Praha - Jsou sice psychicky odolní, dobře trénovaní a v Afghánistánu už lecčíms prošli, smrt kamarádů, kteří jim ještě před chvílí kryli při patrole záda, je ale vždy hluboce zasáhne. Na podobnou situaci se totiž podle několika veteránů z války v Afghánistánu či Iráku, jež Aktuálně.cz oslovilo, nedá nikdy připravit.
Tím spíše, že úterý 8. července bylo pro českou armádu z hlediska ztrát tím nejčernějším dnem: při sebevražedném útoku zahynuli čtyři vojáci, další bojuje v nemocnici o život.
Ani zkušenému vojenskému psychologovi Danielu Štroblovi či bývalému šéfovi Centra pro výzkum stresu Jaroslavu Sýkorovi se ovšem nechce do popisování toho, co se nyní odehrává v rodinách padlých.
"Čeká je nesmírně těžké několikaleté období - období truchlení," vysvětluje Štrobl. A důležité podle něj je, aby si ho prožili. "Pokud tedy mohu poradit, tak by měli truchlit... a třeba i křičet, když se jim bude chtít křičet, anebo naopak v tichosti plakat. Ať se zkrátka chovají tak, jak jim napovídají city," doporučuje psycholog.
"Je to velmi důležité," souhlasí Sýkora. Truchlení má podle obou expertů mnoho fází a podob a pozůstalí by se mu neměli bránit, z nějakých důvodů ho utnout, potlačit či popřít.
Dál už se oba odborníci zdráhají ve svých doporučeních zajít. Zejména z piety k pozůstalým, ale i s ohledem na terapeuty, které jim armáda dává k dispozici. Určitě prý vědí, co mají dělat a jak nejlépe blízkým zahynuvších vojáků pomoci.
Akční filmy? Na ty zapomeňte
Psychologická pomoc je ale zapotřebí i mezi vojáky v bojové jednotce, která přišla o pět mužů.
"I po dvou dnech se nalézají ve fázi šoku. I po dvou dnech je to pro ně velmi čerstvé a citlivé. Avšak i my si stále neuvědomujeme míru té tragédie - nedochází nám to. Tím 'my' mám na mysli normální lidi, kteří jsou schopni soucitu," říká psycholog Štrobl, jenž se v minulosti podílel na sociologických výzkumech vojáků v Afghánistánu.
Čeští vojáci ze základny Bagrám v těchto chvílích nepochybně procházejí myšlenkovým zmatkem a chaosem, takže se po ztrátě svých kamarádů ptají: Co to vlastně bylo? Co a proč se stalo? Co bude dál a jak se k tomu postavit? Jak tomu čelit?
A to tím spíše, že kamarádi nezemřeli v boji, nýbrž při sebevražedném útoku mezi dětmi a ženami, jimž se zpravidla snaží poskytnout potřebnou pomoc. Vojáci proto nemusí zažívat, jak to známe z akčních filmů, vztek či pláč.
Kromě velkého zmatku mívají - poněkud zvláštně - velké obavy o své rodiny doma v Česku. Zda jsou v pořádku. "Jde o asymetrický konflikt, v němž je protivník všude a nikde," připomíná Štrobl.
Každý voják v riskantní misi by měl být podle sociologa Sýkory teoreticky připraven, že v boji padne. "Jenomže ono se to sice hezky řekne, ale člověk se tak nechová. Nikdo si totiž nepřipouští, že zemře. Každý voják vám sice řekne, že si uvědomuje, co mu v Afghánistánu hrozí - ať už zmrzačení, či smrt -, stejně si ale nepřipouští, že by to mělo potkat právě jeho. Říká si: 'Mně se to nestane, já se vrátím'. A je to zcela přirozené. Jinak by se v očekávání smrti či zranění musel zbláznit," objasňuje Sýkora.
Jenomže pokud zahynou hned čtyři vojáci v blízkosti české základny, tak je to podle Štrobla vždy obrovský vykřičník, že "smrt je velmi blízko a jeden každý z nás je smrtelný". A že například Petr mohl být snadno na místě mrtvého Zdeňka, s nímž se ještě před chvílí bavil.
"Jde o velmi brutální připomenutí vlastní možné smrti. A je velmi důležité, aby se právě s tímhle kluci v Afghánistánu vypořádali. Čelili tomu," doporučuje psycholog Štrobl.
Rituál? Může být i lékem
K terapii, která může truchlícím pozůstalým, ale i kamarádům pomoci, patří podle expertů překvapivě i rituály - ty vojenské nevyjímaje. Mohou být účinným lékem, ale i obranou před stresem.
