvavé války.
