Londýn - Zkuste si představit, jaké by to bylo, kdybyste museli opustit své domovy, protože se Británie ocitla ve válce.
Zatímco žáci tiché předměstské školy na severozápadě Londýna beze slov sedí se zavřenýma očima, jejich učitelka Teri-Louise O’Brienová jim vysvětluje, že ve světě je nyní na šedesát milionů lidí, kteří své domovy skutečně museli opustit. "Jaké by to bylo, kdybyste neměli žádný domov? Vezměte pero a napište, co teď cítíte," říká jim.
"Měla bych zlomené srdce a byla velmi smutná," napsala pečlivě jedna z dívek. "Byl bych smutný a cítil bych se zanedbávaný, protože bych neměl teplé místečko na spaní," svěřil se se svými pocity její spolužák.
Po debatě o tom, jaký je rozdíl mezi uprchlíkem, žadatelem o azyl, migrantem a člověkem, který musel opustit svůj domov, O'Brienová zhasíná a dětem ve věku od šesti do jedenácti let pouští krátké video o Syřanech v uprchlických táborech v Libanonu a Jordánsku.
"Nenávidím, když něco nevím"
Pro žáky školy v Norbury nejde o typickou hodinu, patří však k těm, za něž jsou děti učitelům vděčné.
"Je dobře vědět, co se děje ve zprávách, protože nenávidím, když něco nevím," říká desetiletá Naavya. Od chvíle, kdy se dověděla o uprchlické krizi, jí spolužák - syrský uprchlík - nepřijde "otravný".
"Zjišťuji, že to pro něj může být opravdu těžké," řekla v rozhovoru s agenturou Reuters. "Dokonce jsem ani nevěděla, že v Sýrii je nějaká válka, když sem poprvé přišel. Je mi ho líto, protože musel opustit svou zemi."
Velká Británie se stala novým domovem pro 126 000 běženců a podle tamního Červeného kříže v ní loni požádalo o azyl 40 000 lidí, nejvíce z Eritreje, Pákistánu a právě ze Sýrie. Pětačtyřicet procent žádostí bylo vyřízeno kladně.
Viděl jsem moc ošklivé věci
Do školy v Norbury chodí přibližně pětadvacet dětí původem z Iráku, Afghánistánu, Eritreje a Somálska. Zatímco mnohé se v Británii již narodily, jiné - jako sedmiletý Jakúb - sem nedávno dorazily ze Sýrie.
"Viděl jsem některé moc ošklivé věci, jako jsou bomby a děla," vzpomíná. "Jednou jsem přímo před sebou viděl vybuchnout bombu s jedovatým plynem."
Na ostrovy přicestoval s rodiči před dvěma lety a na válku podle svých slov ve škole často myslí. Když jej nebo další žáky z řad uprchlíků přemohou válečné vzpomínky, učitelé je vezmou ven hrát si na školní dvůr.
Konflikt zemí zmítá od března 2011 a za tu dobu si podle odhadů vyžádal životy více než čtvrt milionu lidí. Dalších 13,5 milionu Syřanů muselo opustit své domovy. Do Turecka, Libanonu, Jordánka a Egypta odešla třetina z nich.
Každý člověk je lidská bytost
Teri-Louise O’Brienová doufá, že vyučovací hodiny věnované uprchlíkům pomohou dětem lépe pochopit, co znamená útěk před válkou a pronásledováním.
Třiadvacetiletá učitelka využívá učebních plánů, které připravil Dětský fond OSN (UNICEF), aby děti povzbudil k pokládání určitých otázek. Rovněž rodiče jsou vyzýváni k tomu, aby se svými potomky o problematice hovořili. "Chceme, aby pochopily, že každý člověk je lidská bytost a že všichni jsou si rovni a měli by pomáhat jeden druhému," dodává O’Brienová.
Mluvčí UNICEF Lily Carliseová zdůrazňuje, že kvůli k přítomnosti dětí z běženeckých rodin ve třídách je důležité pomoci školákům chápat uprchlickou krizi právě očima dětí. "Ve zprávách je to teď všude," říká. "Uprchlíky máme ve školách, jsou součástí místních komunit, a tak si myslím, že to vše není možné před dětmi zatajovat."
Učební plány obdrželo v červnu celkem 4000 základních a středních škol a reakce na ně jsou doposud pozitivní. "Takhle si celá škola sedne pohromadě a hovoří o uprchlické krizi a přijímání dětí z běženeckých rodin do vyučování."
Tím, že jsou ve škole společně s dalšími dětmi s podobnými zkušenostmi, většině malých uprchlíků velmi pomohlo. "Říkala jsem si, že tu budu jediná, kdo přišel z Afghánistánu," říká Mahsa. "Že budu jediná, kdo je jiná. Není tomu ale tak. Každý odněkud pochází a já do toho jenom zapadám."
Zaináb, jejíž rodiče jsou iráckými běženci, s ní souhlasí. "Necítíte se tu jako uprchlík, ale jako normální člověk. Protože každý se tu na vás dívá s tím, že jsou všichni stejní."