"Tohle armáda uměla odjakživa a nevzniklo to samoúčelně. Jen jsme pozapomněli na smysl rituálů," dodává Štrobl. Rituál byl totiž vždy připomínkou, že něco skončilo, nevrátí se to... a něco nás čeká. Ať již jde o nošení vlajek, rozloučení se s padlými vojáky v Kábulu, anebo dnešní vojenskou ceremonii v pražských Kbelích při příletu letadla s ostatky vojáků. Tohle vše vojákům, ale i pozůstalým pomáhá překlenout bolest i šok. Může ovšem pomoci i takový rituál, při němž si vojáci na památku svých kamarádů připijí - jakkoliv je v Afghánistánu alkohol zakázán.
Velmi těžké to ale podle všeho bude mít pětice vojáků, která nahrazuje ty, o něž česká jednotka v Afghánistánu přišla. Jsou v opravdu složité situaci. Jejich příchod k jednotce v Afghánistánu bude totiž pro vojáky bolestnou připomínkou, že každý je nahraditelný. "A to nikdo z nás nechce slyšet," míní Sýkora.
Stejně tak se může vojáků dotknout fakt, že armádní mašinerie "jede holt dál, bez ohledu na jejich trauma či pocity". Takže "náhradníci" mohou tohle napětí na sobě tvrdě pocítit.
Může to ovšem skončit i tak, že se k nim vojáci budou naopak chovat velmi zdvořile. Až to bude možná podezřelé. Pětice nových bude ale v každém případě vystavena velkému tlaku: očekávání či srovnávání s jejich předchůdci...
"Čekají je těžké chvíle. Určitě si je ale velitel kontingentu zavolá a podrobně vysvětlí, co se stalo, a řekne jim i něco o vojácích, které nahradili: jací byli (pokud je neznají z dřívějška) a do jaké jednotky přicházejí - já bych to alespoň udělal. Určitě by to těm novým pomohlo včlenit se do rozjitřené jednotky," doporučuje psycholog Štrobl.
Šéf armády mluví o "stoce". Odkud se bere?
Pro armádu tragické úterý rozvířilo ve veřejnosti, ale i mezi politiky emotivní diskusi kolem smyslu přítomnosti české armády v Afghánistánu. Vyhrocenou, a často i vulgární diskusi na zpravodajských serverech pak psychologové označují za projevy frustrovaných a neúspěšných lidí, kteří bezohledně zraňují rodiny vojáků, kteří v Afghánistánu, Iráku či na Balkáně zahynuli.
"Prosím všechny politiky, kteří se chystají pateticky kondolovat pozůstalým, aby se zamysleli nad bezpečností naší země, ale i seškrtaným rozpočtem armády. Možná jim to pomůže udělat pro obranu republiky něco pozitivního," říká v reakci na soustrastné projevy politiků někdejší náměstek ministra obrany Martin Bělčík, expert na strategické řízení.
Jako jeden z mála oceňuje vystoupení prezidenta Miloše Zemana, jenž se bez frází a patosu pokouší vysvětlit smysl přítomnosti českých vojáků v Afghánistánu. "Čest, věrnost a odvaha nejsou jen tři slova - jsou obsaženy i v chování českých vojáků v Afghánistánu, kteří tam čelí globálnímu terorismu," svěřuje se Bělčík.
Například v Polsku by si podle Daniela Štrobla či Jaroslava Sýkory nedovolili ani neúspěšní či frustrovaní lidé - jako ti v Česku - urážet památku vojáků, kteří zahynuli v rizikových oblastech, do nichž je poslal stát. Ani skalní komunisté našich severních sousedů by pak kondolence nezneužili k propagaci svého politického programu, jak to nyní dělají lídři českých komunistů Vojtěch Filip s Jiřím Dolejšem.
"Jenomže zapomínají, že KSČ nás opakovaně zrazovala nepřátelským armádám - počínaje rokem 1939, kdy se komunisté ztotožnili se spojeneckou smlouvou mezi Hitlerem a Stalinem, takže se stali na dva roky spojenci Hitlera, a konče normalizačním souhlasem s přítomností sovětských okupačních vojsk," dodává Štrobl.
Právě KSČM je podle něj stranou, která si nedělá nejmenší starosti s ochranou státu a jeho hodnot. "Jen málokdy je k vidění taková faleš," domnívá se Sýkora.
Náčelník generálního štábu Petr Pavel má pro vulgárně diskutující čtenáře jediné slovo - "stoka". "Ti lidé to nikam nedotáhli, nikdo je nerespektuje, nechávají se ponižovat svými šéfy v práci, ... a tak své neúspěchy vztahují i na Afghánistán, jakkoliv je pro ně jen zástupným problémem. A protože jejich potíže bývají dost palčivé, tak jim přizpůsobují i svou verbální agresivitu. Přičemž by se to nikdo z nich neodvážil říct vojákům do očí, protože jde vesměs o zbabělce, kteří se obávají reakce," soudí Štrobl.
