Stávají se teroristické útoky běžnou součástí života západní Evropy, anebo tomu tak už nějaký čas je?
Tomáš Pojar: V určité míře už ano. Čím blíže jsme teroristickým útokům, tím je vnímáme jinak, intenzivněji. Když to ovšem bouchne jinde, tak nám to už nepřijde tak překvapivé a šokující, jako tomu bylo ještě nedávno - před dvěma, třemi či pěti lety.
A je Česká republika na útoky podobné těm v Manchesteru, Bruselu nebo v Paříži připravena?
Na to není jednoduchá odpověď.
Jednou věcí je, že v Česku je pravděpodobnost teroristického úderu spíše malá. V tom má česká policie se zpravodajskými službami určitou výhodu. Žije tu zkrátka méně podezřelých lidí anebo takových, kteří by se mohli do útoků zapojit, jak je tomu například v některých západních zemích - třeba v Belgii, Francii, Velké Británii nebo i v Německu. I když nelze samozřejmě úplně vyloučit, že se něco podobného stane i v Praze či Brně.
No a druhou věcí pak je: máme k boji s teroristy potřebné špičkové vybavení, know-how? Nechybí něco v tomto směru policistům a zpravodajcům?
A já říkám, že nepochybně chybí. V Česku se totiž do sofistikované techniky a systémů příliš neinvestuje, a když, tak především do budov. A to je hrozně málo. (Česká policie například vyčerpala značnou část svého rozpočtu na nákup nových uniforem, a tak nemá peníze na pořízení mnohem důležitějšího bezpečnostního materiálu, jako jsou balistické vesty, přístroje nočního vidění, moderní zbraně či střelivo, pozn. red.)
A jak by při teroristických útocích v Česku zareagoval třeba integrovaný záchranný systém - hlavně zdravotníci a hasiči?
Tak to se lze těžko předvídat. I přes mé výhrady, patříme v tomto směru spíše k funkčním zemím. Pravdou ovšem je, že žádná společnost, která si teroristický útok neprožije, tak se na něco podobného nemůže nikdy zcela připravit, a neví tedy ani, jak ji může teror zasáhnout. Lze to jen teoreticky odhadovat.
Určitě by nám v přípravě na teroristický útok - a ten dříve či později přijde - velmi prospěla jedna věc…
… co máte na mysli?
Více reálných cvičení. Nevolám po jejich četnosti, ale reálnosti. Jestliže něco Česka republika neumí, tak jsou to právě reálná cvičení, která ukážou na nedostatky a chyby v naší připravenosti. Vždyť k čemu je cvičení, při němž se jen ujišťujeme, jak skvěle nám vše funguje? Při teroristických či jiných ozbrojených akcích kromě toho věci nikdy nefungují tak, jak mají.
Česká protiteroristická či jiná cvičení se zkrátka dělají proto, aby dopadla dobře. Jenomže takové manévry jsou k ničemu. (Například armáda uskutečnila před nedávnem mobilizační nácvik povolání záloh, o kterém ale všichni předem věděli, tedy i záložníci. Manévry nemohly dopadnout jinak než dobře. Tím spíše, že nenastoupivší záložníky nahrazovali profesionální vojáci - pozn. red.)
A stejné je to v armádě i v policii. Navíc máme další obrovský problém: jednotlivé bezpečnostní složky mezi sebou jen velmi těžce spolupracují, a to nemluvím o efektivní koordinaci uvnitř těchto služeb či ministerstvech. Mám pro to jediné slovo: roztříštěnost.
Efektivnost boje s teroristy spočívá ovšem především ve vzájemné informovanosti a propojenosti všech zainteresovaných lidí a institucí. Právě tomu se dá hodně pomoci reálným cvičením, z něhož jasně vyplyne, jak na tom ve skutečnosti v přípravě na boj s terorem jsme.
Čeští zpravodajci se leckdy opájejí myšlenkou: víme vše nejlépe
Šéf českých speciálních sil Karel Řehka zmiňuje například absenci reálných válečných her, které by odhalily nedostatky v připravenosti čelit novodobým bezpečnostním rizikům.
Přesně tohle mám na mysli. Jeho argumenty znám a nemohl to vyjádřit lépe. Nepřipravují se však, ani se pokud vím neplánují ani ta reálná cvičení. A když už, tak o jejich scénáři všichni předem vědí. Navíc se tyto manévry modelují často tak, aby neměl nikdo problém. Pak je to ovšem opravdu jen plýtvání penězi.
Mohu uvést typický příklad našeho sebeuspokojení a nabubřelosti?
Samozřejmě.
Českou republiku navštívili před časem špičkoví experti z Protiteroristického institutu Izraele. České kolegy mimochodem seznámili se studií měkkých cílů, na něž mohou teroristé v Izraeli útočit. Podobnou analýzu vypracovali i pro londýnský Scotland Yard či Belgičany.
Češi se jich proto zeptali: kolik by taková studie stála pro Česko? A že by prý bylo zajímavé si ji u Izraelců objednat.
Jenomže když jednání skončila, tak se najednou ozvali čeští zpravodajci, kteří celou tu dobu jen seděli a mlčeli. A prý: "My všechno máme! My to tady už máme dávno vymyšlený! Nápady Izraelců nepotřebujeme."
To už jsem nevydržel a zeptal se: "Jak to, že nepotřebujete? Když vám Izraelci tu studii udělají a vyjde stejně jako ty vaše, tak můžete být jen rádi. A pokud se budou analýzy lišit, tak to může být i tom případě užitečné a objevné jak pro vás, tak pro izraelské experty. Třeba zjistíte, že jich pohledem jste se na naši situaci ještě nedívali.
Řeknu vám, že z té namistrovanosti českých zpravodajců, že oni to mají nejlepší a že nic nepotřebují, jsem byl dost v šoku. Automaticky prohlásili, že žádné zkušenosti (navíc od velmi zkušených Izraelců) nepotřebují. Přesně v duchu: my to máme nejlepší a víme to nejlépe.
Navíc mají ty své plány utajované, takže je nemůže nikdo posoudit, jak kvalitní vlastně ve skutečnosti jsou.
A mám ještě jeden tristní příklad, jestli mohu.
O senzitivním místě v Praze víme, ale jen o něm žvaníme
Samozřejmě, ale už jen krátce.
Dvanáct let vedeme debatu o tom, že v pražské Maiselově ulici by měly být vysouvací bezpečnostní pylony či patníky, aby do ní nemohla vjíždět všechna auta. Avšak bezvýsledně.
Nikdo přitom nezpochybňuje, že ty pylony by tam měly být. Jenomže výsledek? Nula! Stát přehazuje rozhodnutí na magistrát, ten zase na městskou část Praha 1, ta zase na Židovskou obec. A pak se pro změnu hádají, kdo to zaplatí… a do toho se ozvou památkáři se zamítavým stanoviskem.
Drsně řečeno: Po výbuchu bomby v autě by možná v té ulici moc památek nezbylo.
Co na to říct? Jestli je přitom v Česku někde ideální cíl pro teroristy (mnohem lukrativnější než Pražský hrad), tak je to právě Maiselova ulice s nedalekým židovským hřbitovem, židovskou radnicí či Staronovou synagogou. V Česku jde o největší koncentraci Židů, Izraelců a turistů… a to vše přímo v centru Prahy. Džihádisté by v Česku jen těžko pro svůj útok hledali lepší cíl, který navíc už navštívily desítky milionů lidí, takže je i mediálně velmi zajímavý.
Maiselova ulice? To je názorná ukázka českého boje s terorem, jakkoliv nadsazená. Vnímám samozřejmě imponující působení armádních jednotek v Iráku či Afghánistánu.
Když už jste zmínil Izrael. Není právě tento stát příkladem efektivních preventivních zásahů proti teroristům? Jen, jako zatím mnohé země, nereagují na jejich útoky, ale předcházejí jim.
To je pravda. Přece jen jsou ale v jiné situaci než my. Inspirací pro Česko by ale Izraelci určitě měli být. Nelze od nich slepě přejímat vše, ale učit bychom se od tohoto našeho partnera určitě měli.
Izrael čelil už tolika útokům teroristů, že je na ně připravená nejenom tamní veřejnost, ale i zpravodajské a policejní složky. Většině útoků teroristů se tak Izraelcům daří předejít. V jisté míře to ale platí i o Evropě, abych jen nekritizoval.
Inspirativní je možná paradoxně i přístup ruského armádního velení, které vyhlásilo některým vojenským okruhům mobilizaci, aniž by o tom měl kdo potuchy. Výsledky byly i proto katastrofální, a Rusové se to dokonce nebáli přiznat.
Už tím jsou tato reálná cvičení, jako byla tahle cvičná mobilizace Rusů, užitečná. Takže nehledě na nelichotivé výsledky plní svůj účel. Ukazují, na co se mají soustředit. Neznamená to ale, že bychom měli detailně veřejně rozebírat, co a kde naše slabá místa jsou, a dávat tím teroristům návod, jak a kde mají zaútočit.
Poněkud jiný případ je Česko, kde se vše brutálně utajuje tak, že se s tím nedá pracovat, anebo se naopak i velmi tajné informace pustí ven. Ani jedno není dobře.
S porážkou Islámského státu islamisté nezmizí, jen se přeskupí jinam
Z výpovědi české účastnice koncertu v Manchesteru pro Radiožurnál překvapivě vyplývá, že při vstupu do haly neexistovaly žádné bezpečnostní kontroly. Překvapuje vás to?
Taky jsem to zaznamenal. K těm kontrolám kvůli opakujícím se útokům zkrátka spějeme. Druhou věcí je, jak velké a kde všude by měly být. Třeba ty na Pražském hradě vytvářejí dlouhé fronty, a tedy možná ideálnější cíl k útoku, než kdyby byl Hrad volně přístupný.
Na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Připravujete se kontrolami na určitý typ útoku, ale jakmile se vám osvědčí a vy je i organizačně zvládáte, tak teroristé přijdou s jiným typem ataku, aby vás dostali. Jde o neustálé zvažování toho, co má a nemá smysl ještě podnikat. Co je už příliš nákladné, omezující, nakolik zasahuje do osobních svobod lidí a zda jim poskytuje bezpečí. To vše se neustále mění v čase i v místě.
Dochází tak na varování vojáků a bezpečnostních expertů, že čím více bude Islámský stát prohrávat, tím bezohlednější a častější budou jeho útoky v Evropě?
Může to tak být. Pokud někdo toho teroristu z Manchesteru řídil a úkoloval, tak to mohl dělat i s vědomím, že například cíl v Sýrii či v jiných zemích není tak přitažlivý a je navíc už i hůř dosažitelný.
S porážkou v Iráku Islámský stát nezanikne. Džihádismus tu zůstane. Bude dál metamorfovat, přelévat se, štěpit do nejrůznějších uskupení pod různými jmény či vedením. A čím méně bude úspěšný v Iráku a v Sýrii, tím vytrvaleji bude hledat jiná místa bojů - v Evropě, kdekoliv na Západě anebo i v Rusku, na které mají islamisté rovněž spadeno. Neznamená to ale, že islamisté se nemají likvidovat v Sýrii či Iráku.
